Vůbec se nám nespalo dobře, v noci bylo hrozné horkro. Sluníčko nás tahá z postele už ve čtvrt na sedm a tentokrát se výjimečně nebráníme. S prvními paprsky světla mizíme, nechceme, aby nás tu někdo nachytal, a čaj vaříme až později na pobřeží na jednom větrném útesu, ale s úžasným výhledem.
Zbytek krás Highway 1 už obdivujeme převážně z auta, a v duchu srovnáváme Oregonské a Kalifornské pobřeží. S ubývajícími setinami vteřin severní šířky se ráz krajiny mění. Čím více na jih, tím méně skal a útesů a více písku. Dojem „divokého“ pobřeží pomalu mizí. Na druhou stranu jsme překvapeni, jak je to Kalifornské nekomercializované. Nikde žádný fast food, většinou žádné obchody, potraviny vůbec, jen sem tam suvenýry, sem tam nějaká hospůdka. Vesničky podél pobřeží vůbec nemají americký charakter, takhle si to představuji spíš někde ve Španělsku. To v Oregonu to vypadalo jinak, rozhodně více zaměřené na turisty. Podél pobřeží se táhly State parks a kempy, a tady nic. Ale asi je to dáno tím, že v Oregonu je lidem jedno, kam jedou na pláž, ale v Kalifornii chtějí všichni vidět San Francisco a Los Angeles, a projedou tím pádem pouze část Hwy 1 spojující obě města.
Než se vůbec stihneme zorientovat, najíždíme na Golden Gate Bridge. Chtěli jsme se ještě před ním zastavit a vyfotit si ho. Pozdě. Rychle štracháme po kapsách a v peněženkách, abychom dali dohromady potřebných pět dolarů, mýto za průjezd, a už jsme na pravděpodobně nejslavnějším mostě na světě. Před rokem 1937, kdy byl tento most dokončen a otevřen, byla jeho výstavba považována za nemožnou, kvůli častným mlhám, větrům dosahujících rychlosti až 60 mil za hodinu a hlavně silným mořským proudům. Navzdory všem těmto přírodním silám byl nakonec most vybudován za méně než čtyři roky.
Uličky San Francisca jsou skutečně z kopce a do kopce, přesně jako ve filmech. A město je obrovské. Přesně v takovýchto metropolích nejvíce oceňujeme výhody mapy v notebooku. Najít přesnou adresu není žádný problém. Navštěvujeme místní REI s jasným cílem nákupu. Trekingové hůlky tu jsou jako většina sportovního zboží levnější než u nás.
Anabáze hledání motelu končí překvapivě rychle. Dva motely, na které máme kupónky z Room Saver nejsou tam, kde by měli být. A bez kupónku to nejde. Tedy ne pokud nejsme ochotní spát za 100 dolarů, a to nejsme. Končíme tedy se třetím kupónkem v Travelodge, takticky na výpadovce směrem k letišti. Pozice motelu je dokonce výhodná nejen z hlediska dopravního, ale i z hlediska stravovacího. Součástí motelu je i IHOP. Trávíme tu nad kuřecí palačinkou čas do tří, kdy teprve začíná check-in. Poučeni minulými zkušenostmi už si dáváme jen jednu napůl a tím pádem nám zbývá místo i na čokoládový dezert.
Celý zbytek odpoledne nám zabralo přeskládáváním věcí. Potřebujeme v autě zavést nový systém zohledňující dalšího člena výpravy. Sami nevěříme, že vydrží déle než dvě hodiny, no možná jeden den, ale aby to aspoň vypadalo. Večer vyzvedáváme mamku na letišti. Neznalí půdorysu letiště, parkujeme na špatném terminálu. Tak se aspoň projedeme letištním vláčkem. Mamku jsme našli bez problémů a dokonce i kufry přiletěli. Jsme rádi, že všechno klaplo, jak bylo naplánováno.
Ach ta krušná rána. Když se dobře spí, vstávat se nechce. A mamka je po prášku na spaní, který se včera vzala na podporu boje proti časovému posunu, také lehce línější. Až v půl desáté míříme do IHOPu na americkou snídani, abychom mamku začali zasvěcovat do místních kulturních zvyků. Lekce první, bez auta to nejde, pěšky se nikam nechodí, i na snídani se vozí. Vlastně tu nikde ani nejsou chodníky. Lekce druhá, porce jídla jsou obrovské, je rozumné dávat si něco napůl. Jenže mamka je evidentně po letu zcela vyhladověla a poloviční porce jí dneska nestačí.
Bohužel právě teď autíčko usoudilo, že i my potřebujeme lekci. Nestartujeme. Výborné. Ještě, že o 20 metrů dál na benzince mají k zapůjčení startovací kabely. Baterku oživuje svým autem číšník, který nás právě obsluhoval. To už je podruhé, co sem nám tohle stalo. Poprvé to bylo den po výstupu na Mt. St. Helens a tehdy nás startoval místní šerif. Předešlý den jsme tenkrát dlouho svítili a nechali hrát rádio, zatímco jsme stavěli stan. Včera jsme ale nic podobného neprováděli. Doufáme, že je to jen náhoda. Baterka už není nejmladší.
S parkováním v centru San Francisca je to stejné, jako v každém jiném centru velkoměsta. Tragédie. Všude jsou parkovací hodiny a zákazy. Asi šest bloků od informačního střediska se najednou po pravé straně objevuje parkoviště za 15 dolarů na den. Už nevěříme, že najdeme ještě něco blíž a zajíždíme dovnitř. Zrovna přemýšlíme, jak je možné, že v řadě parkují za sebou velmi natěsno i čtyři auta. Vysvětlení je jednoduché. Musíme odevzdat klíčky. Zavalitý černoch s širokým úsměvem si s auty popojíždí podle potřeby. Přemýšlíme, jestli ještě někdy naší Toyotku uvidíme.
Information center je z venku poměrně podezřele vyhlížející budova s podezřelými individui potulujícími se kolem. Ode mě ale žebráci nic nechtějí, naopak jeden se ještě směje, že by měl přispět mně, jakmile si všimne mojí ortézy. V USA je lékařská péče nesmírně drahá. Mít zdravotní pojištění není povinné, ale běda nepojištěnému nešťastníkovi, který si něco udělá. Já sama jsem měla možnost se s jednou americkou nemocnicí seznámit blíže kvůli naraženému zápěstí. Po třech týdnech ledování a nošení bandáže na box místo obvazu mě obavy ze zlomeniny dohnaly k doktorovi. V hotovosti jsem nemusela platit nic díky perfektním službám Kooperativy, nicméně když jsem uviděla konečnou sumu za jeden rentgen, pět minut hovoru s lékařem a jednu ortézu pro zpevnění zápěstí, doslova se mi protočily panenky. Přes 1200 dolarů. To je víc, než kolik stála celá roční pojistka do Ameriky. A dokud si slečna na recepci tehdy neověřila, že moje záhadná pojistka odněkud z České republiky skutečně platí a pojišťovna vše uhradí, moc ochotně se na mě netvářila, když jsem odmítla cokoli zaplatit v hotovosti. Tolik k americkému zdravotnictví.
Jestli něco patří k San Franciscu stejně neodmyslitelně jako Golden Gate Bridge a kopcovaté uličky, je to určitě starodávná tramvaj, která v těchto uličkách jezdí. Z původního systému Cable Cars zbyly v provozu pouze tři trasy a všechny slouží především turistům. Bohužel dva vagónky na každé trase stěží uspokojí všechny zájemce o jízdu. Na zastávce to vypadá beznadějně. Fronta se táhne snad třicet metrů. A to ještě ani nechápeme, který vůz kam jede. Po chvíli stání vzdáváme a následujeme nějaké jiné turisty na první zastávku. Doufáme, že tam se nám podaří nastoupit. Už je nám jedno, do které tramvaje nastoupíme, hlavně, že do nějaké. První nám ujela, jsme málo draví. Ale do druhé už jsme se nacpali, i přes vzteklý řev řidiče, ať se hezky vrátíme o zastávku zpátky do fronty. Ještě, že už máme koupené lístky z informačního centra, u něj bych je teda platit nechtěla. Jakýmsi zázrakem končí právě naše cable car ve Fishermen’s Wharf. U mola kotví staré lodě, nalevo se červeně leskne Golden Gate Bridge, u břehu plave nějaký blázen v té špinavé vodě a přímo před námi stojí v celé své velikosti Alcatraz. Dovnitř se bohužel nedostaneme, rezervaci je nutno udělat týdny dopředu, což nás jaksi nenapadlo a tudíž jsme tuto možnost prošvihli. Ale i odsud vzbuzuje Alcatraz na první pohled respekt a vyvolává v paměti útržky historie vězení pro nejtěžší zločince.
USS Pampatino kotví na druhé straně mola a není potřeba žádné rezervace. Se sluchátky v uších procházíme stísněné prostory a já v duchu obdivuji odvahu všech těch, kteří zde kdysi sloužili. Na palubě je polovina postelí, než kolik bylo lidí. Když skončila jedna směna, vojáci se prostě vyměnili. Ti méně šťastní měli ještě postele zavěšené přímo nad torpédy.
Frontu na Cable Car na cestu zpátky si musíme už poctivě vystát celou. Nicméně tentokrát už odmítám nabídku k posazení dovnitř, chci si vyzkoušet jízdu venku. A dobře dělám. S větrem ve vlasech urputně se držíc tyče, to je teprve panečku zážitek. Teď je teprve skutečně vidět, jak jsou uličky ve skutečnosti prudké, a proč má tramvaj zastávku vždy přesně uprostřed křižovatky, z našeho původního pohledu naprosto nelogicky. Z jediného prostého důvodu. Křížení dvou kolmých ulic je jediné rovné místo. V prudkých kopcích by tramvaj nemohla zastavit.
Kromě historických Cable Car jezdí po San Francisku spoustu tramvají ze všech možných koutů světa. Jednu z nich využíváme i my, k přiblížení na parkoviště. Jsme už opravdu unavení. Ale jestli zde mají také nějakou tramvaj z Prahy se nám zjistit nepodařilo.
Včera večer jsme si ničeho nevšimli, ale ráno za sluníčka se pravda ukázala. Autíčko má vzadu na nárazníku velký škrábanec. Evidentně chlápek z parkoviště zase tak dobrý řidič není. Jedeme se hádat. Podvědomě sice tušíme, že to nemá cenu, ale jen to beze slova přejít se nám taky nechce. Reakce majitele parkoviště ale mluví za vše. Nejenže se s námi samozřejmě nebaví, ale ještě se nám nepokrytě směje do očí, až se za břicho popadá, že tohle přece nemyslíme vážně, copak to je nějaký škrábanec? No jo no, za blbost se platí. Dnes už klíčky nikomu nedáme a auto necháváme na parkovišti o dva bloky blíže k centru, které jsme včera cestou potkali.
Místní knihovna pořádá během týdne několik procházek po městě s dobrovolným průvodcem. A naším dnešním cílem je dozvědět se něco o zlaté horečce a založení města, což je přesně tématem pravidelných středečních povídání.
Zlatá horečka vypukla v roce 1894. Předtím bylo San Francisco pouze malá osada. Ale po objevení lesklého kovu, který hýbe světem, se z něj takřka přes noc stalo město zlatokopů. Během jednoho roku dorazilo do San Franciska přes 50 000 lidí toužících po bohatství. Brzy se přišlo na to, že místní zásoby zlata nejsou zdaleka tak štědré, ja se na první pohled zdálo, ale mnoho lidí ve městě zůstalo. V roce 1870 dokonce bylo San Francisco desátým největším městem v USA.
Náš průvodce má talent pro vyprávění a my se velmi rychle dovídáme, že ulice, po kterých nyní chodíme, byly dříve pouhou vodou v zálivu. Protože do města neustále proudilo obrovské množství lidí a většina připlouvala po moři, postupně se v přístavu množily lodě, na kterých nikdo nechtěl plout zpátky. A protože město leží ve velmi nerovném terénu - v tu chvíli si vzpomenu na včerejší jízdu Cable Car – bylo pro tehdejší obyvatele jednodušší lodě prostě potopit a tak si „přidělat“ další pevninu, rovnou.
Postupně se přesouváme z okraje downtown do China town. Žije zde největší počet Číňanů na světě mimo vlastní Čínu. Mnozí z nich prý vůbec nemluví anglicky. Naše trasa sice vede pouze po okraji, ale při pohledu do menších uliček už skutečně nevídime anglické nápisy, ale jen čínské klikyháky. Jakoby před námi ležel úplně jiný svět.
Tady trasa končí. Moc našemu průvodci děkujeme, drobné finanční ohodnocení je samozřejmostí. Už sami se vydáváme prudkou ulicí do kopce ke Coit Tower. Držím se Zbyňdi za ruku a pomáhám si tak při každém kroku jako s hůlkou. Ulice je tak prudká, že s ortézou se z levé nohy sama neodrazím. Chudák Zbyňďa.
Všichni turisté cestující po krásách historických památek a měst na vlastní pěst bez průvodce, musí vždy, bez vyjímky, řešit jeden společný problém. Kam na toalety? Většinou lze využít služeb podniků jako je McDonald, byť už někteří provozovatelé zavedli pro nestrávníky, kteří jim pouze přidělávají práci s úklidem a nedají si ani jeden hamburger nebo kafe, poplatek za použití „opanáčkovaných“ mísností. Protože jsme ale od rána křižovali ulice San Franciska s průvodcem a nyní jsme se ocitli v obytné čtvrti - fast food, restaurace či nádraží v nedohlednu, nezbývá než přejít k extrémním řešením. Dělníci, kteří opravují jeden z domků, vyrazili pravděpodobně na oběd a bílá plastová nelibě vonící boudička zůstala na stavbě nezamčena. Přišla přesně v pravou chvíli. Ale z místa činu mizíme, jak nejrychleji to jde. Přece jen, tohle bych nerada vysvětlovala.
Z Coit Tower je nádherný rozhled na celé město. Golden Gate Bridge, Bay Bridge, Alcatraz i downtown máme jako na dlani. Máme štěstí, že nad městem neleží typická hustá mlha. Za ten namáhavý výstup ulicí a následně i po schodech to rozhodně stálo.
Vyzbrojeni plánkem místních linek městské hromadné dopravy se vydáváme na autobus. Chceme se svézt na pláž, udělat si procházku ke Golden Gate Bridge a poté se ještě vydat do Golden Gate Park. První část plánu vyšla. Trefili jsme nejen zastávku, ale i správný autobus. Na nás jsou vody oceánu příliš studené, ale někteří nadšenci a jeden zvlášť nadšený vlčák si koupání vyloženeě užívají. Nám stačí procházka po pláži. Zdejším nejoblíbenějším dopravním prostředkem jsou evidentně kolejčkové brusle, velmi často ještě doplněné kočárkem. Maminky to tu mají docela dobré. S rostoucí upochodovanou vzdáleností roste naše obava z nenalezení další zastávky autobusu. Ale mají to tu logisticky dobře naplánované, chodník spojující pláž se silnicí končí přesně na zastávce. Horší už je to s jízdními řády. Nikde žádná cedulka a autobus, který nám projel před chvíli před nosem, nezastavi. Zastaví ten další? Půl hodiny čekáme v horku bez lavičky na odpověď, ale naštěstí si řidič všiml našeho urputného mávání. Po počáteční nejistotě, zda autobus skutečně jede ke Golden Gate Park, vystupujeme nakonec na správné zastávce. Dnes při nás stojí všichni autobusoví andělé strážní.
Podle průvodce se v Golden Gate Park nachází unikátní japonská zahrada, ale mamka při pohledu na mapu, jak to ještě máme daleko, naznačuje, že dneska už toho má dost. Přece jen se ještě projevuje časový posun. Japonská zahrada tedy nebude. Tentokrát už nebudeme riskovat autobus, přece jen není radno pokoušet andělíčky pořád, a vracíme se zpátky k autu tramvají a metrem.