Když jsme z Glacier zamířili k východu směrem k Olympijskému poloostrovu, o parku Olympic jsem věděla pouze to, že má deštný prales mírného pásu, který rozhodně stojí za to vidět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že kromě zelené najdeme v parku v hojné míře i bílou a modrou barvu. Olympic NP je unikátní kombinací hor, pralesa a oceánského pobřeží. Vše dohromady tvoří zcela jedinečný ekosystém a krajinu s neopakovatelným kouzlem.
Návštěvu začínáme již tradičně ve visitor center. Sdílný ranger nám doporučuje hned několik výletů v jednotlivých oblastech. Jako první se vydáváme, jak jinak než do hor. Rozhledy z Hurricane Ridge Hill na zasněžené vrcholky kopců jsou úžasné. Možná si někdo řekne, zase hory, vždyť jsou pokaždé stejné, ale není to pravda. Grand Teton ze všeho nejvíce připomínal ostré Alpy, Glacier pro změnu Dolomity a tady mi jako nejbližší příbuzní přijdou Nízké Tatry. Vrcholy jsou spíše takové zaoblené, ale co je zvláštní, zcela chybí pás s kosodřevinou. Jehličnatý porost přechází rovnou v travnaté pláně, kde se dlouho drží sníh, ale tak trošku nelogicky jen na jižních svazích. Nevymysleli jsme proč. Celkově je to nižší pohoří, nejvyšší vrchol má pouze kolem 2500 metrů nad mořem.
Z vyhlídky na konci trailu se před námi otvírá nádherný rozhled na záliv. V dálce v mlze se před námi schovává i pobřeží Kanady. Dole pod námi se krčí zamrzlé jezírko, zatímco my na louce šlapeme mezi roztomilými bílo-fialovými kytičkami. Země javorového listu se sice schovává, zato jeleni ne. Kolem cesty se pase spousta srnek a vůbec je nevzrušuje, že jdeme kolem nich. A podle pronikavého pískání nejsou ani „deers“ jedinými obyvateli horských plání. Všude kolem nás musí být spousta svišťů, ale ti se ukázat nechtějí.
Večer rozkládáme stan v nejromantičtějším kempu, ve kterém jsme dosud spali. Altair je skutečný prales. Ze stromů visí mech, popadané kmeny a větve, jediný problém je, že nemáme na zaplacení. Do obálky musíme uložit dvanáct dolarů, ale máme pouze deseti a dvaceti dolarovku. Nevýhoda self-paid campground. Prosíme nejbližší spolunocležníky, zda by nám mohli rozměnit. Bohužel ani oni drobné nemají, ale klidně nám chybějící dva dolary věnují.
Ach ta rána. V každodenním skládání a rozkládání tábora už máme praxi. Respektive Zbyňďa má praxi v balení stanu, přípravě karimatek a spacáků a podávání mi na stůl veškerých věcí, kterých je potřeba k vaření a veškerých dalších věcí, které zrovna potřebuji. S pohybem o berlích už mám sice velkou zkušenost, ale třetí ruka na nošení věcí mi stále ještě nenarostla.
Snad nikdy v životě jsem kolem sebe neměla tolik různých odstínů zeleně. Olympic vypadá úplně jinak než tropický prales, který zná člověk z filmů a který si vybaví, když se řekne prostě prales. Na jehličnatých stromech visí spousta mechu, který za svitu sluníčka připomíná zelený závoj a dodává místu zvláštní jemný nádech, za noci naopak vypadá strašidelně jako čarodějnický hrad se spoustou pavučin. Zem je plná kapradí, trávy, keříků, kytiček i podivných zvířátek, jako například úplně obyčejných českých plžů, co tak rádi ožírají v létě ve skleníku okurky, jenomže tady mají barvu banánů s hnědými tečkami. Šestimílový okruh, který nám doporučili ve visitor center je plný právě takovýchto drobných překvapení. Strom s vrostlým čtverhranným kamenem nám ze všeho nejvíc připomíná sešlého ohnutého kmeta, který na procházce v podpaží pevně svírá svoji koženou tašku. Strom s obrovskými kořeny trčícími do prostoru nad našimi hlavami nad cestou nepřipomíná nic, jen jsme ohromeni rozměrem velikána.
Objevování lesa si zpestřujeme i krátkým průzkumem starého polorozpadlého stavení, homestead, které kdysi dávno obýval místní lovec. Přemítání o tom, co tady tak asi mohl lovit, je poměrně jasně ukončeno na vyhlídce nad řekou. Dva velcí hnědí medvědi na zelené louce, jeden se rozvaluje a vypadá, že má půlnoc, zatímco druhý si líně dopřává pozdní snídani. Jsme rádi, že nás dělí řeka. Bear spray s sebou nemáme. Čekala bych, že budou odpočívat někde schovaní v jeskyni a ne se rozvalovat všem na očích, ale asi se naučili, že jim nic nehrozí a nikdo je už neloví. Úsek cesty vedoucí okolo řeky proto procházíme velmi obezřetně. Naše plná pozornost se upírá k druhému břehu a ani si nevšimneme hada poklidně se vyhřívajícího na kameni po naší pravé ruce. Já jdu o dva kroky před Zbyňďou a zmerčím ho, až když jsem téměř za ním. On mě ale taky a okamžitě zvedá hlavičku a nepřátelsky syčí. Zbyňka a mě dělí sotva dva tři metry, ale mezi námi uprostřed had v bojové pozici, na jednu stranu les prudce se zvedající vzhůru a na druhou sráz do řeky, kde se vaří rozbouřená voda z ledovců. V duchu proklínám svoji neznalost místní fauny a flory, ale máme štěstí a had se dlouho nenechá vyrušovat od vyhřívání na sluníčku. Jakmile se opět stočí do klubíčka, Zbyňďa ho z uctivé vzdálenosti půl metru, jak cestička dovolí, pomaloučku polehoučku obchází. Příště už se na ten seznam jedovatých živočichů ve visitor center skutečně podívám.
Nervy si uklidňujeme u Goblins Gate, posledního zajímavého bodu na našem okruhu, kde se řeka najednou prudce zužuje do soutěsky. Silný proud zpěněné vody společně s popadanými stromy tvoří skutečně dojem, že tu končí svět a všechno, co má tu smůlu a plave v řece, za chvíli skončí v pekle.
Na nohu je dnes ale šest mil nějak moc. Extrémně nerovný terén jí vůbec nesvědčí, a proto musím poprvé skousnout hrdost a vyšplhat se na závěrečné prudké stoupání Zbyňďovi na záda.
Sol Duc Valley nabízí ubytování v kempu pro ty chudší a o 100 metrů dál v motelu a chatičkách v areálu s horkými bazény pro ty movitější. Ale i „plebejci“ mohou za poplatek využít léčivé síly lázní. Noha už snad trošku tepla snese a horká voda obden, to je přímo luxus. Dokonalý relax po výletě. Chvíli štracháme v autě, než se nám podaří najít plavky a ručníky. Sice jsme nedávno uklízeli, ale nepočítali jsme s tím, že budeme potřebovat oblečky do bazénu tak brzy.
Uvnitř areálu se nachází tři horké a jeden plavecký bazén. Plavecký testujeme pouze palečkem u nohy, je jak led. To ty vyhřívané, to je jiná káva. Akorát ze tří bazénů je jeden dětské brouzdaliště, tudíž nám zbývají pouze dva. A z těch dvou se vždycky jeden dvě hodiny čistí, zbývá pouze jeden. Nám to ale moc nevadí. Na žádné bláznění nemáme energii a jsme rádi, že chvíli ležíme a nikde se nehoníme. Jen bylo odvážné předpokládat, že noha, které se moc nelíbí ani trošku teplejší sprcha, přežije horký bazén. Hraju si na periskop a celou dobu držím nožku vystrčenou nahoru. Kdybychom se náhodou chtěli nudit, odpoledne nám zpestřuje výřečný indián posilněný notnou dávku alkoholu.
Tři hodinky jsou tak akorát, sluníčko se pomalu kloní k západu a večer si rádi zapalujeme pro zahřátí ohníček. Jako jindy, i dnes nenápadně sbíráme drobné větvičky na rozvášnění maličkých plamínků. Sice máme ještě v kufru slavné Yellowstone wood, ale třísky nám stále chybí. Těch pár listů novin, co jsme se pokusili použít jako základ ohňě a vzplály nám tak akorát modrým plamenem, bůhví, co do toho dávají, vydrželo na dva táboráky, a toaletní papír taky moc nehoří. Poučili jsme se, jen přírodní materiály.
Říká se, že zelená barva uklidňuje. Asi na tom něco bude. Ráno se probudit a pozorovat slunce, jak si hledá cestu mezi hustými větvemi stromů obrostlých mechem a vytváří tak nádhernou hru zelených stínů … Nikdy by mě nenapadlo, jak je to uklidňující. No pravda, úžas mi vydržel asi tak pět sekund, než jsem si uvědomila, že tohle rozhodně stojí za zvěčnění a rozběhla se pro foťák.
Sol Duc Falls je malý vodopád v lese nedaleko od kempu, tím pádem o poklidné procházce v lese nemůže být ani řeč. Úzká cestička připomíná spíš dálnici. Ale jemná duha táhnoucí se přes třpytivé kapičky vody je dostatečnou odměnou. A jako bonus dostáváme i lehkou vodní spršku na můstku.
Naopak na Ancient grow loop nás neruší vůbec nikdo. Žádný vodopád, žádný zájem. V úžasu obdivujeme mohutné kořeny stromů a nechápeme, jak se vůbec někteří ti velikáni mohou udržet v zemi. Z pohledu statika už bych je dávno čekala vyvrácené.
Abychom vůbec stihli prozkoumat všechny skryté poklady Olympic NP, vydáváme se dnes směrem k oceánu. Je to vůbec poprvé, co máme možnost spatřit Pacifik. Chladný, větrný, širý. Zato pláž je něco naprosto unikátního. Ohlazené kmeny stromů válející se na okraji lesa demonstrují sílu oceánu. To, co bývalo větvemi nebo úlomky dřeva se ohladilo do tvaru oblázků. Vysoko na stromě hnízdí orel, vlny se tříští o skály. Tohle je skutečně wild coast. Stačí se zastavit a jen tak se zaposlouchat do vln. Dokonalý okamžik. Ale studený vítr si zanedlouho najde cestu i pod bundu. Cestou zpět k autu se pokoušíme najít pro Lenku kus kůry ve tvaru slona, ten by byl naprosto originální, ale nemám štěstí.
Ještě se cestou podél pobřeží zastavujeme na jedné pláži, ale táhne nás to k Third Beach. Podle brožurky to má být jedna z nejkrásnějších pláží v parku a navíc se k ní musí jít kus pěšky, doufáme tedy, že ji budeme mít sami pro sebe.
Máme téměř. Jedna míle od parkoviště a počet lidí se zredukoval na pouhých deset osob. A stačí pár kroků po pláži a jsme zcela sami. Jen tak poslouchám vítr a pravidelné šumění vln. Skalní jehly kousek od pobřeží působí ve zlatém slunci majestátně. Sice už je relativně pozdě, ale je tu tak krásně, že to riskneme a zkusíme dojít ještě na další pláž. Cesta asi bude dobrodružnější, než jsme čekali. Hned z pláže stoupáme hodně prudce vzhůru, bez pomocných lan bychom asi nikam nevylezli a před námi se otvírá skutečný prales. Jen doufáme, že tu nepotkáme pumu, a cougar, které se tu prý mohou podle brožurky vyskytovat. Ač se to nezdá, s takovou kočičkou bychom měli ještě méně šancí než s medvědem.
Tento trail je částí coastal trail, který vede několik set mil podél celého oregonského pobřeží. Proto cestou potkáváme i jeden campground se dvěma stany. Cesta rozhodně není zadarmo, chvílemi se brodíme bahnem, chvílemi prodíráme větvemi, botka a hlavně kotník dostávají pořádně zabrat. Už ani nedoufáme, že bychom se k Fourth Beach dostali. Začíná se připozdívat a čelovky jsme nechali v autě. Ale zrovna když už se chceme skoro otočit, se před námi pláž ukáže. Prostě nádhera. Slunce už je nízko a měkké světlo dodává místu ještě romantičtější atmosféru. Dokonce jsme našli i hezkou mušli jako památku.
Cesta zpátky utíká pomalu. Když člověk ví, jak dlouho sem šel a co ho čeká, je to snad ještě horší, než když neví, kam jde. Konečně, s pomocí lan dolů a jsme zpět na Third Beach. Tak akorát na poslední paprsky sluníčka. Spolu se špičatými skalami obrázek, který se vypálí nejen do objektivu, ale hlavně do duše. Zbyňďa ještě znovu pózuje na kameni u vody, ale ouha, příliv nečeká, hned s první vlnou má boty plné vody. Ještě, že to máme k autu už jen míli. Míle se zdá nekonečná. Je šero a špatně se jde. Nakonec vzdávám a přijímám nabídku na poponesení. Chudák Zbyňďa.
Na to abychom dojeli do kempu už je pozdě. Při stavění stanu bychom akorát všechny probudili. Proto si raději v klidu nakupujeme ještě zásoby a parkujeme v jednom z primitive campgrounds. Tma všude kolem působí trošku strašidelně. Ani nestavíme stan a po dobré večeři z věrného vařiče jdeme rovnou spát.
Když jsme mívali v autě míň věcí, spaní bývalo pohodlnější. Vlastně nejen spaní. Teď musíme všechno neustále přeskládávat, protože co naplat, kufry jsou prostě největší a musí být vždy až úplně dole. Vrátila jsem se k osvědčené metodě z Vánoc – dát si stranou do malé igelitky věci na čtyři pět dní dopředu - čisté spodní prádlo, tričko a jedny dlouhé kalhoty. Víc toho člověk neužije a za pár dní bude zase šance si něco vyndat. Nemusí se tak pořád stěhovat celé auto.
Dnes se podíváme do samého srdce parku. Jižní část parku je oproti severní ještě o něco bohatší na srážky, a s přibývající vlhkostí přibývá i tráva a kapradí, naopak ubývá jehličí. Z cedulek v Hoh Rain Forest Visitor Center se toho člověk sice spoustu dozví, ale trošku nám unikají souvisloti. Vítáme tedy, že za chvíli bude guided tour s rangerem. Jen krátký výlet, ale po včerejší túře nemám na nějaký dlouhý výšlap ani pomyšlení.
Naše dnešní průvodkyně je jedním slovem zvláštní, možná přesněji praštěná. Nějak si naši skupinu spletla s mateřskou školkou. Tipujeme, že její původní povolání muselo být paní učitelka. Z původního počtu skoro třiceti lidí má v půlce trasy zhruba polovinu. Možná i proto, že deštný prales se nezapře a z téměř modrého nebe najednou začalo poprchávat. Z čehož měla nesmírnou radost, jak je to v rain forest autentické, ale spíš tipujeme, že lidi odradilo její přílišné nadšení. Její úsilí naučit nás rozeznávat od sebe jednotlivé druhy stromů se ale alespoň v mém případě absolutně míjí účinkem. Roste tu převážně Sitka Spruce a Hemmlock, ale který je který, nemám nejmenší tušení. Nejzajímavější je ovšem výklad o nursery logs. Dost nám vrtalo hlavou, proč vůbec takový obrovský strom jen tak spadne. Dozvěděli jsme se, že místní velikáni nemají nijak zvlášť hluboké kořeny. Je to proto, že vlhkost je snadno dostupná i na povrchu. A na stromech rády parazitují houby. Mohou strom oslabit natolik, že ho pak vítr snadno vylomí. Mikroorganismy mrtvy strom pomalu rozkládají a vytváří tak živiny. Pro nové malé stromky je jednodušší začít růst právě na takovémto padlém stromě než přímo na zemi. Proto často vidíme stromy, které třeba mají kořeny nad zemí, a vede pod nimi takový tunýlek. Těmto jedincům pomohl k životu právě nursery log, který se v průběhu času sám zcela rozpadl.
V klidu si na jiném primitive campground vaříme kuře s rýží, dnes už se na žádný výlet nepoženeme. Ještě se cestou na jih zastavujeme na Kalaloch Beach, rozloučit se s Olympic NP, doplňujeme zase trošku ve větším zásoby potravin v Castle Rock a vracíme se kousek zpět po dálnici na rest area. Zítra nás čeká Mt. St. Helens.