Dneska nemáme sílu na nic. Přesun v autě do Portlandu je přesně to maximum, které zvládneme. Se zastávkou na jídlo v Taco Bells. Ještě, že ty fast foods po cestě jsou. Taková jistota. Jen si vybrat, na co má člověk zrovna chuť. Výborné kuřecí sendviče nebo pečená brambora ve Wendy’s, Bean Taco nebo kuřecí Burrito v Taco Bells, kuřecí salát v Burger King nebo zmrzlina v Mc’Donalds. Už jsme si v řetězcích rozšířených po celých Státech vytipovali výhodná dolarová jídla a hlavně, kde nám co chutná. Ovšem zajíjmavé je, z pohledu Američanů je stravování v těchto řetězcích rychlého občerstvení pouze pro ty nejchudší. U nás, když vezmou rodiče dítě na narozeniny do Mc’Donalds, je to naopak za odměnu.
V Portlandu se ubytováváme v tom nejlevnějším motelu, na který máme v zeleném sešitku slevový kuponek. Na realizaci původního plánu vyrazit do pravého amerického kina shlédnout nějaký nejnovější hit nějak nemáme sílu a vyřizujeme už jen laundry, nákup ve Wal-Mart a domlouváme na zítra návštěvu u paní Čapkové.
Naším dalším cílem je městečko The Dalles v Oregonu. Jako jediné ze všech měst, které jsme procestovali, má v názvu člen. Nedopátrali jsme se proč. Tentokrát ale nemíříme ani za přírodou, ani za kulturou, ale na návštěvu. Paní Čapková emigrovala s manželem z Čech po roce 1968. Vlastík Čapek chodil společně s dědou na medicínu. Bohužel jsme si nevybrali na návštěvu správný čas, protože pan Čapek před několika týdny zemřel, ale paní Čapková by nás přesto ráda poznala a my ji také.
Dnes žádný Mc’Donalds nebo Burger King, uděláme si piknik u stolečků na jedné rest area. To ještě nevíme, že tam odsud budeme za chvíli skoro utíkat. Jak vždycky vítáme každou příležitost vidět jakékoli zvířátko, místní veverky loudilky trošku pozměňují náš názor. Jsou tlusté a strašně drzé. Jakmile vytahujeme jídlo, najednou je kolem nás asi deset veverek, bůhví odkud se vzaly. Nejen že doráží na nohy, ale vyskočí i na stůl. Ještě aby nás tak některá z nich kousla… Odháníme je berlemi, ale ani to je neodradí. Tady se v klidu nenajíme. Raději všechno balíme a zbytek oběda dojídáme v autě.
The Dalles je malé městečko, podobné jako Manhattan v Kansasu. Domeček podle adresy nacházíme bez problémů. Vlastně co domeček, vilu, ale bohužel nikdo není doma. Nevíme, proč. Paní sousedka z vedlejšího domu je moc příjemná a radí nám, abychom se vrátili tak za dvě hodiny. Prý touhle dobou bývá paní Čapková v bazénu. Dole ve městě jsme viděli Dairy queen. Kde budeme čekat, je tedy rozhodnuto. U zmrzliny.
Večer už máme štěstí. Došlo k drobnému nedorozumění, protože nás paní Čapková čekala až zítra. Seznamujeme se s její sestrou, která je tu na návštěvě z Čech.
Dům je uvnitř krásně zařízený a je snad ještě větší než zvenku. Chodíme z jedné místnosti do jiné, nechápu, kde se pořád všechny berou. Paní Čapková nám ukazuje ložnici v patře, kde budeme spát, a zve nás na večeři.
Ovšem ne jen tak do ledajakého podniku. Jíst budeme v luxusní restauraci s originální výzdobou. Dříve totiž tahle budova sloužila jako veřejný dům. Při vstupu do restaurace působíme asi velmi směšně. Paní Čapková i její sestra se při chůzi opírají o hůlku a já hopsám o berlích, Zbyňďa nám dělá dveřníka. Jídlo je vynikající. Místní krevety se ani v nejmenším nedají srovnávat s těmi, které občas objevíme v čínských bufetech. Zbyňďa je se svojí rybičkou – Halibutem – taky maximálně spokojen. Na závěr si dopřáváme ještě napůl čokoládový zákusek, ale je tak sytý, že by vystačil klidně na samostatnou večeři.
Ráno si užíváme luxusu dlouhého spánku a poté se vydáváme na doporučení paní Čapkové do místního muzea - Wasco County Museum. Pojedete tudy, támhle zahnete a jste tam, nemůžete to přehlédnout. My můžeme. Poté, co třikrát křižujeme město tam a zpátky nakonec končíme u úplně jiného muzea, kde nám aspoň radí, kde to naše hledané vlastně je.
O „invalidy“ se v Americe starají vzorně. Hned u pokladny mi paní na pokladně nabízí možnost půjčit si na prohlídku kolečkové křeslo. Moje hrdost křičí ne, ale namožená zápěstí ano. Exkurzi historií města tedy absolvuji na wheel chair. Není to tak špatné. Vlastně je to docela i zábava, a když se nemůžu někde vytočit, Zbyňďa mě přes kritické místo proveze. Zábava to je ovšem pouze do malého kina, kde běží stále dokola pořad o zlaté horečce. To znamená, že je pořád zhasnuto. Zbyňďa mě nahoře nečekaně pouští se slovy „Tak jeď.“ Než ke mně ovšem dorazí smysl této věty, celým sálem se rozlehne velká rána, jak narážím do jedné z řad sedaček. Jak jinak než levou nohou. Ještě, že má vozíček taková stupátka pro nohy. Jinak by dostal plný zásah kotník a to bych asi už dochodila úplně.
Na oběd se vracíme domů a společně s paní Čapkovou vyrážíme do Skippers, což je oblíbený podnik jejího malého vnoučka. Většina pokrmů je tady z ryb a hlavně tu mají výbornou rybí polévku, kterou si objednáváme na doporučení paní Čapkové.
Odpoledne věnujeme plánování cesty na další dny a večer si dlouho do noci povídáme. O Americe, o našem cestování, ale hlavně zvědavě nasloucháme vyprávění paní Čapkové o emigraci po roce 1968.
Ráno odjíždíme. Loučení je těžké. Přemýšlíme, zda se ještě někdy uvidíme. Moc bychom paní Čapkové přáli, aby se ještě jednou mohla podívat do Čech, moc po tom touží. Měli jsme se tu těch pár dní královsky. Dokonce nám paní Čapková upekla na cestu brownies, její vylepšený recept. Bohužel, jak jsme zjistili o dvě hodiny jízdy dál, nepochutnáme si na nich. Krabička zůstala i s taškou s pomeranči v kuchyni na lince. Ach jo.
Cestou necháváme v McKinnie vyměnit olej, už je na čase. Prý se máme těšit v Kalifornii na medvědy, chlápek za pultem je evidentně rád, že si může chvíli s někým povídat. Medvědi v Kalifornii?! To snad ne.
Oregonské pobřeží, o kterém se říká, že je naprosto jedinečné na celém světě, nás vítá mlhou a mrholením. Takhle nějak si představuji spíš Londýn. Z viewpoints není nic vidět. Po postavení stanu v jednom State Park se jdeme alespoň večer podívat přímo na pláž, sáhnout na vodu. No koupat se v tom rozhodně nebudu.
Sea Lion Cave. Podle hrdého nápisu na vstupu „The world’s largest sea cave in the world”. Za nemalé vstupné sjíždíme dolů do jeskyně, kde je teprve pravdivě uvedeno, že je pouze jedna z největších mořských jeskyní na světě. Typická americká reklama. Všechno musí být nějak NEJ. Největší město ve státě, nejmenší vesnice, nejstarší obchod, nejmenší kostel, nejlepší chleba … Jakoby lidé na nic jiného neslyšeli.
Nicméně přes trošičku zveličený popis je název přiléhavý. Sea Lions tohle místo evidentně milují. Skála pod námi je línými zvířátky doslova obsypaná. Jeden leží přes druhého, je jim to úplně jedno, hlavně, že jsou na sluníčku. Nejzajímavější je sledovat, jak hbitě se dokážou na útes vyhoupnout. Dole v jeskyni je to stejné. Jeden lachtan vedle druhého. Nikdy by mě nenapadlo, že je uvidím mimo zoo. Stejně tak by mě nenapadlo, že ve volné přírodě uvidím velrybu. V dálce se na chvíli objeví ploutev a za moment znovu. Proč jsme si ještě nepořídili dalekohled?
Odpoledne se na chvíli zastavujeme na dunách. Nechce se nám platit vstup šest dolarů za jedno podívání na pláž, snad tu zrovna nebude nějaký aktivní ranger. Ovšem s tím podíváním to zase nebude tak jednoduché. Nikde žádná rozumná přístupová cesta. Všechny vyšlapané cestičky vedou přes dunu, která se táhne podél silnice a zároveň podél pobřeží. Pro dvounohého jedince, no problem. Pro „oberleného“ jedince, nemožné. Berle se zaboří klidně 20 centimetrů do písku a posun vpřed žádný. Zbyňďa mě zkouší táhnout na jeho kite prkně jako na sáňkách, ale to také nefunguje. Takže mu chudákovi končím zase na zádech. Před námi se rozprostírá dokonalá písečná pláž. Jen rozložit kilometry lehátek a business by mohl začít. Naštěstí je tu na koupání moc chladno, a proto tenhle kousek zůstane snad ještě dlouho nedotčený hotelovými výstavbami. Ale úplně bez civilizace to tu zase také není. Všude kolem nás se to jen rojí nadšenci pro ATV’s. All terrain vehicle je přiléhavé jméno. Takovéhle duny by přejela možná už jen auta závodící v Ralley Paříž Dakar. Trošku jim všem závidíme, také bychom si rádi vyzkoušeli, jaké je svezení v písku.
Den zakončujeme na driving range. Evidentně potřebujeme golf ještě trénovat. Zbyňďovi to docela jde, ale mě ani náhodou. Buď si brzo urazím zápěstí, nebo zlomím hůl. Napravo od hrací plochy je garáž, kterou jsem už asi potřetí trefila. Majitel hřiště z nás asi nemá radost. Naše mizerné výkony evidentně zaujaly nějakého mladého Američana. Radí nám, co a jak správně dělat. Dokonce nám půjčuje i svoje hole, abychom si mohli jít ještě chviličku zapatovat. Prostě friendly Američan. Na konci nás dokonce zve na pivo, ale já bohužel v tom chaosu, co panuje v autě, vůbec netuším, kde mám pas, a bez ID mě do hospody nepustí.
V Americe nekontrolují věk při nalévání alkoholu, ale už rovnou při vstupu do baru. Bez ID, které dokazuje věk nad jednadvacet, se dovnitř nikdo nedostane. Stejně tak se ID ověřuje při každém nákupu alkoholu v obchodech. Průkaz budou chtít stejně tak po mně, jako po osmdesátiletém dědečkovi. Nařízení je nařízení. V některých státech dokonce platí úplný zákaz prodeje alkoholu o nedělích. Celkově to vůbec nemá alkohol v Americe lehké. Alkohol je tak drahý, že pokud se jde někam na party do baru, všichni se raději opijí doma ještě před odchodem, aby nemuseli platit za předražené panáky. Na veřejnosti je jeho konzumace zakázána, na Halloween jsme se málem dostali do potíží, protože jsme si vůbec neuvědomili, že se procházíme po ulici s plechovkami piva v ruce. Až podivné pohledy kolemjdoucích nás upozornili, že asi není v pořádku, a došlo nám, že bychom se měli plechovek rychle zbavit. Tehdy to bylo o fous, zrovna proti nám mířili páni policisté. Ten večer nám až mnohem později došlo, že se na nás zrovna tenkrát nedívali divně kvůli pivu ale kvůli našim kostýmům.
Vždycky jsem si myslela, že Halloween je svátek dětí chodících od domu k domu – trick or treat. Ale zjevně to tak úplně neplatí. Alespoň mezi generací vysokoškoláků je to svátek sexu. Halloween byl v říjnu, byla zima, ale všechny holky venku měli minisukně, krátké rukávy a velké výstřihy. Zdravotní sestřičky, cowgirls, catwomen, kožené oblečení a latex. Připadalo mi to spíše jako živá přehlídka zboží sexshopu. Naproti pánové se téměř vůbec neobtěžovali s převlékáním do jakýchkoli kostýmů, prostě si vyšli do ulic okouknout hezké polonahé holky. Vzhledem k tomu, že já se vydala na party převlečená za pirátku, ovšem v kostýmu vytvořeného z černých legín, přes které jsem uvázala šátek jako sukni a z mikiny naruby, přes kterou jsem přetáhla tričko, mimochodem i tak mi byla zima, a Zbyňďa byl v zimní bundě za lyžaře, působili jsme mezi ostatními maskami dost netradičně.
Spaní v kempu na dunách má určité stinné stránky. Za prvé, všude je písek, dá nám hodně práce najít místo, kde je aspoň trošičku trávy. Za druhé, nad ohništěm není gril. To vidíme poprvé. Z alobalu a větviček vyrábíme improvizovaný držák a doufáme, že se nám všechny buřty nesesypou do ohně. A za třetí, tohle je zjevně kemp pro majitele ATV’s. Hučení motorů je slyšet všude. Na druhou stranu, aspoň trošku tlumí dost hlasité dovádění dvou mladíků ve vedlejším stanu.
Pod dojmem všudypřítomných motokár nakonec kapitulujeme. Za podobným pískem bychom museli nejmíň na Saharu a tam se jezdí na velbloudech, ne ATV’s. Proto se hned ráno vracíme do nejbližší půjčovny.
Musíme si prohlédnout krátké instruktážní video, podepsat, že cokoli se nám stane, je jen a jen naše vina a můžeme na duny. Vybíráme si slabší stroje, 250, a já jsem velmi ráda, že mají automatickou převodovku, neb jsem motorku nikdy neřídila. Ani bych se pravděpodobně nerozjela. Jeden ze zaměstnanců půjčovny nás doprovází na duny, každý dostáváme mapu a hlavně upozornění, ať se vrátíme včas.
Nejdříve se vydáváme na pláž. Zpočátku jedeme velmi opatrně, ale postupně získáváme odvahu a na pláži testujeme plný výkon našich strojů. Je to něco nádherného uhánět maximální rychlostí po písku podél rozvlněného oceánu. Hlavně nejezděte příliš rychle a nedělejte otáčky na plný rejd, ničí to motor. Právě oba zkoušíme, o jak malém poloměru zvládneme udělat zatáčku. O dost malém. Testujeme ta nejen motory, ale i odpružení. Na pláži jsme si užili rychlou jízdu, na dunách máme dobrodružství. Vyjet pořádně prudkou není zase až taková legrace, jak to vypadá. Vůbec to není legrace. Právě jsem zapadla. A ještě se pořádně zahrabala. Písek mám všude, od vlasů až po ponožky. Moje červené autíčko je jiný typ, než Zbyňkův žluťásek, o poznání těžší, a kopec evidentně nezvládlo. Zbyňďa se mě snaží vytáhnout, ale ATV je těžší než se zdá. Nejsme úspěšní. Právě ve chvíli, kdy začínáme propadat lehké panice, co dělat, přijíždí záchranný vůz. Dva chlapi vytahují motokáru, jako by nevážila vůbec nic, a pro jistotu mi ji ještě startují. Tak akorát. Už je na čase se pomalu vrátit. Poslední duna dolů a zpět na příjezdovou cestu. Ale ejhle, ona nikde. Jak jsme sem jeli v průvodu, vůbec jsme nedávali pozor, kudy. Mapu sice máme, ale nejsme z ní moc moudří. Projíždíme podél lesa pořád tam a zpátky a stále nic. Tentokrát se dostavuje spíš větší než menší panika. Všechny stromy jsou si tak podobné. Ale najednou, vůbec nevím jak, přísahala bych, že tam, kde byl ještě před minutou les, je najednou cesta. Jakoby ji někdo přičaroval. Spadl nám kámen ze srdce a ujíždíme zpátky k půjčovně. Přesně na čas. Bylo to naprosto dokonalé.
Odpoledne vyrážíme ještě jednou na golf. Kdyby tak nebyla první jamka těsně pod oknem provozovatelů. I když zrovna tady nás paní asi pozorovat nebude. Už když jsme přišli, byla tak zabraná do hry na klavír, že nás zprvu vůbec nezaregistrovala. Nepředpokládám, že se nechá od hraní vyrušovat. Už podle plánku to vypadá na zákeřné hřiště, ale že bude až tak zákeřné … Hned na první jamce ztrácím snad tři míčky. Sice ze Zbyňďova vaku všechny vybrala, abychom náhodou neztráceli cizí, ale na jednu kapsičku v mém vaku zapomněla. Naštěstí, jinak bychom se asi nedoplatili. Terén je kopcovatý a hlavně je všude voda. Snad na každé jamce je alespoň jedno jezírko nebo potůček. To ale tak neospravedlňuje můj tragický výkon. S každým úderem se posouvám sotva o 10 metrů. Někdy taky jen o půl. Asi to nebude hra pro mě. Ještě, že máme jen devět jamek. Ale zase na druhou stranu, to, co jiní hrají hodinku, nám trvá čtyři. Aspoň si to odpoledne na greenu užijeme.
Sváteční den pro Američany podle kalendáře, pro nás podle programu, který jsme si dneska dopřáli hodně luxusní, pomalu končí. A my se tak trošku obáváme, kde složíme hlavu. Tento rok vychází čtvrtý červenec, Indepence Day, na pátek. Kdo mohl, udělal si pravděpodobně prodloužený víkend. A taky, že ano. Po několika neúspěšných pokusech chytit se v nějakém kempu na pobřeží, měníme taktiku a odbočujeme ke campgroundu značenému 12 mil do vnitrozemí. Poslední místo. A to ještě vůbec chvíli přemýšlíme, zda to vůbec je místo, protože plácek není označen žádným číslem. Ale ohniště tu je, budeme tedy předpokládat, že si tu naši modrou stanovou kupoli můžeme postavit. Za pět minut dvanáct, po nás přijíždí ještě asi dalších pět aut, už ale musí odjet s nepořízenou.
Independence Day je celonárodní svátek. Právě 4. července 1776 byla ve Philadelphii podepsána deklarace nezávislosti. Máme kemp sami pro sebe, všichni na večer zamířili do města na ohňostroj. Zbyňďa se odmítá z kempu kamkoli hnout. Já chvíli přemýšlím, jestli si tenhle kulturní zážitek mám nebo nemám nechat ujít, ale pravdou je, že se mi také nikam nechce. Nakonec se jen dívám do ohně a užívám si ničím nerušeného ticha.