Akce vízum je tady. Zbyňďa si musí nechat změnit studentské vízum na turistické. Existují dvě cesty. První, požádat dlouho dopředu americké byrokraty a doufat, že to vyřídí včas. Druhá, která se nám jevila snazší, opustit Státy a znovu do nich vstoupit. A protože jsme u hranic s Kanadou, taky varianta snadno proveditelná. Já už ovšem v žádném případě nebudu riskovat další rozhovor s Homeland Security a Kanadu oželím. Zbyňďa si udělá jednodenní výlet sám.
Já si zřizuji útočiště v KOA kempu, co nejblíže sprchám to jde, v rychlosti stavíme stan a vykládáváme celé auto, kdyby si důkladní Kanaďané náhodou chtěli prohlédnout, co s sebou veze, aby to vůbec věděl. Máme ve věcech takový chaos, že poměrně dlouho vůbec hledáme jeho pas. Ale nakonec se vyklube zapadlý v tašce, ve které měl být, všechny věci leží v pro mě dosažitelném okolí stanu a Zbyňďa může vyrazit.
Užívám si po delší době dlouhou horkou sprchu. Vlasy už šampon taky dost potřebovaly. S nemocnou nohou jsme se již docela sžily a mytí už nepředstavuje takový boj. Jen dnes není po ruce vhodný sušák na ruce, a proto se musím spokojit se slabým výkonem fenu. Mezitím přichází do umýváren další obyvatelka kempu. Typická Američanka, hned se mnou dá do řeči. Po odpovědi na otázku odkud jsem, její zájem o mou osobu prudce roste. Začíná vyzvídat, jak to ve východní Evropě vypadá, jak moc se liší život v Americe od života v Čechách. Snažila jsem se jí vysvětlit, že velké rozdíly mezi oběma zeměmi nejsou, že dokonce známe a také máme McDonald’s. Ale při otázce, jestli vůbec vím, co to je demokracie, mi dochází trpělivost: „Ano, máme, a dokonce i vládu a prezidenta.“
Ještě než jsem stihla sepsat u stolečku všechny emaily, zlatá KOA, člověk se může vždycky spolehnout, že tady wi-fi chytí stoprocentně, je Zbyňďa zpátky. Překvapivě rychle. Oba jsme čekali problémy spíš s Američany při vstupu zpět do Států, ale překvapivě se starali spíše Kanaďané: „Na jak dlouho jedete do Kanady? Na den?? Proč? Změna víza? Kdo vám to poradil? Ale ten lísteček DS 59 si nechte, budete ho potřebovat znovu pro vstup do Států. Vy chcete nový? Proč? Změna víza?“ Zbyněk se prý docela bavil. Navíc žádné počítače, úředníci vše vyplňovali ručně a nic moc neřešili. Vyptávali se, ale byli příjemní. Američané také žádné potíže nedělali. Zbyněk bohužel neměl čas prozkoumávat kanadskou stranu parku, protože vstup do něj je ještě relativně daleko od hraničního přechodu, vyměnil tedy pro mě jen pár mincí, přivezl konzervu lososa a pro mě čelenky a sponky do vlasů, nějaký SALE, a uháněl domů.
Zvažujeme, jestli se ještě teď na večer nepřesuneme do Many Glacier campground, který se nachází už uvnitř parku. Ale vzhledem k tomu, že už tady máme postavený stan a také jsme za noc zaplatili, se nám nechce ho stavět dnes znovu a hlavně znovu platit. Spinkat se tu bude stejně dobře.
Abychom vykompenzovali včerejší lenost a „českost“ - přece nebudeme platit dvakrát, že … - ani nestavíme v Many Glacier stan, to počká na večer a hned vyrážíme na výlet. Jako náš první cíl volíme Grinnel Glacier Lake. Trail začíná u hotelu „alpského“ stylu. Glacier National Park je totiž na některých prospektech vydáván za Alpy Ameriky.
Obcházíme jezero a přemýšlíme, kdo tak poctivě a s téměř geometrickou pravidelností kope napřič cestou zhruba každých pět až deset metrů odvodňovací kanálky. Trošku nám uniká i pravý důvod, ale možná je to jen pro pohodlí turistů, aby se nemuseli co metr vyhýbat bahnu a loužím. Cesta z lesa přechází na dřevěný chodníček vedoucí jako můstek přes potůček ústící do jezera, ve kterém se zrcadlí zasněžené vrcholky hor. Zelená tráva, modrá obloha, zelenomodrá voda, bílé čepičky a sluníčko. Co je dokonalost, pokud ne tohle?
Cesta začíná strmě stoupat vzhůru. Do kroku se mi střídavě na prsou, střídavě na břiše pohupuje bear spray. Jak autor pouzdra vlastně myslel, že se bude správně nosit, mi zůstává trošku záhadou. Ale i tak si připadám s vlastním sprejem bezpečněji. Ale ne zase dost bezpečně na to, abych polevila v klepání hůlkami o sebe. Jistota je jistota. Doteď jsme nepotkali jediného človíčka, ale jak se dostáváme výš a výš, proti se najednou začíná vynořovat víc a víc lidí. Všichni se po americku usmívají, ale trošku zvláštně. Proč asi? Cestička se zužuje, nalevo od nás sráz dolů, napravo od nás prudká strž vzhůru. Stoupáme kolem krásných vodopádků, barevných kytiček, blátem, loužemi místy sněhem a za odměnu se nám otvírají nádherné pohledy do údolí na jezero pod ledovcem. A najednou za další zatáčkou zčistajasna, jako by se vzala odnikud, bíločervená pruhovaná páska přes cestu. Cesta uzavřena kvůli sněhu. Chvíli jen koukáme a nevěříme. Co to tady dělá? Dole žádné varování o tom, že by cesta nebyla schůdná, nebylo. Ale už nám svítá, proč se všichni, kteří se vraceli dolů, tvářili tak, jak se tvářili. Samozřejmě nám to nedá, už známe americkou opatrnost, se kterou zavírají i to, co je bezpečné, a jdeme se podívat, proč že už nesmíme dále k ledovci. No Američané většinou přehánějí, ale tohle skutečně nepřejdeme. Za další zatáčkou leží na cestě hradba sněhu široká asi 20 metrů. A nevypadá zrovna stabilně. Zbyňďa vyráží do svahu zjistit, jestli nevede cesta jinudy. Objevuje se za notnou chvíli na druhé straně jen proto, aby mi zamával a zase zmizel. Já se mezitím kochám výhledem a dělám jakoby nic. Přece jen tu nemáme co dělat, a kdyby jeden ze zvědavců, kteří stejně jako my nevěřili ceduli a šli se přesvědčit na vlastní oči, byl ranger, asi by se mu moc nelíbilo, že tu jen tak okouním v zakázaném prostoru. Takže abych jen neokouněla, vytahuji pro jistotu svačinu. Jeden nerozhodný turista, který mě už delší dobu pozoruje, si přece jen dodá odvahy se přiblížit: „Are you gonna cross THAT??“ No way. Zase úplní blázni nejsme. Napůl rozbředlý sníh v prudkém a hlubokém žlabu, ne děkuji pěkně. O povožení na lavině nestojíme. Bohužel Zbyněk se vrací se zprávou, že to nepůjde ani obejít. Tenhle úsek by ještě šel, sice obtížně, ale ano, ale cesta dále vypadá dost podobně. Pro dnešek tedy dead end.
Dole jezero obcházíme z druhé strany. Na lavičce míjíme dva příjemné důchodce, kteří se s námi hned dávají do řeči. Jsou zvědaví, co děláme tak daleko od domova a jak se nám tady líbí. A samozřejmě je zajímá moje bota. Paní mě ubezpečuje, že její vnučka si udělala něco s kotníkem při fotbale a dlouho to léčila. Ale fotbal hrát nepřestala ani s ortézou, takže jí někoho připomínám. Nejsem tedy jediný blázen na světě.
Zato jsme všichni blázni do medvědů, každý chceme nějakého vidět. A podle chlápka, co se řítí proti nám a s úžasem v očích mává na útes před námi, asi budeme mít štěstí. Na skále vysoké tak padesát metrů se prochází medvěd. Sice je to daleko, ale malý rozhodně není. Litujeme, že nevlastníme dalekohled jako ti dva důchodci, co jsme potkali před chvílí a nechali nás nakouknout do jejich, abychom si prohlídli dva krásné malé vodopády. Teď by se na méďu hodil. Jako náhradu vytahujeme osvědčenou videokameru. Zbyněk pořizuje unikátní záběry a pak mi ji předává. Ztráta času. Než se mi podaří hnědou pohyblivou kouli na výběžku najít, medvěd je pryč.
U jezera se se Zbyňkem rozdělujeme. Vrací se pro auto stejnou cestou a já po druhé straně dorazím na bližší parkoviště, kde mě vyzvedne, abych nemusela tak daleko. Po zážitku s medvědem jsem ještě trošku rozklepaná, nerada bych nějakého potkala sama. Medvěd žádný, zato mě k smrti vyděsila srnka pasoucí se mezi stromy asi metr od cesty. Tak blízko jsem žádné zvíře nečekala, ale ji moje přítomnost ani v nejmenším nevzrušovala a dál se věnovala večeři. No hlavně, že tou večeří nejsem já.
Ještě před příjezdem do parku jsem tajně doufala, že noha bude spolupracovat a zvládneme alespoň jeden dvoudenní nebo třídenní přechod, protože výběr jednodenních výletů je relativně dost omezen. Leč bohužel osud rozhodl za nás. Kvůli sněhu nemáme šanci se kamkoli výše dostat. Ani mačky, ani sněžnice nevedeme, zato jednu nemocnou nohu máme navíc. Na zítra tedy volíme cestu do nejvýše položeného dostupného bodu v této oblasti. Snad nás zase nepřekvapí a nezastaví sníh.
Budík nás tahá ze spacáků brzo, ale dneska na něj nějak nereagujeme. Na celodenní výlet ke Small Grinnel Lake vyrážíme přímo z kempu až kolem půl desáté. Vzhledem k pozdní hodině očekáváme na trase davy, ale kde nic, tu nic. Nikde nikdo. Takhle sami se ještě chvíli bojíme medvídků, po včerejší zkušenosti, že mohou být úplně všude. Vždycky jsem si medvěda představovala schovaného někde v lese, v jeskyni, co já vím, prostě někde zalezlého, ale medvěd horolezec na vysoké skále? To mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Na klidu nám nepřidá rozcestí, kde je cesta napravo uzavřena právě kvůli tomu, aby měli medvědi klid. Nám už důvěrně známá proužkovaná páska kopíruje pravý okraj naší cesty. To by mě zajímalo, kdo těm medvědům vysvětlil, aby se drželi jen za páskou a dál už ani krok. Mlátíme o sebe hůlkami o sto šest. Nalevo od nás se vypínají skalnatí velikáni, na louce okolo nás voní kytičky, přeskakujeme maličké zurčící potůčky, ale přesto neustále po očku sledujeme pravý svah. Pro jistotu.
U vodopádu si na sluníčku dopřáváme svačinu. Jak to vypadá, právě včas. V lese před námi se na cestě objevují první ostrůvky sněhu. Půjde se hůř. Ale zase na druhou stranu, ideální místo pro sněhovou válku. Bohužel pro mě dost nevyrovnanou válku. Běhat nemůžu, tudíž přiblížit se rozumnou vzdálenost pro zasažení cíle, což je u mě tři metry a méně, je úkol nemožný. Moje koule lítají vždycky minimálně dva metry od místa, kam jsem původně mířila. Zato Zbyňďa má trefu docela dobrou a za chvíli mám sníh nejen za tričkem, ale i v botě, což se mi vůbec nelíbí. Raději vyhlašuji příměří, pomstu si nechám na vhodnější chvíli.
Sněhová políčka se mění v souvislou vrstvu sněhu a souvislá vrstva v … Nevěříme svým očím a smůle. Před námi se rozprostírá snad 150 metrů široká lavina. A že měla skutečně sílu je vidět podle polámaných stromů a větví. Bezradně chvíli koukáme i na tohle nadělení, ale dnes už se neotočíme. Tohle už jednou spadlo, tudíž pravděpodobnost, že to ujede podruhé je malá. Navíc i od pohledu to vypadá docela stabilně a na rozdíl od včerejška, lavinou vede už i prošlapaná cestička. Evidentně nejsme první, kteří se chtějí dostat na druhou stranu. Zbyňďa nabízí, že mě na druhou stranu přenese, ale to se mi moc nezamlouvá. Kdyby náhodou, nemusíme tam přece kvůli mojí botě spadnout oba. Opatrně se v dostatečném rozestupu suneme na druhou stranu. Kromě nepříjemného pocitu, při pohledu na všechny ty vylámané stromy, jsme šťastně dosáhli druhé strany. Cesta už vede víceméně pouze sněhem, ale to nejhorší máme za sebou. Jezero je skoro na dosah ruky. Skoro. Ještě vymyslet, jak se k němu dostat. Nemůžeme najít cestu. Od napůl zamrzlého Small Grinnel Lake sledujeme stopy a doufáme, že nás zavedou k hořejšímu Grinnel Lake, ale stopy se postupně ztrácí do nikam. Jak to vypadá, jediný přístup vede po druhé straně potoka, který z jezera vytéká, a my jsme samozřejmě na tom špatném břehu. To je jasné, přebrodíme. Mě se to jako nápad moc nezdá, ale Zbyňďa je nadšen a už hledá vhodné místo. Tady to vypadá, že do vody se snad dostaneme, hloubka taky dobrá, tak do půl lýtek a na druhé straně je sice sněhu víc, ale za pomoci hůlek se nahoru snad vyhrabu. Zbyňďa zouvá odvážně boty, nejdříve vyzkouší, jak moc dno klouže, a pak mě přenese na koníčkovi na druhou stranu. Dobrý plán. Až na … Jeden krok, Zbyňkovi ujíždí pod nohama trošku sněhu a už stojí oběma nohama v ledové vodě. Asi půl vteřiny. Pak začíná tanec. Je mi jasné, že kdybych mu teď seděla na ramenou, už se koupu. Rychlostí blesku vybíhá z vody, bosé nohy na sněhu mu už vůbec nevadí, voda byla zjevně studenější. Tak tudy cesta nevede. Vracíme se úplně na začátek k dolnímu jezeru a zkoušíme to z druhé strany. Trvá nám to skoro další hodinu. Sice občas nevíme, jestli jdeme po pevné zemi nebo po ledě pod sněhem, ale jsme u cíle. Z jezera je vidět velká bílá sněhová plocha. Ani nejmenší náznak břehu. Ale uzavřené údolí působí impozantně samo o sobě. Chvíli jen tak sedíme a obdivujeme krásu kolmých stěn. Ale sluníčko praží, je strašné horko a nikde žádný stín. Proto se raději moc nezdržujeme a míříme zpátky.
Cesta dolů utíká ještě pomaleji, protože původně tvrdý sníh změkl na konzistenci dost nevhodnou pro chůzi v botě. Přes lavinu se přesouvám, jak nejrychleji to jde, neboť ráno jsem se mohla utěšovat, že mrzne a nemůže se tedy nic utrhnout, ale teď už ne. Jsem ráda, že je za námi. Praire dogs a chipmunks - něco jako malý a menší svišť – se ani moc nebojí a vesele se prohánějí před námi po cestě. Potkáváme hodně lidí mířících nahoru a myslím, že je to poprvé, co nikdo nekomentuje moji botu. Pravděpodobně už si tady všichni myslí, že ji musím nosit natrvalo, protože by se sem žádný blázen s vymknutím kotníkem nebo zlomenou nohou nepustil. Na pomstu za ranní nerovný sněhový boj nemám ani pomyšlení a už se těším na svačinu, znovu u vodopádu, kde nám tentokrát nedá a nedá pokoj drzá veverka, která by evidentně ráda něco dobrého k snědku. Všude v parcích platí přísný zákaz krmení zvěře, protože pak ztrácí plachost a také schopnost najít si potravu sami v přírodě, od člověka je to jednodušší, ale i tak nám potvůrka pár drobečků z housek ukořistila.
Síly po večeři obdivuhodně rychle zregenerovali a nechce se nám jen tak sedět v kempu. U „alpského hotelu“ půjčují lodičky, mohli bychom si udělat romantickou projížďku po jezeře s velikány v pozadí. Mohli, kdybychom si vzpomněli dřív. Už zavírají. Jako náhradní alternativu volíme krátkou procházku k Fishercap Lake. Nevěřila jsem, že se ještě dnes obuju do boty, ale co by člověk neudělal pro zvířátka. Fishercap Lake je prý velmi vhodné k pozorování různé zvěře, zvláště na večer. Po marné půlhodině čekání si začínám říkat, co tu sakra vůbec dělám a ještě bez dalekohledu. A najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se na levém konci jezera objeví tři rozběsnění moose. Podle parohů dvě holky a hned za nimi jeden kluk, který by rád alespoň jednu z nich dostal, kdežto holky zájem rozhodně nejeví a zběsile utíkají. A směrem rovnou k nám. Místo, abych jako správný fotograf vyběhla dopředu a cvakala spouští jako o život, překvapením zbaběle couvám do bezpečí stromů za námi a táhnu za sebou i Zbyňka. Zvířata naštěstí okamžitě jak zmerčila, že se na břehu něco hýbe, mění směr. Dnes večer nebudeme rozdupáni. Roztřeseně se vracíme zpátky do kempu. Jako poslední tečka se před námi objevuje ještě velký srnec, který na nás kouká velkýma očima mezi stromy a který by nás jindy nadchl, ale ještě se třeseme ze zážitku s moose, a dnes nás nijak zvlášť nezajímá.
Co naplat, žádné jednodenní výlety už nám tady nezbývají, musíme zase o kus dál. Many Glacier se s námi loučí velkou zácpou na silnici, jak jinak, samozřejmě kvůli medvědovi. Dole na louce se prohánějí hned dva. Tentokrát jsou to určitě grizzly. Pořádek na silnici musí zjednat až příchozí ranger.
Ve visitor center nám k našemu překvapení zapůjčí i CD průvodce k vyhlídkové silnici – Going to the sun road – vedoucí skrz celý park. Celou ji ale bohužel neprojedeme. Zhruba na půli cesty leží lavina. I tak ale ten kousek stojí za to. V Saint Mary Lake se nádherně, téměř neskutečně zrcadlí hory. Hladina je naprosto rovná, bez jediné vlnky. Nic takového jsem nikdy před tím neviděla. Obrovské naleštěné zrcadlo a bílé hory, od jejichž úpatí se hlavou dolů vypíná jejich přesná kopie. Říkáme si, že to vyfotíme až po cestě zpátky, ale bohužel se zvedl vítr, který rozčeřil vodní hladinu, a zároveň se změnilo světlo. Chyby fotografů amatérů.
Dále než na Jackson Glacier Overlook se nedostaneme. U závory tu hlídá další ranger. A k našemu překvapení nepustí dále ani cyklisty, z mého pohledu šílené, kteří si v tom horku vyšlapali celý kopec poctivě vlastními silami. Asi je to skutečně velká lavina.
Větší část Jackson Glacier je pod sněhem a moc z něj nevidíme. Glacier National Park nezískal své jméno kvůli ledovcům, které se zde nacházejí, ale kvůli svému ledovcovému původu. Krajina získala svůj dnešní vzhled před zhruba 10 000 lety, kdy skončila poslední doba ledová. Od té doby ledovce občas narůstaly, občas tály, podle aktuálního klimatu. Přesto se sem většina návštěvníků jezdí podívat právě na zbylé pevninské ledovce, kterých po Státech není mnoho. Nynější globální oteplování, ale tentokrát může být pro ledovce v parku osudné. V roce 1850 bylo v parku 150 ledovců, nyní jich je 26 a vědci předpokládají, že pokud zůstane dosavadní trend oteplování stejný, v roce 2030 nezbude v parku jediný ledovec.
Abychom se dneska jen nevozili autem, vydáváme se na krátkou procházku k St. Mary Falls. Na tomto kraťoučkém jednoduchém trailu budí botka zase údiv. To je hned vidět, jaký druh lidí chodí kam na procházky. Když už se nám zdá, že jdeme až moc dlouho, jsme u cíle. St. Mary Falls má z mého pohledu k vodopádům daleko. Spíše připomíná vroucí kotel, obrovský přírodní jez smrťák. Tak kdyby člověk spadl, je po něm. Pokusný klacík jsme po vhození podruhé už ani nespatřili, natož aby se objevil na druhé straně.
West Glacier and Mountain View Golf Club. Zbyňďa, po půlročním americkém kurzu, a já, po semestrálním kurzu od ČVUT, chceme změřit síly. Respektive Zbyňďa chce změřit síly, já si chci jednou zahrát na skutečném hřišti a podívat se, jak to tam vlastně vypadá. Vzhledem k tomu, že v Čechách je golf stále sport jen pro bohaté, mám šanci jen tady. Hřiště má 9 jamek a na otázku chlápka za pultem, který nám půjčuje hole a míčky, zda už jsme to někdy hráli, odpovídám suverénně ano. Co na tom, že jsem ještě nikdy na hřišti nebyla, míček odpalovala jen do 20 metrů vzdálené sítě, tudíž vůbec netuším, kterým směrem poletí, až to slavnostně odpálím a že jsem také téměř nezkoušela odpal bez „tee“, který je v golfu ten nejdůležitější, protože z „tee“ se odpaluje pouze první úder. Vzhledem k botě a váze vaků s holemi si pronajímáme i golfový vozíček, v Čechách záležitost pouze pro ty nejbohatší.
Problém golfových hřišť pro veřejnost je ten, že první jamka je vždy na dohled. Jsem si jistá, že nás z okýnka správce ostřížím okem sleduje. Jakýmsi zázrakem si mi podařilo první úder provést zcela bezchybně, rovně a i relativně daleko. Zbyňďa je překvapený, já ještě víc. Jemu se úder sice také vydařil, ale kratší než by chtěl. Nechápu jak, ale i další úder, tentokrát už bez tee se mi znovu povedl a tím jsem na dva údery skoro u „greenu“. Chlápek se pravděpodobně uklidnil, že zase nejsme tak úplně leví, jak jsme se jevili, protože jeho pozornost se vrací zpátky k počítači a vychlazené skleničce. Naštěstí. Kdyby viděl, jak pokračujeme a co vyvádím, s jeho určitě špičkovými holemi, asi by ho trefil šlak. Zbyněk mi vysvětluje, jaké hole se používají na co. Evidentně byl kansaský školní kurz lépe technicky vybaven než český. My jsme trénovali většinou jen s jedním typem iron a o wood jsem nikdy ani neslyšela. Přitom mi to s ním přijde jednodušší, protože je o dost lehčí a také delší. První dvě nebo tři jamky se mi daří a jsem jasně lepší. S každým dlouhým a rovným úderem, kterým se já přibližuji jamce a s každým Zbyňkovým, krátkým a mimo hřiště, mu čím dál tím víc tuhne úsměv na rtech. Uražená mužská ješitnost. Situace se ale po chvíli obrací. Zbyňkovi to jde a mě ne. Posouvám se s míčky tak po dvou metrech, delší úder se mi ani za nic nedaří. Zato Zbyňkovi to lítá velmi blízko greenu. A jako mávnutím kouzelného proutku se s obratem štěstí obrací k lepšímu i jeho nálada. Jsme pomalí a všechny za námi zdržujeme. Ale nikomu to nevadí. Lidé na hřišti jsou moc milí, neřeší, že nám to tolik nejde a jsou zvědaví. Konec konců, na golf si člověk přece chodí popovídat. Ani lehká dešťová přeháňka nás nerozhodí. Alespoň na hřišti ubude lidí a my se nemusíme stydět před tolika lidmi. Já si užívám řízení vozíčku. Nejdříve jsme vůbec netušili, jak ho nastartovat, ale stačí jen více sešlápnout plyn. Přejede to všechno a hole vzadu vesele nadskakují. Taková „green rallye“. Mě se nakonec podařilo celou hru na hřišti s úžasným panorama bílých hor na pozadí dohrát s jedním míčkem. Schovala jsem si ho jako trofej.
Luxusní odpoledne zakončujeme kuřecí palačinkou v IHOP, abychom se posilnili na noční přejezd do Washingtonu. Silnice v Montaně jsou hrozné za sucha, natož za deště. Navíc se tu jezdí rychleji, než je zvykem ve většině ostatních států. A to nejen na dálnicích. Na silnicích první třídy je povolená rychlost 70 mph, což je skutečně maximum, které se dá vzhledem ke kvalitě silnice a terénu vůbec jet. Ve většině ostatních států je to kolem 55 mph. V Montaně dokonce platila ještě mezi lety 1995 a 1999 ve dne neomezená rychlost pro osobní automobily. V zákoně bylo pouze napsáno, že rychlost musí být „reasonable and prudent “, v překladu rozumná a opatrná. Nicméně v jednom soudním sporu v květnu roku 1999 bylo rozhodnuto, že „reasonable and prudent speed limit“ je tak neurčitě definovaná maximální rychlost, že je v rozporu s Ústavou Montany, a byly stanoveny přesné limity, pro dálnice 75 mph.
Dálnice I – 90, tedy alespoň ten úsek, který jsme projeli my, má se svými návrhovými parametry k dálnici dost daleko. Ostré zatáčky, prudká stoupání a chybí nejen dělicí čára, ale za deště je dost nezřetelná i krajnice. V obrovském slejváku a za mlhy předávám ve dvě ráno na jednom sjezdu řízení Zbyňďovi a okamžitě usínám.
Vůbec nevím, kdy Zbyňďa v noci zastavil. Probudila jsem se až ráno na rest area na předním sedadle. A jak už jsem se radovala, že noha konečně začíná spolupracovat a mohu už i řídit i delší vzdálenosti, když se ráno soukám do boty, abych se o berlích dobelhala na záchod, nemůžu ji vůbec obout. Spaní v jiné než horizontální poloze evidentně není dobrý nápad.
Je vidět, že se blížíme k oceánu. Vnitrozemské podnebí se postupně mění a celý den jedeme v mlze a mrholení. Celodenní nudu v autě si zpestřujeme kličkováním kolem outlets, než najdeme ten správný sjezd. Samozřejmě jsme si nic nekoupili, jen jsme se vzájemně v obchodech ztratili. Zkouším v kabince, zkouším, a Zbyňďa mě mezitím hledá po všech čertech.
Na Seattle nějak nemáme sílu. Ani jednomu z nás se do průzkumu velkoměsta nechce, a tak jen fotíme z dálnice slavnou „ufo restaurant“, která pak na fotce skutečně vypadá jako létající talíř na bílém nebi. Cedule nás navádějí k trajektu, kde musíme potvrdit, že v autě nevezeme žádné hořlavé látky - jistěže nic nemáme, jen naše plynové bomby na vařič, pssst – a po chvíli ve frontě najíždíme na loď. Auto musíme opustit a přesunout se na palubu pro lidi. Na to, jaký se plavíme kousek je loď velká a krásně zařízená. Vítr ve vlasech, slunce nad hlavou, idylu ruší jen špinavá voda, ve které plave všechno možné. Nastoupení zpátky do auta odkládáme do poslední chvíle a sledujeme perfektní přistání lodi mezi gumové pláty.
V Port Angeles si vybíráme jeden z motelů a šťastnou rukou je to ten nejlevnější ve městě. Bydlí tu totiž dělníci. Z původního plánu zajít se ještě podívat k moři sešlo a po dalším dlouhém přeskládávání věcí, které je nutné provádět vždy, když se dostaneme do prostorného pokoje, kde je místo všechny krámy vyskládat a znovu zjistit, kde co vlastně máme, si oba užíváme horkou sprchu.