Jak mě první horská dráha na Floridě vyděsila, tak jsem následně se do zběsilých zrychlení a nečekaných propadů v prostoru zamilovala. A protože zábavní park Great America není od San Francisca zase až tak daleko, náš plán pro dnešní den je zcela jasný.
Parkoviště je úplně prázdné. Respektive parkoviště jsou prázdná. Jsou tu minimálně tři. Neumím si představit těch lidí, kdyby byla všechna obsazena. Slevové kupónky u pokladny bez problémů berou, zábava může začít.
V parku je vše. Velký řetízek, horské dráhy, různé nevinně vyhlížející atrakce, jejichž ďábelská síla nám zůstává utajena pouze do momentu, kdy je vyzkoušíme na vlastní kůži, až po konstrukce, u kterých je na první pohled jasné, že patří do kategorie „hard“.
Hned na první dráze přichází zklamání – „Sorry, but you can’t ride with a leg brace.“ Naštěstí omezení platí pouze pro tuto dráhu, protože nemá sedačky a člověk tu musí stát. Druhý pokus už je úspěšnější. Tahle dráha je sice krátká, zato dost zákeřná. První jízdu jede člověk normálně popředu, poté se sedačky zastaví a rozjedou se zpátky pozadu. Zvláštní pocit. Obcházíme jednu atrakci za druhou a žasneme, co všechno je možné vymyslet a postavit. Přes celý park vede lanovka, odkud si můžeme všechno krásně ze vzduchu prohlédnout. A pak už si jen užíváme. Survivor, točitý vláček pro nenáročné, „sopka“, která nás klidně otočí hlavou dolů a pomalu nás spouští v téhle příšerné pozici proti malým vodotryskům, kdy mimochodem ohrádka, která nás drží na místě, do stehen pěkně tlačí, aby nakonec vybuchla sopka velkým ohněm. Sjezd umělé řeky na gumových raftech, kdy na nás samozřejmě nezůstává nit suchá a také obrovská vikingská houpací loď, na kterou se mi moc nechce, protože jestli se mi někde dělá špatně, jsou to právě houpačky. Ale nakonec samozřejmě jdu, protože proto jsme tady, abychom vyzkoušeli všechno. A když už, tak už - sedáme si téměř do poslední řady, aby to houpalo co nejvíc. Loďka se nakonec dokonce celá protočila a bylo to super.
Ovšem čeho se bojím nejvíc, Drop Off“. Snad sto metrová věž, ze které spadneme. Prostě volný pád. Nakonec ale také sbírám odvahu a jak jinak, je to super. Vlastně si „dropíka“ dáváme odpoledne ještě jednou. Za odvahu se odměňujeme zmrzlinou.
S botou to není tak úplně bez problémů, jak jsem doufala. Nárazy se kotníků nelíbí, a tak po jedné zvlášť rozdrkocané jízdě dostávám trošku rozum a nelezu na vše. Až na horskou dráhu ovšem, tu si nemohu nechat ujít. Ve stavu přetížení se noze sice moc nelíbilí, ale ani nějak výrazně neprotestuje, tudíž se vydáváme do fronty podruhé. Na první jízdu si do první řady netroufla, ale na teď už ano. Přece jen, první řada je první řada. Zážitek z toho, když člověk kouká na cestu, kam se řítí, se s tím, když kouká na sedadlo před sebe, se vůbec nedá srovnávat.
Park stál rozhodně za to. Srdéčka dostala, po čem toužila, a žaludky to přežily. Teď jen musíme vyřešit problém s mobilem. Už ráno, když jsme dorazili na parkoviště, jsme zjistili, že nám jaksi chybí Zbynďův mobil. Přemýšleli jsme a přemýšleli, a došli k závěru, že mobil zůstal v motelu. Přesněji zapadl někam za postel. Ráno jsem totiž zamáčkla budík a na mobil pak ani nevzdechla. Co naplat, budeme se muset ještě vrátit to SF. Bohužel v motelu nám nejsou schopni pomoci, protože v pokoji se už dnes někdo ubytoval a tím pádem nás nesmí pustit dovnitř. Zkoušíme tedy sami ťukat na nové nocložníky a naštěstí máme štěstí. A hned trojité. Nejenže jsou doma, ale i dovolují Zbyňďovi, aby se šel po mobilu porozhlédnout. A Zbyňďa se skutečně vrací s mobilem v ruce.
Protože už jsme si stejně zajeli, je jedno, jestli si zajedeme ještě o dva kilometry víc. Když už jsme tady, chceme jet přes Bay Bridge. Bohužel se nám ale nedaří najet na horní patro, silnice nás nahnala dolů. Moc toho nevidíme. Zato ještě na závěr zážíváme typickou San Franciskou mlhu. Měli jsme se sluníčkem štěstí.