Grand Teton a sníh nás vítá. Ráno si dopřávám hodně dlouhou sprchu. S botou a pak hlavně s nohou bez boty je to na vlhkých kachlíčkách poměrně komplikované. Sprchový kout, ve kterém jsem před odletem zlomila nosnou tyč závěsu, jak mi na mokru ujela noha, by o tom mohl povídat své, a tak si dávám pozor. Zlomenou ruku nebo rozbitou hlavu už vážně nepotřebujeme. Ještě, že většina umýváren takhle po parcích má v každé sprše malý prostor na převlékání se židlí, jinak by to byla ještě větší komedie.
Horká voda … Některé věci, které člověk bere jako úplnou samozřejmost, zase tak samozřejmé nejsou. Po zmrzlém týdnu si v teplé sprše připadám jako v ráji. Tedy až na kotník, který se naopak proti jakémukoli pokusu o prohřátí velmi intenzivně brání a vyžaduje, abych ho držela mimo proud. Podobně nevděčné jsou i mastné vlasy, které se zase vzpírají čistícímu efektu šamponu a taky nechtějí ocenit luxus sprchy. Na závěr ještě sušení s fénem, který normálně funguje na 230 voltů, trvá ve státě, kde mají v síti všude jen 110 voltů, stručně řečeno věčnost. Ještě, že aspoň sušáky na ruce foukají pořádně.
Je zima a ošklivě. Popojíždíme do Caster, jeden kemp jižněji a sháníme ubytování. Ale to je téměř nadlidský úkol. Ukázalo se, že jsme měli včera velké štěstí, že jsme ještě odjeli z Yellowstone. V noci ho kvůli sněhové kalamitě zavřeli a všichni se sjíždějí sem. Jediné, co nám nabízejí, je taková chatička s kamny na dřevo a dřevěnými palandami, ale má jen podsadu a zbytek je z plachtoviny. A chtějí za ní téměř tolik jako za normální motel. Při uvážení, kolik bychom museli koupit dřeva, aby se to uvnitř aspoň maličko zahřálo, odjíždíme raději ke skutečnému motelu, až na jih do Jackson Hole.
Cenové relace se od zimy evidentně změnily. O motelu za 40 dolarů si můžeme nechat tak akorát zdát. První a nakonec i nejlevnější, který se nám podařilo najít je přesně za dvojnásobek. Ale to jsme ještě netušily, že to vlastně byla dobrá, cena a pokračovali jsme v hledání ještě další hodinu. Podle průvodce je v Teton Village, malé vesnici asi 10 mil od Jackson Hole téměř na hranici parku, hostel za $40. Bohužel už loňský průvodce je téměř dvojnásobně zastaralý. S těžkým srdcem platíme 75 dolarů, ale už se musím usušit a taky dneska hlavně někde vyspat. Hledání, kde hlavu v noci složit, je vůbec dobrodružství samo o sobě. Když hledáme, kde nenápadně zaparkovat auto a tiše doufáme, že to zrovna tady není zakázané a nepřijde na nás nesmlouvavý police officer, ale i když hledáme v mapě podle názvu motely, které by nám z kapsy vybraly co nejméně. O to je pak větší zklamání, když žádný rozumný prostě není a po třeba hodinovém snažení musíme stejně vzít, co zkrátka je.
Z hezkého uklizeného vytopeného pokoje děláme v minutě skladiště mokrých věcí a sušárnu stanu. To kdyby někdo viděl. A při pohledu do krabice se zásobami radši rovnou vyrážíme zpátky do Jackson Hole, doplnit potraviny a pořádně se po dlouhé době najíst. Podle mapy jsou ve městě dokonce dva China Buffets a po týdenním přežívání na americkém „chlebu“ už se strašně těšíme.
„Chleba“ je skutečně nutno psát v uvozovkách, protože to, co oni tak nazývají, by žádný normální člověk u nás chlebem nenazval. Za nejbližší napodobeninu pořádného krajíce by se dal asi považovat multigrain toastový chleba, ale opravdu hodně, hodně vzdálenou. V supermarketech je ve skutečnosti většinou pečivu věnována celá jedna dlouhá ulička. Francouzské bagety, tmavé, světlé, pšeničné i více zrnné toasty, různé bulky na hamburgery a párky, bagels. Výběr se zdá široký, ale bohužel skutečně jen zdá. Všechno chutná víceméně stejně vatovitě a spousta druhů je do sladka, i když to tak na první pohled nevypadá. Stravování na výletech se tak velmi rychle stává dost jednotvárné. Toastový chleba se sýrem, toastový chleba se salámem, toastový chleba s kombinací sýra a salámu. Ovoce ani zelenina se v malých obchůdkách v parcích většinou koupit nedá. Ještě, že si člověk večer může ohřát něco na vařiči. Proto čínské jídlo přijde jednou za čas víc než k chuti.
Chinese „all you can eat“ buffets jsou pro našince taková trošku zvláštní stravovací zařízení. Člověk přijde, zaplatí v rozmezí od osmi do čtrnácti dolarů, záleží na velikosti restaurace a lokalitě, a může sníst cokoli chce v jakémkoli množství. Pro srovnání, jedno jídlo v nejlevnější restauraci, stojí kolem deseti dolarů, takže nabídka je to výhodná. Obávám se, že v Čechách by podobné podniky fungovat nemohli, protože Češi by je prostě zruinovali. Výběr jídel je široký. Různé maso s různou zeleninou, v různých omáčkách. Nudle a rýže. Ale co je hlavní, velký výběr ovoce a salátů. Navíc ve všech bufetech jsou si jídla hodně podobná a jeden se rychle naučí rozpoznat, co bude dobré, co nedopečené a po čem shoří pusa. Prostě skvělé místo, kde si zase trošku spravit chuť po toastovém chlebu. Tyhle „all you can eat“ bufety ale také v jistém smyslu symbolizují americký konzum. Když jídlo prostě nechutná, talíř se nechá na kraji stolu, nějaký Číňan přiběhne ho odnést a jde se nabrat další porce. Dokud se nenajde to pravé. Při takovém plýtvání je těžké naučit lidi skromnosti a střídmosti.
Ráno stačí jeden pohled z okna ven, abychom si řekli: „Ne! Do takového počasí se tedy nevydáme“. Prší prší, jen se leje. Věnujeme se lenošení a spojení se světem. Je třeba rozeslat domů nějaké emaily, že jsme stále ještě naživu, stáhnout fotky a dobít baterky. Noha nahoře si nicnedělání také užívá.
Odpoledne se vydáváme alespoň do visitor center v Moose. Kromě velké exhibice věnované převážně zvířatům a historii parku nás zajímá také předpověď počasí. Máme štěstí, hlásí postupné vyjasňování a i oteplování. Když už je řeč o zvířatech, už cestou sem jsme potkali krásnou „moosici“ i s mládětem téměř hned u cesty. Už si tak nějak začínáme zvykat, že jsme místním zvířatům úplně ukradení.
Včera jsme si koupili turistickou mapu, abychom mohli naplánovat výlety. Leč večer jsme zjistili, že jsme si omylem vzali z hromádky Yellowstone. Tedy ještě jedna neplánovaná zastávka ve visitor center, ale naštěstí tady s výměnami a obecně reklamacemi nedělají vůbec problémy. Slečna za pultem přinese novou mapu a ještě mi popřeje hezký den.
V obchodech většinou platí pravidlo, že do 90 dnů od koupě člověk může vrátit téměř cokoli bez udání důvodu. Výjimka 30 dnů platí pouze pro elektroniku a ještě nějaké speciální zboží. Američané jsou obecně velmi poctivý a čestný národ, nikdo to tedy moc nezneužívá. Ale když přijedou Češi, praxe funguje asi tak, že si před výletem do přírody koupí spacák a po týdnu používání ho vrátí s tím, že se jim prostě už nelíbí. Ze začátku jsme se podobným praktikám bránily, ale nakonec jsme ani my neodolali jednoduchému řešení problému krátkodobé potřebě různého vybavení.
Jenny Lake Campground nás vítá. Stavíme stan a v tom k nám přibíhá nadšená rodinka, že tady asi před dvěma hodinkami viděli krásného medvěda a ukazují nám fotku. Lehce nejistě si ověřujeme, že jsme dobře rozuměli a méďa byl skutečně přímo v kempu. Nadšeně přitakávají. Já jejich nadšení zrovna moc nesdílím a místo na stan se mi líbí o něco míň, než před deseti minutami.
Na výlet vyrážíme přímo z kempu. Před námi je nádherné jezero, ve kterém se zrcadlí bílé ostré vrcholky. Míjíme cedulku s důrazným upozorněním, že cesta může být velmi blátivá a náročná a měli by se na ni vydat pouze turisté s dobrou obuví. Oba se podíváme se na moji botku, pak na sebe a vyrážíme. Skutečně sem tam nějaké to bláto obcházíme, ale není to tak zlé. Zato máme opět štěstí na medvěda. Na protějším svahu se líně prochází. Nebýt skupiny turistů, pravděpodobně bychom ho také jen minuli. Na chvíli mi i někdo půjčuje dalekohled. Je to skutečně kus, ještě, že je dostatečně daleko. Špatný pocit je zpátky a usazuje se natrvalo kdesi vzadu v hlavě. Při každém podezřelém šustnutí křoví se lekám a neustále jsem ve střehu.
Zanedlouho se dostáváme nad hranici lesa na rozhledovou skálu. Váháme, jestli už je to náš cíl, Inspiration Point, nikde není žádná cedule. Ale to je jedno. Pohled na jezero je úžasný. Nějaký americký turista má pocit, že je i úžasný pohled na mě, neustále opakuje, že je impressed a strašně se chce se mnou, tedy respektive s mou botou, vyfotit. Úsměv do objektivu a stoupáme ještě kus dál do kaňonu. Cestu nám začíná znepříjemňovat sníh. Nakonec nahoře svačíme, velmi obezřetně se přitom rozhlížíme, člověk by totiž takhle v parku mezi medvědy vůbec neměl jídlo nosit v batohu, natož ho někde na cestě konzumovat, ale to by nemohl chodit na výlety, že. Takže jíme rychle a vracíme se. Už je jasné, že cesta kolem celého jezera by byla pravděpodobně nad moje síly, a proto vítáme službu lodičky, která jezdí jako přívoz tam a zpět. Vystání obří fronty je nutná podmínka pro nalodění. Plavba trvá sice jen chvíli, ale dost na to, abychom docela vymrzli od studeného větru. Ohříváme se u ohně a buřtů a doufáme, že medvídek z rána už se nevrátí, nebo, po česku, že si alespoň nevybere náš stan.
Je jasné, že letošní zima byla na množství sněhu víc než štědrá. Výlety kamkoli výš nám zůstanou zapovězeny. Ale výhledy si hodláme užít i tak a naším dnešním cílem se stává Grand View Point. Ovšem den nezačíná zrovna dobře. Nejdříve zastavujeme na špatném parkovišti. To se dá rychle napravit. Horší je, že cestou do prudkého kopce se začíná z boty ozývat divný zvuk, Při každém kroku takové ufouknutí. Jestli to někde prasklo, jsme v háji. Zkoumáme ze všech stran, ale nikde nic nemůžeme najít. Jestli je to ventilek, jsme v háji úplně.
Nahoře znovu kontrolujeme botu, ale všechno vypadá dobře. Tak proč ten divný zvuk? Raději se na další pochod trošku posilňujeme a obdivujeme nádherné panorama, které máme jako na dlani. Ještě, že tak. Z oficiálního vrcholu kopce není nic vidět. Cedulka nesoucí název a nadmořskou výšku kopce se hrdě tyčí před vysokou hradbou stromů. Odsud můžeme obdivovat skutečně jen ty stromy.
Jezero Two Ocean Lake se rozhodujeme obejít zprava, cesta podle mapy vypadá, že vede blíže vody. Špatná volba. Cesta vede v blátě lesem a není vidět vůbec nic. Když už jsme téměř u cíle, objevuje se před námi jasně oranžová cedule: „Close to public.“ Neboli dále nesmíme kvůli divoké zvěři. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že ten kousek přece jen projdeme, ale když se tak deset metrů za cedulí prožene obrovský elk, rychle měníme názor. Cesta zpátky je téměř nekonečná. Už totiž víme, že nás čeká jen nezajímavé bláto a chladný les. Návlek na botu z bílého trička, už dávno bílý není. Pod igelitem se noha za horka moc potila, ale před blátem a špínou ji nějak chránit musím. Látka se zdála jako vhodný ochranný materiál, ale bílá barva asi nebyla ta nejlepší volba.
Nevracíme se už přes Grand View Point, abychom nemuseli zase do kopce a hlavně pro mě hůř, z kopce. Končíme na parkovišti, kde jsme poprvé špatně zaparkovali. Zbyňďa jde pro auto a já zatím dávám na hromadu větve na večer na oheň. Sbírat deadwood by mělo být povolené, nejsme si úplně jistí, ale dokud nás někdo nechytí … A dneska samozřejmě chytí. Zrovna, když máme už téměř celý kufr naložený a štosujeme dovnitř poslední velké větve, přichází z lesa ranger. Chvíli na nás kouká, ale naštěstí pro nás prý není ve službě, a tak nás jen varuje, abychom to už příště nedělali, že to stejně špatně hoří.
Do kempu se vracíme přes Jenny Lake One way vyhlídkovou silnici. Cestu nám zpestřuje kojot pobíhající po pláni a u jezera místní zvědavý chipmonk, taková menší veverka, ale nachytat se od Zbyňdi nenechá. Na lavičce si chvíli užíváme rozhledu za večerního sluníčka.
Sbírání se vyplatilo, dřevo hoří krásně. A bota se naštěstí zdá v pořádku. Po důkladné prohlídce se zdá, že problémem je odlepená podrážka v přední části boty. To vydává ten tak znepokojující zvuk. I přes trošičku nevydařený výlet jsme měli nakonec vlastně štěstí.
Ze Signal Mountain by měl být jeden z nejkrásnějších výhledů na celé pohoří Grand Teton. Bohužel silnice nahoru je zavřená. Nic nám ale nebrání vydat se nahoru pěšky.
Hlava má to děravá, zapomněla jsem v autě foťák. Naštěstí jsme si toho všimli brzy a Zbyňďa se pro něj vrací. Najednou si uvědomuji, že jsem sama v lese, nikde nikdo a bear spray má Zbyněk. Není to dobrý pocit. Každou chvíli klapu o sebe hůlkami a povídám si s případným méďou, podle rady „Make noise!“. Co kdyby tam nějaký byl?
Nahoru si vybíráme cestu via ridge. No, je to spíš po louce. Stoupání je na můj vkus docela mírné, dokonce občas i klesáme. Na konci nás zjevně bude čekat „kolmák“ vzhůru. Jak jinak. Lesem. A navíc ještě mezi medvědy. Alespoň podle nějakého pána, který nám hned nadšeně sděluje, jak ho tady před půl hodinou viděl, když šel nahoru a že třeba budeme mít štěstí.
Výhledy cestou za nic moc nestály, vrchol Signal Mountain nám to však vynahrazuje. Otvírá se před námi údolí v celé své kráse nejen na Tetons, ale i na druhou stranu k jezerům. Je to skutečně majestátní pohoří. A z hlediska geologického naprosto unikátní. Strmá úzká hradba hor zvedající se z údolí leží přesně na rozhraní zlomu, kdy jedna část se zvedala a druhá naopak klesala dolů. Ostré špičky hor a hluboké kaňony dotvaroval ledovec. Je co obdivovat. I počasí se evidentně zastydělo za to, jak nás uvítalo, a sluníčko se nám to snaží vynahradit, seč může. Nádherný den.
Po včerejší zkušenosti s oranžovou cedulí máme trošku strach experimentovat s různými trasami, ale dobrodružný duch nakonec vítězí. Dolů volíme cestu via lakes. Sice trošku rozblácená, ale zato mnohem hezčí. A naštěstí nikde nezavřená. Cestou v lese míjíme dvě zcela ztracená jezírka. Tak blízko civilizace a v tenhle moment přece tak daleko. Na hladině se zrcadlí okolní stromy a propůjčují tak vodě jedinečnou zelenou barvu. Vítr tiše šumí v korunách stromů a já odsud nechci nikdy odejít.
Ale co naplat, budeme se muset s parkem rozloučit. Nahoře leží sníh, a jiné túry vhodné pro „robobotičku“ už nám tu nezbývají. V údolí vedou dvě paralelní silnice a my vždycky jezdili po té vedoucí přímo pod horami. Teď si ale ještě užíváme vyhlídkovou jízdu z té vzdálenější. Panorama před námi leží vskutku pohádkové. Ze Snake River Overlook obdivujeme Hadí řeku, která se skutečně kroutí jako had. Ještě okukujeme místo, odkud odplovají rafty s klienty, ale žádný výhled na peřeje nám není dopřán. Jen strašně prudký kopec dolů na parkoviště a poté samozřejmě nahoru. Jsme rádi, že nás vánice nezastihla tady. To bychom nevyjeli.
Poslední zastávka v místě naší první, v Moose visitor center. Kupujeme tričko pro tátu. Opět váháme s tou správnou velikostí. L nebo XL … O Vánocích jsem taťkovi přivezla XL, ale moc nadšený nebyl. Tričko má spíš jako noční košili. Stejně si teď ale nejsem jistá. Trička jsou v ruličce, takže opticky nic nezhodnotím. Nakonec kupujeme XL. V autě po rozbalení ale zase hezky rolujeme zpátky a měníme. L je správně.