Sopka St. Helens vybuchla 18. května 1980, po 123 letech. Erupce začala sesuvem půdy, největším zdokumentovaným v dosavadní lidské historii. Odtrhla se v podstatě celá severní stěna hory. Zmizelo 1300 stop výšky hory a erupce byla doprovázena zemětřesením o síle 5.1 stupně Richterovy škály. Den se změnil v noc, sopečný popel zasypal blízká i vzdálenější města. Z úlomků hory, popele, přehřáté páry a plynu se vytvořila obrovská vlna bahna, kter ničila vše, co jí stálo v cestě. Zůstala pouze spálená poušť. Zmizelo 150 000 akrů lesa.
Když člověk jede autem po silnici, dívá se na hezký zasněžený vrchol a v průvodci si k tomu čte pouze holá fakta a čísla, neumí si popravdě moc představit, co se tu vlastně stalo. Zdálky vypadá krajina úplně normálně. Nicméně jak se přibližuje, objeví se zcela zřetelná hranice. Najednou les prostě není, jako by někdo vzal gumu a sem tam vymazal z krajiny pár proužků, kudy tekla láva. Podle vzdálenosti od kráteru došlo k různému stupni poškození. V nejbližším okolí sopky dodnes není patrná vegetace, zůstaly jen holé pařezy. Vlna je zlomila těsně nad zemí stejně snadno jako sirky. Ve větší vzdálenosti následuje oblast, kde leží popadané celé kmeny po směru tekoucího bahna s magmatem, jak se vyrvaly i s kořeny. Nejdále, kde už vlna neměla takovou sílu, zůstal mrtvý sežehnutý les. To je dodnes obrázek severní oblasti okolo hory.
Leč na čem se vydělává nejlépe? St. Helens je dnes National Monument a vedou k ní hned tři přístupové cesty. Nejvíce lidí přijíždí ze severozápadu, z dálnice I5, stejně jako my. Hned u sjezdu je velké moderní visitor center, kam hned ráno míříme. Překvapivě ale není provozováno National Services, ale State Parks Services, kam neplatí naše kartička opravňující ke vstupu do všech národních památek. Expozice je skutečně působivá, ale vstupné na náš vkus dost vysoké.
Na klikaté silnici vedoucí k Johnston Ridge Observatory, kde je nejvyšší visitor center a také nejlepší výhled na severní stranu hory, leží ještě jedno visitor center o obnovování lesů, ale to prozatím míjíme a míříme rovnou nahoru. Krátká procházka na vyhlídku zanechává hluboké dojmy. Výhled je skutečně úžasný i děsivý zároveň. Při pohledu do kráteru se jen tají dech. A stejně tak se rodí bláznivé nápady. Zbyňďa najednou prohlásil: „A co takhle se do něj podívat ze shora?“
Film o celé katastrofě není o nic méně působivý než celá scenérie. Po posledním záběru se najednou rozhrne plátno a místo soptící sopky se před námi rozkládá skutečná vyhaslá Mt. St. Helens. Vyhaslá ovšem jen obrazně. Jádro je stále aktivní a je jen otázkou času, kdy se sopka znovu probudí. A myšlenka podívat se nahoru na sopku možná není tak nereálná, jak se napoprvé zdálo. Každý den je vydáno pouze 20 permits opravňujících k výstupu, aby se zamezilo negativnímu vlivu na přírodu, a rangeři to poctivě kontrolují. Musí se požádat online, doufat, že je stále volno a zaplatit 22 dolarů za každé povolení. Je to hodně, ale Zbyňďu evidentně nápad vylézt na sopku nadchl a už na to kupuje i mapu. Zvažuji, jestli bych nahoru taky chtěla, ale zatím nevím. Dopřáváme si svačinu na jiné vyhlídce, ale za chvíli nás odtamtud vyžene hejno komárů. Auto je bezpečnější.
Markantní rozdíl v krajině, pustina nebo les, nezáleží jen na přírodě, jak se dozvídáme v posledním visitor center, ale spíše na tom, komu který kus země patří. Zatímco NP nechává všechno na matičce přírodě, ať si poradí sama, společnost pro obnovu lesů vysazuje nové stromky a snaží se urychlit proces zalesnění. Co je lepší, asi zůstane věčným tématem sporů.
Dole v Castle Rock objíždíme uličky a hledáme wi-fi, dokud nemáme štěstí. Podle internetu jsou všechny climbing permits pro zítřejší den beznadějně vyprodané. Co pro zítřejší den, na celý příští měsíc. Víkendy a celé léto speciálně. Nicméně na stránkách je uvedeno telefonní číslo v případě dotazu. Zavolali jsme a ejhle. Paní je více než ochotná nám permits prodat, několik lidí prý odřeklo. Hlavně ať nezapomeneme přinést peníze, připomíná nám několikrát.
Musíme si je ale vyzvednout ještě dnes večer, protože ráno už to bylo pozdě. Jestli chceme skutečně nahoru, musíme vyrazit dříve než v šest. Pomalu už jsem rozhodnutá, že to také zkusím.
Objíždíme horu z druhé strany, do Cougar, pro permits. Bez nich nahoru nikdo nesmí. Každý den nahoru pustí pouze 20 lidí, Ale 22 dolarů za to, aby se člověk celý den hrabal po svých víc než výškový kilometr a pak zase dolů… Ale zjevně jim tento systém funguje, podle internetu není volno na další měsíc dopředu. Američané holt musí mít vše naplánované na den. To je vůbec zvláštní vlastnost Američanů. Ode dneška na rok dopředu mají většinou rozplánovaný každý den téměř na hodiny. Samozřejmě, že ne všichni, ale nemít diář je nemyslitelné snad úplně pro každého. I když spíše než tím, že by chtěli, je to dáno nutností. Většina je pracovně tak vytížena, že si musí dovolenou naplánovat skutečně tak na rok dopředu. McKittricks bez kalendáře nekývli na žádný návrh, a to jsou oba v důchodu. Jsou členy tolika spolků, navštěvují tolik sportovních i kulturních akcí, a když ještě chtějí vidět děti a vnoučata, kteří všichni mají program stejně nabitý, jinak to asi ani nejde.
Spíme na parkovišti u začátku trailu. Spíme opět v autě, stan ani není kde postavit. Kvůli sněhu nemůžeme jít obvyklou trasou, jakou se chodí v létě, čeká nás tedy ještě asi o 300 výškových metrů víc. Jen doufáme, že se neztratíme.
Už večer jsme si připravili vše, co bylo potřeba, a ve tři čtvrtě na pět vyrážíme nahoru. Jen v kraťasech, už teď je dost teplo a vypadá to, že dnes bude ještě hůř. Sem tam sem zavane úplně horký vzduch, jehož původ nám zůstává utajen. Že by se sopka probouzela?
Naštěstí před námi vyšli ještě dvě skupinky lidí, jdeme v jejich stopách. Zvyšuje to naše šance, že se neztratíme. Po hodině pochodu ve sněhu se t dostáváme tak zhruba na úpatí hory. Dáváme si krátké občerstvení a čekáme, až se i ti, co šli před námi, posilní, aby nám zase mohli vyšlapávat cestičku. Je to taková podivná parta lidí, ani nám neodpověděli na pozdrav.
Nejdříve jdeme sněhem, ale svah je čím dál tím prudší a sníh nám začíná ujíždět pod nohama. Přesunujeme se tedy na ridge. Většina lidí pokračuje sněhem, ale na rozdíl od nás mají mačky. Přesto jsme rychlejší než většina z nich, evidentně nemají s chůzí v mačkách moc zkušeností. Ti nejrychlejší nás dochází na plácku u antény a všichni si dáváme snack. Odsud už pokračujeme také po sněhu, nějaký chlápek se skialpy na zádech dělá pomocí lyžáků hezké široké stupy, dobře se mi v nich jde. Stoupáme prudce do kopce, s každým krokem získáváme snad 30 centimetrů výšky. Prostě kužel sopky. Cestu nám zpestřuje vlčák, no vlastně asi ne tak úplně vlčák, ale tak podobně velký pes blíže neurčité rasy, pořád běhá tam a zpátky, plete se pod nohy. Všichni bychom chtěli mít jeho energii. Samozřejmě cestou potkáváme i rangera, přesněji vlastně rangerku, kontroluje, zda mají všichni povolení. Na černo neproklouzne ani myš.
Jsme nahoře dříve, než bychom čekali. Celkově nám výstup trval čtyři hodiny. Nahoře si užíváme výhledu a ohromeně si prohlížíme kráter. Z úplně opačné perspektivy než včera. Je plný prachu, sněhu, ledu, ale je překvapivě krásně barevný. Něco takového bych neočekávala. A samozřejmě rostoucí „hrb“. Uprostřed kráteru se vytvořilo místo, které je vnitřním tlakem neustále pomalu vyzdvihováno na povrch. Sopce tak doslova roste nový vrchol. Zřetelný kouř vycházející právě z tohoto hrbu jasně dává najevo, že sopka neusnula navždy, naopak se znovu probouzí k životu. Při představě, že přesně tady, kde stojíme, byla ještě před 30 lety čistá skála a vrchol byl o 500 metrů výš, naskakuje člověku husí kůže.
Nahoře se zdržujeme relativně dlouho. Aby taky ne, rozhled je dokonalý. Mt. Rainier, Mt. Hood, Mt. Adams, dokonce Olympic Mountains a spousta jezer. A samozřejmě Johnson Ridge. Na jednu stranu život, na druhou pustina. Dílo zkázy na severní straně vypadá z ptačí perspektivy ještě smutněji.
Nějací dva kluci skialpinisté obdivují můj výkon. Jeden z nich sem vyrazil oslavit svoje narozeniny. Ten druhý si mě opět fotí. Chvíli si povídáme, ale jejich dívky po mě začínají házet vražedné pohledy, raději tedy vyklízím pole.
Cesta dolů je překvapivě rychlá. Ne, že bych se najednou zázračně naučila létat, ale následujeme příkladu ostatních. Tahle hora se dolů evidentně sáňkuje. Sice o tom v průvodci něco zmínili, a trošku jsem se na tuhle variantu s oblečením připravila, respektive jsem přibalila rezervní spodní kalhotky, ale tak nějak jsem nevěřila, že je využiji.
Nejdříve sice jen nevěřícně zíráme, jak normálně vypadající dospělí lidé vytahují kombinézy z odpadkových pytlů, různé nafukovací polštářky, prostě skladné domácí vynálezy, aby jim to jelo dolů co nejrychleji. No co, když se nestydí oni, proč bychom měli my. Vytahujeme všechny igelitky, co máme v batůžkách, a vymýšlíme. První pokus je neúspěšný. V kraťasech to nepůjde. Na to je firnový sníh moc ostrý. Takže převléct do dlouhých kalhot, šortky se zatím usuší na baťohu cestou dolů a obléct igelitku. Vypadám, jako kdybych oblékla „pampersky“. Ale to je jedno, hlavně když to splní účel. Zbyňďovi to po jiném druhu igelitky moc nejede, a proto svoje sáňky ještě vylepšuje o termosku a jednu láhev s vodou. Jakýmsi záhadným způsobem to pomáhá a jede. Bohužel přes zkoušky spolehlivosti by tohle vozítko asi neprošlo. V půlce kopce je po něm a Zbyňďa musí zbytek sjíždět po botách. Ale taky to funguje. Britové mířící nahoru nechápou, ale sáňkování je super. Nejenže krásně ulehčilo noze v botě, ale ještě je to fun. Moje igelitka je spolehlivější, dovezla mě až dolů. Zato zadek mi zmrznul úplně, kalhotky přeci jen dojdou užitku. Rychle se převlékám, kraťasy mezitím naštěstí uschly. Zbyňďa si kolem pasu uvazuje z bundy sukýnku. V suchém oblečení je hned lépe, ale za chvíli už si téměř přejeme, abychom se byli nepřevlékli. Vedro je neskutečné úmorné. Zbytek cesty k autu se mi zdá nekonečný. Zvláště poslední míle lesem je snad za trest. Sníh na cestě roztál a jde se mi strašně špatně. V půl šesté jsme zpět u auta.
Přejíždíme už jen do kempu v Cougar. Všechna stanová místa jsem obsazena, ale jsou na nás hodní a nechávají nás na místě pro RV za cenu stanu. Sprcha je jako dar z nebes. To jsem dnes potřebovala. Jen kdyby naproti nám nebylo otravné rodiny se dvěma dětmi a asi milionem psů. Ale sousedy si člověk holt nevybere. Spacák volá.