Léto 2008

A je to tady. Červen se blíží mílovými kroky a s ním i odlet zpět do Ameriky. Ale jak to tak bývá, když člověk o něco hodně stojí, většinou se něco pokazí. Představa vícedenních výletů hlouběji do divočiny, do míst, kam zamíří málokterý turista a kde můžete být sami s přírodou, se v jedné vteřině na Strahovském kopci rozplynula jako pára nad hrncem. Můj kotník si najednou vzpomněl, že se mu nelíbí v kloubu, který mu evoluce určila a vyrazil se za násilné pomoci kamene, kořene, nebo co to tam vlastně leželo podívat, co je zajímavého kousek stranou. Diagnóza táborského, pražského a chebského lékaře se značně lišily od banálního vymknutí, které si nezaslouží ani berle, přes natržené vazy, až po tu nejhorší variantu. A bohužel přetržené vazy se za tři týdny nevyléčí. První z mnoha upomenutí tohoto léta, že málokdy se všechno řídí podle našich plánů. Třetího června tedy odlétám do Denveru s botou, za kterou by se nemusel stydět ani Robocop.

Úterý 3.6. 2008 Imigrační a ztracená krosna

Let sám o sobě je příšerná nuda. Naštěstí jsem měla štěstí a za letu jsem si mohla hodit nohu nahoru, protože moje sousedka se přesunula na nějaké jiné sedadlo. Podle osvědčené strategie jsem se snažila v letadle neusnout, abych pak po příletu prospala už americkou noc. O to delší se let zdál. Ale skutečně jsme byli ve vzduchu pouze osm hodin a v podvečer východoamerického času dosedli v Atlantě. Rozhodnutí sbalit berle jako druhé zavazadlo místo příručního se v Atlantě ukázalo jako víc než šťastné. Už takhle jsem se imigračním úředníkům vůbec nezalíbila. Jako mladá holka, co letí sama, jsem evidentně podezřelá a po odpověď na otázku, kdy jsem naposledy byla v Americe, mě zavalitý Afroameričan rovnou odesílá do jaké orange office na doplňující pohovor. Po letu jsem unavená a celkem je mi všechno úplně jedno. Varianta, že by mě mohli poslat ještě domů, mi vůbec nedochází. Otázky typu: „Proč letíte cestovat na tak dlouho? Kam máte namířeno? Kdo bude cestovat s vámi? Kdy jste naposledy opustila Státy? A víte, že to bylo pozdě? Kolik máte peněz?“ se opakují stále dokola. Nepříjemný úředník za přepážkou jen čeká, až řeknu něco jiného, než jsem tvrdila před chvílí. Můj evidentně nedostatečný zájem mu dokázat, že nejedu nelegálně pracovat, ho lehce vyvádí z míry. Ale já jsem tak unavená, že mi vůbec nedochází, že bych mu měla ukázat výpisy účtu, cestovní plán a podobně. Nakonec chce vidět zpáteční letenku, naposledy zjišťuje, proč jsem minule opustila státy pozdě a já už mu podesáté vysvětluji, že to podle International Student Center of Kansas State pozdě nebylo, a ať si to případně ověří, a nechává mě jít. Při cestě z kanceláře si podezřele prohlíží moji ortézu, ale naštěstí už mě nevrací zpět. Propustil mě tak akorát, že jsem stihla v poslední minutě let do Denveru.

Klid mi nevydrží v dlouho. V Denveru sice po páse přijely berle ve vaku, nicméně krosna už nikoli a navíc se nemůžu dovolat Zbyňďovi. Kontroluji si alespoň, že mám všechny potřebné doklady, hlavně pas. A přichází závěrečný šok. Milý imigrační úředník mi napsal datum opuštění Státu druhého srpna, přičemž já mám zpáteční letenku vystavenou na 22 srpna. Roztřesenou rukou ukládám pas zpět do desek a přemýšlím, co budu sakra dělat. A v tu chvíli vidím, jak se ke mně blíží Zbyněk. Z romantického setkání po půl roce na letišti nic není. Už mi to přijde jako špatný vtip. Když se na něco člověk hodně těší, je to vždycky jinak než si představuje.

Řešíme s dalším úředníkem z Homeland security moje vízum. Ujistil nás, že to co ve skutečnosti čtu jako 02 AUG je 02 DEC, jen je to naškrábané. Což mě zmátlo už úplně, protože nejdelší povolená doba v rámci jednoho pobytu je 3 měsíce a do prosince to vychází téměř na půl roku, nicméně mají to tak v počítači a to je hlavní. Spadl mi kámen ze srdce. A druhý, když nás slečna na Deltě ujistila, že moje krosna je už na cestě v následujícím letadle. Prý nám ji doručí rovnou do motelu, ale vzhledem k tomu, že na cedulce i v žádosti mám uvedenou úplně jiný motel, než kde budeme vlastně bydlet, rozhodujeme se počkat na letišti. Aby nám čekání zpříjemnila, podává nám dva sedmidolarové kupónky na večeři. Usazujeme se někde u salátů. Skoro spím ve stoje. Že by se mi povedlo dopočítat, kolik hodin už jsem se všemi těmi časovými posuny nespala, nehrozí a vlastně to ani vědět nechci. Ke 24 hodinám už to bude. Krosna je konečně tady a mi se můžeme přesunout do motelů. Je tak krásné se znovu usadit do Toyoty, jak mi to chybělo. Cesta přes celý Denver utíká překvapivě rychle, skoro nic nejezdí, už je pozdě, skoro půlnoc. Spíme ve stejném motelu, jako den před mým odletem do LA.

Středa 4.6. Zlatá horečka

Ráno vyspávám dlouho. Přebalujeme věci, aby byl trošku pořádek v tom, co jsem si tady nechala od zimy, a každý jsme měli jen jedno zavazadlo. Jedno relativně. Zbyněk si bere moji krosnu a já si balím věci do kufru. Zvažujeme, zda ještě zůstaneme jednu noc, ale není důvod se zdržovat. Skládáme věci v autě a vyrážíme do Idaho Springs podívat se do zlatého dolu.

Kdybych žila za dob zlaté horečky a živila se jako zlatokop, umřela bych hlady. Po soukromé prohlídce štoly, kde jsme viděli skutečnou zlatou žílu probíhající celým dolem, jsme si zkusili v nedaleké říčce rýžování. Jak nám vysvětlil a názorně ukázal náš průvodce z dolu, je třeba oddělit velké kameny od menších kamínků, kamínky od písku a nakonec žlutý písek od černého, což je prý kov a jedině tam se dá najít nějaké zlato. Nadšeně beru do ruky pánev a sedám si na bobek k ledové vodě. Nadšení mě rychle přechází. Je to mnohem těžší, než to vypadá. A ruce v ledové vodě rychle mrznou.

Celkově počasí není to, co jsem čekala. Tolik jsem se těšila na sluníčko. Po relativně teplém květnu a ještě teplejším červnu v Čechách, které jsem musela strávit na pokoji na Strahově odkázaná na berle a kamarády, kteří mi chodili nakupovat, a sluníčko mohla sledovat tak maximálně z okna jsem se dočkala zimy a podmračeného nebe. Nicméně náladu si zkazit nenechám. S robobotou jsem získala znovu svobodu pohybu na čerstvém vzduchu, však ono se sluníčko ukáže.

Po čtyřech vyrýžovaných pánvích mě nadšení opouští úplně. Ani jediné maličkaté zrníčko. Asi nemám ten správný dar. To Zbyňďa je úspěšnější a pár lupínek schovává do malé skleničky. Já si nakonec malý zlatý suvenýr za dolar kupuji, abych se mohla vytahovat, co jsem vyrýžovala.

Při cestě do Boulderu se zastavujeme v krámku, kde mi Zbyňďa koupil červené tričko Nederlands na uvítanou, aby mě představil místnímu prodavači, se kterým si víc než rozuměl a který mu radil počasí a trasy, kam se vydat na výlet, ale bohužel má zavřeno. Místo toho zastavujeme v Boulderu v REIi. Mamutí tričko pro Lenku nemají, ale odnáším si aspoň úlovek ve formě lehké béžové bundy do školy.

Večer v rámci aklimatizace zastavujeme radši ještě jednou u motelu. Nerada bych onemocněla hned druhý den po příletu. Usínám snad dřív, než se stihnu pořádně přikrýt.

Čtvrtek 5.6. Na cestě

Nejhorší na cestování jsou dlouhé přesuny jednotvárnou krajinou. A zvláště když celý den prší. Směřujeme přímo na sever po I 25. Celý den v autě na dálnice utíká strašně pomalu. Na Zbyňďu padá prozatím veškerá zodpovědnost za řízení, protože jsem zjistila, že musím vozit nohu nahoře.

Připadá mi, jako bych odsud nikdy neodjela. Vzpomínám na zimní cestování. Nekonečné řízení, hledání zapadlých silniček pro auto, nervozitu na rest areas, kde bylo zakázané nocování, neustálé nové zážitky. Dálnice vedoucí nekonečně dlouho rovně. Stěrače vržou na okně a tak, jak stírají nekonečně pořád dokola kapky deště do stran, autíčko společně s nimi stírá pomalu jednu míli za druhou z dnešních pěti set padesáti.

Na večer přijíždíme do Cody. Jsem druhý den ve Státech a už navštěvujeme druhý sport. Sierra Post Outlet příjemně překvapil. A kupuji druhou bundu. Oranžový Marmot na hory. Bohužel už nemáme čas si prohlédnout zbytek zboží, protože za chviličku zavírají, ale i tak to byla úspěšná návštěva. Teď už mám nakoupeno vše, co jsem potřebovala. Bylo to snazší, než jsem čekala, vzhledem k tomu, že jsem vybírala celý semestr a nekoupila nic. Ještě zvažujeme, že bychom se zašli podívat na rodeo, prý je tady v Cody jedno z nejlepších, ale podle toho, co vidíme zpoza plotu, nápad zavrhujeme. Odjíždíme směrem k parku. Alespoň už přestalo pršet.

Před Yellowstone NP je jeden campground za druhým. Z původního záměru někde zaparkovat a zalehnout sešlo. Prostě není, kde se schovat. Ale možná je to dobře. Auto je tak narvané, že představa, že ho přeskládáváme, abychom se kamsi dozadu vmáčkli mezi krabice a krosny, no nevím, nevím. Vybíráme si jedno tábořiště a poctivě do obálky vkládáme požadovaných patnáct dolarů. Zvláštní campground, bear can je asi tři metry od místa na stan. To kdyby si medvídek rozmyslel, že se chce podívat, co je uvnitř, stan určitě nevynechá. Zbyňďa nám radši do kupole zavěšuje bear spray, co kdyby …