Yellowstone NP

Pátek 6.6. První den v „Prvním Národním Parku“

Žádný méďa si nás do rána naštěstí nenašel. Zato špatné počasí znovu ano. Po průjezdu branou do parku nás vítá sněhová vánice. Tak takhle jsem si Yellowstone skutečně nepředstavovala. Ale po dvaceti mílích není po sněhu ani památky. A po dalších dvaceti mílích je bílé nadělení zpátky. Jako by si z nás počasí dělalo legraci. Vánice ale evidentně nepřekvapila pouze nás, ale i nějakého Američana v bílém vanu, který nezvládl zatáčku na mokré a namrzlé silnici a skončil převrácený v příkopu. Naštěstí se mu nic nestalo, ale vzhledem k tomu, že parkem vede jedna, respektive dvě paralelní silnice, jedna na východě a jedna na západě, doprava byla relativně omezena. Snad poprvé jsme se v Americe setkali se zácpou vozidel. To jsme ještě nevěděli, že celý zbytek návštěvy v parku bude počasí pořád stejně nepředvídatelné. Poprchávalo, posněhávalo, mrzlo, nemrzlo, sem tam se sluníčko ukázalo. Ale jak jsme správně odhadli, teplo nebylo.

Yellowstone National Park je prvním národním parkem Ameriky a vůbec na světě. Taky jsou tu na to patřičně hrdí. Na každém tričku, lžíci, hrnečku, prostě každém suvenýru je napsáno „oldest and best“ nebo něco v podobném stylu. V parku se nachází hlavních oblastí. Nejseverněji Mammoth Hot Springs, a dále na jih po západní silnici parku Norris Geyser Basin, Madison, Lower, Midway and Upper Geyser Basin až pravděpodobně nejznámějšího Old Faithful. Nejjižněji na břehu Yellowstone Lake leží West Thumb a poté zpět proti směru hodinových ručiček po východní silnici Mud Volcano, Yellowstone Falls a dále na sever Tower Junction. Co příroda dokázala na tak malé ploše vytvořit je téměř neuvěřitelné. Park nás velmi překvapil svou nekonečnou rozmanitostí, i co se týče vrtochů počasí, ale hlavně ve smyslu krajiny a také lidí.

Zkoumat místní unikáty začínáme v oblasti Mud Volcano. Máme štěstí, po sněhu ani památky, dokonce se na nás i na chviličku usmálo sluníčko. Bublající bahenní jezírka, roztodivné útvary vytvořené právě bubláním a odér sirovodíku. Tak by se dala stručně oblast celá oblast. Kyselost je hlavní rozdíl, který ji odlišuje od zbytku pramenů a gejzírů v parku. Sirovodík se zde vyskytuje hluboko pod povrchem země a některé mikroorganismy využívají tento plyn jako zdroj energie. Pomáhají ho tak přeměnit na kyselinu sírovou, která postupně rozkládá horniny na jílovité bahno. Ono charakteristické bublání je způsobeno právě sirovodíkem, párou, oxidem uhličitým a další plyny. Okruh je velmi krátký, jen 2/3 míle. Prochází kolem Mud Geyser, velkého bahnitého jezírka až k Sour Lake, ve kterém není po bahně ani památky. Vypadá jako příjemné místo na vykoupání, ale voda by odvážlivce popálila zhruba stejně, jako kyselina v autobaterii. Trail končí u obrovské díry, ze které se valí pára a vydává hrozivé zvuky. Co je uvnitř není vidět, ale vypadá to dost strašidelně. Odsud také asi název, Dragon’s Mounth Spring. Už autem se přesunujeme o kousek dále k Sulphur Caldron. Je to jeden z nejkyselejších pramenů v parku vůbec, pH se pohybuje mezi 1až 2.

Jak popojíždíme směrem k Mammoth Springs, jsme víc než překvapeni celkovým vzhledem krajiny. Místo zeleného lesa na stráních trčí do výšky pouze ohořelé kmeny. Důsledek velkého požáru z roku 1988 jak jsme se později dozvěděli. Před 20 lety začal 14. června hořet menší požár severně od Yellowstonu. Vedení parku využívá ohně jako přírodní činitel obnovy, proto se nejdříve nic nedělo. Požár se však začal rychle rozšiřovat a 21. června vedení rozhodlo, že veškeré ohně se musí uhasit. Bohužel už to nebylo možné. Boj s živlem skončil až 23. září. Za tu dobu shořelo 793 880 akrů což je 36 procent plochy celého parku. V kombinaci s padajícím sněhem a zamračeným nebem působí krajina smutně.

V Mammoth Hot Springs se po krátké návštěvě Visitor Centra vydáváme na prohlídku Upper Terraces Area. Místo aby byl okruh přístupný pro pěší, kolem roztodivných útvarů vede pouze vyhlídková silnice. To můžou udělat jen Američani. Pouze na začátku okruhu máme šanci zaparkovat a prohlédnout si kousek nejvyšší části Lower Terraces pěšky.

Mammoth campground není žádným romantickým tábořištěm typickým pro většinu národních parků. Místa pro stany jsou napasována mezi dvě serpentiny silnice směřující k North Entrance do parku. Ale jsme rádi, že vůbec dostáváme místo na stan. Už teď je v parku přelidněno a to ještě nezačala hlavní sezóna. Návštěvníci se vyskytují všeho druhu. Od turistů, které člověk potká ve všech ostatních národních parcích a kteří mají přírodu skutečně rádi až po ty, které lze potkat pouze v Yellowstonu, „Byl jsem v Yellowstonu“styl. Prostě spektrum je skutečně široké. Odpovídají tomu i nabízené služby. Pro studenty na cestách je stan v camgroundu za $19.60 jediná možná varianta. I tak se nám ježily vlasy na hlavě. Ovšem když o dva dny později dostáváme na otázku, kolik by stála chatka pro dva, odpověď 160 dolarů společně s ujištěním, že máme obrovské štěstí, protože je to úplně poslední volná chatka v parku, a to se ještě mimochodem nacházela čtyřicet mil od místa, kde jsme právě byli my, málem jsme omdleli. I v campgroundu je cítit, že spousta lidí je ve stanu jen proto, že si chatku nemůže dovolit. Taková ta přátelská atmosféra, kde se lidé pozdraví, popovídají, poradí si prostě chybí. A to i na výletech. Po mnoha marných pokusech jsme nakonec taky přestali zdravit. Nikdo neodpoví, jen se lidé divně dívají. Neumím si představit hlavní sezónu.

Sobota 7.6. Méně známá tvář parku aneb život s botou

Přestože do Yellowstonu míří většina návštěvníků pouze za gejzíry, park skýtá mnohem víc překvapení a krás. Vydáváme se k Tower Falls. Jen kousek cesty za kempem na nás čeká skoro u silnice „Moosice“ i s mládětem. Jakmile člověk narazí na velké množství aut, odstavené na obou stranách silnice a spoustu lidí s foťáky hned ví, že by měl zbystřit. Poblíž je vždycky nějaké zvíře. Ani losí maminku ani mládě nadšení fotografové ani v nejmenším nezajímají. Prostě proběhnou po louce, jako by kolem nich nikdo nebyl. Myslím, že na tohle je zase naopak dobře, že je v parku tolik lidí, pravděpodobně bychom si půlky zvířat jinak ani nevšimli nebýt aut na krajnicích.

Od Tower Falls se vydáváme dolů k řece. Pro botu je to takový první zatěžkávací test, co spolu zvládneme. Vypadá to, že s hůlkami to půjde s kopce i do kopce. Sice pomalu, ale půjde. V rychlosti prohlížíme Petrified Tree, protože už zas sněží. Co sněží, přímo chumelí a v teple auta s obědem v ruce čekáme, až se počasí aspoň trošku umoudří, abychom se mohli vydat na trail k Lost Lake. Ovšem ještě předtím je třeba trošku upravit botku. Jakmile s ní jednou vlezu do takového bahna, je po botce. Z igelitové tašky vytvářím provizorní pláštěnku. Nápis Safeway vychází přímo na prstíky. Lost Lake je skutečně ztracené. Chvíli se jen kocháme na břehu jezera. Takový pocit míru a bezstarostnosti může člověk zažít jen v přírodě. Výlet je krátký, míříme tedy pomalu po silnici zpět a zastavujeme ještě u Hellroaring Trail. V lese na nás vykukuje snad deset srnců na jednom místě. Na první pohled vypadají, že se vůbec nebojí, ale bedlivě nás sledují. Jakmile se přiblížíme trošku víc, mizí z dohledu. Cesta je rozblácená, není nic moc vidět a opět začíná sněžit. Otáčíme se a vracíme se zpět ke kempu. Znovu navštěvujeme Visitor center kvůli předpovědi počasí. Na zítra hlásí trošku zlepšení, ale už ani teď neprší a sluníčko za mrakem nesměle vykukuje, takže Lower Terraces zvládneme ještě dnes. Je to absolutně neskutečná krajina. Síť puklin a spár tvoří jakési „vedení“ přes které proudí horká podzemní voda obohacená o oxid uhličitý na povrch. Tato směs vytváří slabý roztok kyseliny uhličité, a jak vzlíná nahoru, uvolňuje z vápence, hlavní podložní horniny v této oblasti, uhličitan vápenatý. Na povrchu se ukládá ve formě traventinu a Terraces of Mammoth Hot Springs se neustále mění. Neaktivní terasy bez přísunu vody jsou bílé nebo šedivé, ale „živé“ terrasy hrají všemožnými barvami podle teploty vody. Od bezbarvých a žlutých v nejextréměnjších podmínkách přes oranžové a hnědé až po zelené. Ze všeho nejvíce se mi líbí Opal Terrace, která také patří mezi nejfotografovanější v parku.

Dnes večer testuji před stanem „bear spray“. Velká chyba. Směr větru jsem sice zkontrolovala, ale vítr je vítr, nic mu nezabraní, aby se z ničeho nic rozhodl foukat jinam. Po ani ne sekundovém stisku černého tlačítka se objevil obrovský hnědý oblak, který se najednou obrátil proti nám. Po prvním zakašlání následuje asi dvouminutové dušení, kašlání, kýchání a prskání. Teda nechtěla bych být medvědem, na kterého tohle někdo použije. V krku to pálí a škrábe ještě téměř půl hodiny. Docela bych i věřila, že to medvěda odradí.

To by jeden neřekl, jak může být botka ve stanu nepraktická. Nejenže je nutno vždycky takticky vybrat místo, co nejblíže toaletám, ale po celodenní chůzi už je téměř nemožné dělat ještě něco jiného než se svalit do spacáku a dát si nohu nahoru. Chudák Zbyňďa tak odnáší většinu práce se stavbou stanu a také vaření. Když chci stan opustit, vyžaduje to správný píďalkovitý styl. Dřep na pravé noze? No problem. Jak jsem nakonec ráda, že jsem se rozhodla si berle s sebou sbalit, i když jsem ze začátku dost váhala. Každý večer je to vysvobození se boty zbavit. Nikdy by mě nenapadlo, že budu znovu a ještě ráda chodit o berlích. Ale namožená zápěstí se už trošku srovnala, pauza jim evidentně prospěla a Voltaren asi taky. O zvědavé pohledy na campgroundu není nouze. Američani prostě nechápou. Stejná situace se opakuje na výletech. Tak uznávám, že není zrovna standard lítat po blátivých cestách ve sněhové vánici s ortézou na noze, ještě pěkně zabalené do igelitky, ale prostě je to sranda pozorovat fascinované pohledy na botku a pak letmý pohled na toho blázna, co tohle vyvádí. Chůze už zase taková legrace není. Přeskočit uzoučký potůček je komplikovanější, než by se mohlo zdát. S ortézou se nejde odrazit, ale ani na ni nejde doskočit. Někdy vznikají zapeklité situace, které zdravému dvojnožci nečinní nejmenší problém. Ještě, že mám hůlky, bez nich nevím, jak bych se hrabala do kopce a hlavně z kopce. Bohužel lýtko mé nadšení pro chození nesdílí. Kotník je pevně zafixovaný a v bezpečí, ale krev proudit moc nemůže a modřiny se od paty až téměř po koleno utěšeně množí. Tak uvidíme, která z nás nakonec přežije, jestli já, noha nebo se nám to podaří oběma.

Neděle 8.6. Od všeho trochu

Vzhledem k množství lidí v parku a v campgroundech je nutno přijmout zvláštní opatření. Všechny kempy v národních parcích jsou založeny na systému first come, first serve. Přesunujeme se tedy hned ráno do dalšího kempu, Madison, směrem na jih. Když už jsme tady, zvládneme i polívku na zahřátí, a vracíme se do Norris Geyser Basin. Prší, jak jinak. Ale zážitek si zkazit nenecháme. Opět to tu vypadá úplně jinak. Chodníčky vedou od parkoviště na obě strany. Nejprve se vydáváme napravo k něčemu, co zdálky vypadá jako vyschlé jezero, ale blíže je plné spousty malých barevných, bublajících a kouřících jezírek a děr. Na opačnou stranu už na nás čekají první šplouchající gejzíry tak, jak je známe z obrázku. Bohužel zcela nepředvídatelné, na žádnou větší erupci nemáme štěstí, ale ty malé vydržíme sledovat hodně dlouho. Vypadají jako trychtýře, které se neustále plní vodou a když už téměř přetékají, začnou prskat proudy vody vysoko do vzduchu. Jak dlouho záleží čistě na jednotlivých gejzírech, ale všechny se téměř okamžitě poté, co voda dostříká, vyprázdní tak, že vůbec není vidět hladina. Jako by někdo dole vytáhl zátku a voda prostě odtekla. Ale jen na chvíli a začne zase přitékat a plnit se a stříkat. Pořád dokola. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže.

Jako další neprozkoumaný cíl si vybíráme Grand Canyon of Yellowstone, který jsme kvůli sněhové vánici první den minuli. Lower Fall vypadá skutečně monumentálně a úplně stejně jako na všech pohlednicích. Zima a déšť nám ale nedovolí zdržet se příliš dlouho.

Před námi je snad největší kolona s jakou jsme se zatím tady v parku setkali. A v co tajně doufáme je vážně pravda. U lesíka se prochází medvěd. A jaký. Z krajnice silnice ho fascinovaně pozorujeme. Podle obrázků člověk nepozná, jak je to zvíře doopravdy obrovské. Ale je. Dvě děti se k němu přibližují od lesa. Never approach the bear! Nechápeme. Ale naštěstí medvídka vůbec nezajímají. Obecenstvu už se předvedl a míří zpět do lesa. Zacpaná silnice se pomalu uvolňuje. Tak takhle tedy vypadá medvěd na živo. Jak jsme rádi, že jsme ho viděli, jsme úplně stejně rádi, že to nebylo víc zblízka. Byl to kus. Ale grizzly nebo black? Pro nás podle velikosti a pověstného hrbu beze všech pochybností girzzly. Wildlife je v Yellowstonu vůbec kapitola sama pro sebe. Ještě nikde jsem neviděla tolik zvěře tak zblízka. Buffalos u silnice, téměř na dosah ruky, pronghorns v lesích všude kolem, elks si jinak tak leželi v Mammoth Hot Springs před visitor center, a teď medvěd. To bych nikdy nevěřila, že uvidím někdy v životě medvěda. A kdyby jednoho. Už jsme skoro u kempu, vyjíždíme z parkoviště od naší dnešní poslední zastávky u pramenů, a znovu auta na krajnici. A na pláni proti nám další medvěd. Mnohem dále než ten první, právě teď bychom ocenili dalekohled. Ale je snad ještě větší než ten první. Sledujeme ho alespoň přes zoom kamery. Taky má hrb. Grizzly. Z auta se člověk cítí dobře. Představa, že se potkáme s méďou někde na trailu se mi ani trošičku nelíbí. Sice s sebou nosíme všude bear spray, je to dobré pro pocit, ale v případě nouze si už nejsem tak moc jistá, zda by byl funkční. Respektive jak rychle by ho člověk dokázal vytáhnout a použít. Zvlášť poté, když jsem teď viděla, jak je to zvíře obrovské.

Od osmi hodin večer probíhá v amfiteátru ranger program. Už po deseti minutách litujeme, že jsme raději nezůstali ve spacákách. Nejenže je příšerná zima, osm hodin je možná fajn v létě, ale teď by tu člověk umrzl, ale co je horší, úroveň programu odpovídá publiku. Místo zajímavého povídání, na které se člověk v National Parks vždycky těší a taky se vždy něco zajímavého dozví, se na pódiu objevuje spíš herečka...

Večer už se ve stanu necítím tak úplně dobře. Na můj vkus byl medvěd číslo dvě campgroundu blíž, než bych chtěla. Raději se přinutím vylézt z teplého spacáku znovu do zimy pro druhý bear spray. Co kdyby… A deka navíc se taky hodí. Bohužel jsem místa tlačítka odemknout zmáčkla náhodou alarm. Houkání se rozléhá po celém campground, určitě ze mě mají všichni velkou radost.

Pondělí 9.6. Do země gejzírů

Lower, Midway a Upper Gezser Basin. Toť plán pro dnešní den. Celou silnici lemují v mapce „geotermal features“, tak uvidíme. Podél cesty teče také Firehole River, kde je v současnosti jediné oficiální místo na koupání v parku. Všude jinde je to zakázáno. Teoreticky by měla být voda od horkých pramenů ohřátá na příjemnou teplotu, ale ani náhodou. Je jako led, žádná koupel nebude. Místní plavci jsou pravděpodobně navíc i sebevrazi, protože kolem cesty jsou všude postaveny výstražné cedule, že sjíždění peřejí bez vesty je přísně zakázáno. To znamená, že s vestou je to dovoleno? Nevlezla bych tam ani na člunu … Fountain Paint Pot. Je znát, že jsme ve frekventovanější části parku. Parkoviště je téměř plné a parkuje zde i několik autobusů. Vše, co jsme dosud viděli, je zde všechno na jednom místě. Horké bazénky, fumaroly i gejzíry. Přemýšlíme, jak je možné, aby na jedné straně chodníčku bublala jen čistá voda a na druhé straně, to je asi o metr dál, bublalo bahno. V čem je v té půdě takový rozdíl, že na tak maličkaté ploše vytvoří dvě tak odlišná prostředí?

Snad „všechny“ zajímavé věci jsou tak do 100 metrů od auta. Už půl míle od silnice člověk nepotká živou duši. Kolem pramenů, gejzíru, bahenních sopek, jednoduše všech možných geotermálních zajímavostí vedou dřevěné chodníčky, aby to nejkrásnější mohl každý vidět co nejrychleji a bez velké námahy. Vidět a odjet. Asi přesně to, co většina návštěvníků parku chce. Ale mně se snad ze všeho nejvíce líbila místa, kam člověk musel kousek zajít od davu. Po půlhodinovém marném čekání na erupci Great Fountain Geyser sledujeme s obědem v baťohu nenápadnou cestičku do lesa. Nechceme jít moc daleko, ale už 300 metrů od silnice jsme sami. Úplně sami. Jen les a nádherná modrá jezírka. Opatrně obcházíme jednotlivé bazénky, jeden nikdy neví, jestli máme pod nohama pevnou zem, nebo jen tenkou krustu, pod kterou se čertí horký pramen, ale to ticho. Jen vítr, ptáci a prameny. Existuje dokonalý moment? Tenhle … Pro většinu návštěvníků Yellowstone znamená gejzíry a zase jen gejzíry. Ale je to právě kombinace lesů, obrovských travnatých plání, kde se prohánějí bizoni, kaňonů, divokých říček, vodopádů, ztracených jezírek, hor, skal, elks, mooses !A! kyselých jezírek, bahenních sopek, horkých pramenů a gejzíru, které propůjčují parku tu jedinečnou neopakovatelnou atmosféru, kterou člověk snadne přehlédne kvůli davům svátečních turistů …

Grand Prismatic Spring je největší horký pramen na světě. Ale bohužel, jeho krásu lze ocenit pouze ze vzduchu a to ještě za správných povětrnostních podmínek. Jinak je celý neustále zahalen do páry a to je taky tak to jediné, co uvidí turista z chodníčku. To oblast Upper Geyser Basin je mnohem zajímavější. Procházku k Mystic Falls, navzdory romantickému názvu, zavrhujeme, noha se připomíná. Místo toho sledujeme Shell Spring. Myslím, že se mi v celém parku líbil ze všech pramenů nejvíc, i když nedokážu říct proč. Napustit, vypustit a pořád dokola. Okraj skutečně vypadá, jako velká lastura.

Old Faithful nám udělal radost. Ani jsme nečekali, že budeme mít štěstí a uvidíme ho ještě dneska soptit, ale zadařilo se. Obrovský bazének je obehnán dřevěným kruhovým chodníčkem se spoustou laviček a místní rangeři předpovídají výbuch na vteřiny přesně. Co na tom, že pak ještě přidávají plus mínus patnáct minut a čekáme třeba dvacet. Přesnost musí být. Podívaná je to úžasná. Sice proud vody proti šedivé obloze tak nevynikne, ale ta síla se kterou se voda dere ven a hlavně jakou dobu, to je něco neskutečného. Člověk může jen v tichosti obdivovat.

Dnes večer už žádné „skvělé“ rangerské programy, ohřátí u ohně a křupavě upečené buřty jsou určitě lepší volbou. No jo, ale to budeme nejdříve potřebovat oheň. A protože tu samozřejmě platí zákaz sbírání dřeva a špalky, co jsme pořídili za osm dolarů jsou příliš velké, máme drobný problém. Sekeru jsme si do výbavy ještě nepořídili, noviny také nemáme a s překvapením zjišťujeme, že místní toaletní papír ne a ne hořet. Nakonec se nás ale zřelelo kolegům z vedlejšího stanu a s úsměvem nám přinesli hrst tříšek a noviny. Ještě, že tak, jinak bychom pravděpodobně smažili buřty na ešusu. Takhle si užíváme luxusu a opékáme všechny najednou na improvizovaném tácku z alobalu na místním ohništi s grilem. To je vlastně celkem taky taková zvláštní raritka Američanů. Snad úplně všude, kde jsme spali nebo alespoň chvíli pobývali o pauze na jídlo, na kterémkoli místě, kde se nachází stoleček a ohniště je úplně každé ohniště vybaveno roštem na grilování. A rodinka se skutečně sebere, sbalí do mrazicích tašek proviant a vyrazí si ugrilovat maso ven. My jsme nějak nenašli odvahu pokládat naše buřty přímo na zrezivělé, špinavé a oleptané špricle grilu, ale Američanům nečiní nejmenší problémy vzít obrovský steak a fláknout ho na ně. My se nakonec odvděčili sousedům za třísky voňavými buřty a s výměnou byli nakonec spokojeny obě strany.

Úterý 10.6. Gejzíry, gejzíry, gejzíry

Fountain Geyser zklamal. Vybuchl pravděpodobně někdy v noci, protože dnes ráno je oproti včerejšku úplně prázdný. To Old Fatihful je mnohem spolehlivější a při procházení Old Faithul oblasti ho vidíme znovu stříkat z jiného úhlu pohledu, tentokrát ze vzdálenějšího chodníčku na okruhu. Erupce je mnohem vyšší a také delší než včera. Ale možná je to jen tím, že tentokrát ji sledujeme proti lesu a jen lépe vynikne. Procházíme kolem obrovského množství gejzírků a jezírek, některých s více než trefnými jmény, jako například Beehive (Vosí hnízdo). Skutečně přesně tak vypadá. Prý může soptit až do výšky sedmi metrů, na což rozhodně nevypadá, ale odpoledne máme i to štěstí a od Castle Geyser ho vidíme soptit. Další z malých gejzírů, tak do metru by mohl mít průměr, který podezřele buble, ale už mu nevěříme, že by chtěl bouchnout a on si potvora asi o 20 minut později stříká do výšky snad deset metrů. To se tedy rozhodně nezdál.

Obcházíme celé kolečko kolem největších gejzírů. Na Great Geyser, který stříkal loni asi jen 45 krát pravděpodobně nebudeme mít štěstí. Další dva velké, Riverside a Castle jsou sice predikovány na dnešek, ale až kolem páté a šesté hodiny večer. Jako poslední šance nám tedy zůstává Daisy kolem třetí hodiny. Ale už v půl třetí jdeme pozdě soudě podle oblaku páry a množství vody řinoucí se v potůčku od gejzíru.

To Morning Glory je jistota. Fotku tohoto pramenu viděl zcela určitě každý, kdo někdy hledal nějaké obrázky Yellowstone. Modrozelené jezírko obklopené žlutooranžovou krajkou. V pohledu do jeho nitra je něco mystického. Bohužel vliv člověka je znát. Podle fotek bývalo dříve ještě modřejší. Žlutý okraj se díky lidem neustále rozšiřuje. Nadšení turisté házejí dovnitř všechno možné, kamínky, mince, ale dokonce i odpadky a ucpávají tak přívod teplého pramene. Teplota vody se v důsledku toho snižuje a místo bezbarvých a zelených bakterií začínají dominovat žluté a červené, které mají raději chladnější prostředí. Kdy se lidé naučí krásu pouze obdivovat a ne ničit?

Se Zbyňďou se rozdělujeme. Vrací se zpět pro auto a já pokračuji směrem k Midway Basin, kde se sejdeme. Jakoby mávnutím kouzelného proutku lidé mizí. Místo davů potkávám po cestě všehovšudy tři lidi. A tentokrát se po mě dívají ještě podivněji. Sama v lese, uprostřed blátivé cestičky, kde už nejsou žádné „super“ gejzíry, s hůlkami, ortézou a vysílačkou. Pohledy vyjadřují to, co možná bude pravda. Přece jen asi nejsem tak úplně normální. Ale zato si užívám samoty a neskutečné krásy, kterou mám tady jen pro sebe. Odvažuji se mnohem blíže k pramenům a jen žasnu. Se Zbyňďou se scházíme téměř na minutu přesně a přemlouvám ho, ať se ještě vrátíme ke Castle Geyser. Už je půl páté, je předpovídaný na čtvrt na šest a jedem velký bych chtěla vidět zblízka. Někde snad večer hlavu složíme.

Samozřejmě nevíme, jestli Castle bude soptit dříve nebo naopak později. Ale nechceme to prošvihnout. Čekáme a mrzneme. Čtvrt na šest, půl šesté, přes deku a termosku s horkým čajem, které nás zaplať Pánbůh napadli vzít s sebou, už jsme téměř omrzlí. V dálce neustále vyvádí Sawmill, který Zbyňka viděl, když se vracel pro auto. Takže už bouří skoro dvě hodiny. Už se zvedáme, že se půjdeme podívat na něj a pojedeme, protože už začíná i sněžit a v tom to začíná. Je to neskutečná podívaná. Gejzír má obrovskou sílu. Ale dlouho ho pozorovat nevydržíme. Je příšerná zima a chumelí. Do auta upalujeme tak rychle, jak jen to bota dovolí. Po cestě k West Thumb v autě rozmrzáme právě tak akorát, aby nám to dodalo sílu ještě jednou vylézt do bílého nadělení a prohlédnout si poslední gejzírovou oblast parku. Nad Yellowstone Lake se s námi v dálce loučí hory a zatahuje se úplně. Za sluníčka to musí být dokonalý výhled. Bohužel nemáme štěstí. Štěstí nemáme ani na ubytování a po informaci o poslední volné chatce za nekřesťanské peníze opouštíme park směrem na jih a zastavujeme až v Grand Teton National Park ve Flagg Ranch Campground. Za stan tu chtějí také nemalé peníze, konkrétně 26 dolarů, ale aspoň je tu sprcha. Už ji potřebujeme. Ale je taková zima, že si ji ještě jeden večer odpustím a nechávám ji až na ráno.