Znovu potřebujeme doplnit zásoby. Sice v Blackfoot chvíli hledáme, ale nakonec se nám Wal-Mart najít podařilo. Jediné štěstí, že zboží je ve všech obchodech rozmístěno zhruba stejně a nemusíme pokaždé hledat, kde mají ovoce a kde chleba.
EBR I. Tajemná zkratka pro ještě tajemnější budovu. O Experimental Breeding Reactor I jsem nikdy předtím neslyšela. A přitom právě tady se 20. prosince 1951 rozsvítily první čtyři žárovky na světě napájené atomovou energií. Jsme ve vůbec první jaderné elektrárně na světě. Příhodné místo na experimenty v takové pustině.
Breeding, znamená v doslovném překladu „množení“. EBR I byla založena na myšlence, že reaktor může vyrábět více nového paliva, než kolik ho sám spálí. Toto umožňují vlastnosti přírodního uranu. Uranu 235, který je snadno štěpitelný, se v přírodě nachází méně než jedno procento, zbytek tvoří uran 238. Místo toho, aby se uran 238 rozštěpil, předává svůj nadbytečný neutron plutoniu 238, z kterého se tak stává plutonium 239, štěpitelný atom a tím pádem dobré jaderné palivo. EBR I vyráběla více atomů plutonia 239, než kolik spotřebovávala uranových atomů.
Už při vstupu nás vítají cedulky o zbytkové radiaci. Ale při podrobnějším pročítání se nám dostává ujištění, že stačí podrážka bot, aby vše odfiltrovala. Prohlížíme kontrolní středisko, prostory kolem jádra a hlavně si užíváme „experimentální“ místnost. Pomocí kleští máme za úkol třeba vhodit kuličky do důlku, nebo zasadit obdélník, jehlan nebo válec do otvorů, kam pasují. Normálně úkol pro tříleté dítě, pomocí neohrabaného ovládání kleští zábava pro dva vysokoškoláky na dlouhou dobu. Pomocí těchto nástrojů manipulovali inženýři s radioaktivním materiálem.
Craters of the Moon. Černá poušť na první pohled. Už na ten druhý neskutečně rozmanitá a nepopsatelná krajina. Láva dokáže vytvořit tolik různých tvarů, podob, barev, že celkově vznikne úplně jiný vlastní svět. V roce 1923 popsal geolog Herold T. Stearns tuto oblast jako: „Povrch měsíce viděný teleskopem.“ Astronauti Alan Shephard, Edgar Mitchell, Eugene Cernan a Joe Engle se tu dokonce v roce 1969 připravovali na svoji misi na Měsíc. K lávě patří sopka, ale překvapivě takto tento jedinečný kout země nevznikl. V průběhu posledních asi 15 000 let se v zemské kůře otvíraly stále nové a nové zlomy velmi blízko sebe a viskózní láva překrývala staré vrstvy lávy stále novými, až vznikla dnešní podoba. Poslední aktivní činnost se objevila zhruba před 2000 lety, nicméně geologové očekávají, že někdy v budoucnu se znovu obnoví.
Už na prvním trailu jsme si všimly, že se podél chodníčku různě střídají dva diametrálně odlišné druhy lávy. A-A a Pa-hoe. Obě jména pocházejí původem z Havaje. Zatímco a-a vypadá skutečně jako ztuhlý černý proud lávy, pa-hoe připomíná spíše čerstvě zorané pole. Vytékající magma mělo nižší teplotu a místo viskózní kapaliny bylo částečně ztuhlé jakoby do různě velkých kamenů.
Park má dvě tváře. Jednu rozpálenou, v létě se teploty běžně pohybují kolem 40 stupňů Celsia, druhou chladnou pod povrchem, kde se i za největšího vedra drží ledové krápníky. Z rozhledového kopce obhlížíme to černé rozpálené moře na všechny strany. A taky si samozřejmě potajmu sbírám dva tři kamínky lávy na památku. Nemá se to, ale …
Máme to štěstí, že ve visitor center pořádají guided tour v ten pravý čas pro nás. Do Indian Cave. Na trailech s rangerem je nejlepší, že se člověk dozví věci, nejen které mu vrtají hlavou, ale i spoustu těch, na které ho ani nenapadne se zeptat. Ukáže na mech, který bychom v pouštích podmínkách rozhodně nečekali, zmíní, co tu žije za zvířata, poukáže na zvláštní útvary a vysvětlí, jak vznikly. Měsíční krajina je pod odborným drobnohledem ještě mnohem rozmanitější. Po asi mílovém pochodu přicházíme k jeskyni. Nevěřila jsem tomu, ale čelovka se hodí. Sešplháváme přes kameny dolů a najednou si viditelně zešeří, ale také citelně ochladí. Šero chůzi docela komplikuje, ale teplota tady dole je rozhodně příjemnější, než nahoře. Tisíceré díky tomu, kdo vymyslel turistické hůlky.
Jeskyně je prostorná a otevřená. Byla vytvořena jedním z lávových proudů a v minulosti indiáni právě v takovýchto prostorách hledali útočiště před horkem, když přecházeli přes tuto oblast. Trail tady končí a ranger nás opouští. V nás tahle jeskyně ale jen probudila zvědavost a touhu prohlédnout si další. Nedaleko odsud jsou ještě dvě wild caves. Nic nás nezastaví. Jestli byla do Indian Cave baterka doporučená, do Beauty Cave je absolutně nezbytná. Vlastně se divíme, že do podobné jeskyně umožňují přístup veřejnosti. S tím, jak si tady všude hrají na bezpečnost …Žádné vyasfaltované chodníčky, jen díra do země a hned dva metry za vlezem černočerná tma. Lituji, že v čelovce nemám nové baterie, zatímco Zbyňďa úspěšně prozkoumává temná zákoutím pomocí maličkaté baterky, kterou nosím na klíčích jako přívěšek. Ale svítí víc, než bych si troufla vůbec doufat. Průzkum stojí za to. Už jen ochlazení z venkovního horka je samo o sobě víc než příjemné, ale každý nález ledových krápníků, namrzlých louží a kapiček vody na stropě, vše zrcadlící celé spektrum barev při dopadu paprsku baterky, vyráží dech. I podzemní část má své jedinečné kouzlo. Název „Krásná jeskyně“ je v tomto případě skutečně zasloužený.
Neváháme ani chvilku, druhou jeskyni chceme vidět taky. Ovšem chvíli trvá, než máme šanci. Uvnitř je nějaká čínská nebo japonská výprava a podle hlasů ozývajících se zespod usuzujeme, že už se tam k nim asi nevejdeme a raději čekáme. Čekáme na náš vkus už relativně dlouho, ale stojí to za to. Postupně se začínají vynořovat děti, jedno za druhým, všechny otrávené s bolestnými výrazy ve tváři. Jeden asi dvanáctiletý kluk s kalhotami mokrými až po kolena, o vzhledu bot ani nemluvě, druhý si stěžuje, jakou bude mít bouli na hlavě, strop byl asi někde nižší, než se zdálo. Úplně na konci nadšený tatínek tvaru kuličky, z kterého teče voda i krev, jak se někde škrábl o ostrou lávu a nadšeně vykřikuje: „No pain, no fun!“ Je v totální euforii a neustále jen opakuje, jak je to cool a awesome. Děti na něj jen vyděšeně zírají, s výrazem děsu: „Je TOHLE skutečně náš otec?“. Hned se nás natěšeně ptá, jak je to daleko k další jeskyni. Ujišťujeme ho, že jen kousíček a že určitě stojí za to. Nadšením se skoro rozbíhá po chodníčku. U svých ratolestí ale naráží na tvrdý odpor a výprava se tříští na polovinu nadšených průzkumníků a druhou, „rozumnou a dospělou – no máme my tohle zapotřebí?“ vydávající se zpátky k autu. My se výborně bavíme, tak dětská radost se u dospělého ve středním věku vidí zcela výjimečně, a mizíme v průlezu.
Musíme se téměř plazit, abychom se vůbec dostali dovnitř a dávat pozor na každý krok, protože země je mnohem víc namrzlá. Jeskyně mi osobně připadá hlubší, ale těžko říct, možná je to jen tím složitým přístupem. I tady si led hraje s nejroztodivnějšími tvary a pod světlem i barvami. Vlastně nám je po chvíli i zima, je to jako přechod z horka do klimatizace. S botou provádím neuvěřitelné baletní výkony, to kdyby designér viděl, kam všude se jeho výtvor dostane. Jeskyně má dvě části, ale ta druhá mi právě kvůli malinkému „robokopskému“ handicapu zůstává zapovězená. Slyším jen Zbyňkovo kroky a v jednu chvíli i malé šplouchnutí. Pravděpodobně louže, kde si jeden z chlapců vypral kalhoty až ke kolenům. U Zbyňdi to naštěstí odnesli jen pohorky.
Ještě procházíme pár kratších trailů. Každý se od těch, co jsme již viděli, trošičku liší. Někde se setkáváme pouze s jedním druhem lávy, jinde s oběma, támhle zase s různými podivnými tvary, o kousek dále se z černé vyprahlé země probojovali malé žluté kytičky a ještě o další kousek dál rostou stromy. Pravděpodobně záleží na stáří té které vrstvy.
S Crators of the Moon se loučíme ve velkém stylu a smažíme si na ešusu na stolečkách za visitor center dva plátky lososa, na které jsme narazili dnes ráno ve Wal-martu ve slevě. Aby se snad Crators nenechaly zahanbit, loučí se s námi také stylově a nedají dopustit na své jméno. Odjíždíme a temné zvlněné dálky rozjasňuje nezaměnitelným světlem velký kulatý měsíc.
„Welcome to Montana” vítá nás billboard u dálnice. Pomyslnou hranici mezi Idaho a Montanou jsme tedy přejeli. Většinou člověk vůbec nepozná, že se ocitl v jiném státě, pokud náhodou přehlédne onu uvítací cedulku, tady však ano. Kvalita vozovky se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění z americké dálnice v téměř českou. Díry, drncání, dokonce občas chybí dělicí čára mezi pruhy. O tom, že by vedle sebe vedly dva oddělené pásy, jak jsme si tady v Americe zvykli, nemůže být ani řeč. Prostě jako u nás, jen se tu neobtěžují ani svodidly, patníky přece poslouží stejně. A z toho, co podle mapy vypadalo jako hezká a pohodlná rest area, se nakonec vyklubala jakási parking area, kde místo velmi praktických toalet s tekoucí vodou stojí jedna osamocená budka, dávající už zdálky podle „čuchu“ tušit, že tam voda rozhodně neteče. Prostě jen nouzové místo pro řidiče trucků. Leč unavený řidič i spolujezdec musí vzít za vděk tím, co zrovna je, vybírat stejně není z čeho a zalehnout pěkně do kufru do spacáku. Parkujeme nejdále, jak to jen jde, i když jinak volíme taktiku zcela opačnou, a já pevně doufám, že „kadibudku“ nebudu muset využít více než jednou. Raději myslím na úplněk nad lávovým mořem.
Jestli nějaký zákon funguje na světě stoprocentně, pak jedině zákon schválnosti. Biologickým pochodům v těle se poručit nedá a ráno navštěvuji boudičku podruhé. Už nepotřebuji čelovku, zato zespodu nepříjemně studeně fouká. Polní podmínky. Můj respekt ke správcům parků, nebo kdo to má vlastně na starosti suché záchodky v kempech, které jsou vždy čisté a voňavé a nemají „konstrukční“ nedostatky, prudce vzrostl.
Vodu naštěstí máme v lahvích, vaříme si tedy aspoň čaj na osvěžení, do ruky bagel, a míříme dále do středu jednoho z nejchudších amerických států vůbec. Podobně je na tom snad už jen North Dakota. Pro nás má Montana kouzlo té pravé severské americké přírody, ale život je tu těžký. Drsné podnebí, žádné nerostné bohatství, neúrodná půda a ani mnoho turistů, natož mimo-amerických, sem nezavítá. Je to prostě od všech „zajímavých“ turistických atrakcí moc daleko. Výjimkou jsou pouze Kanaďané, kteří mají Glacier National Park hned u hranice.
Další dlouhý přesun autem za dne. Nějak jsme oproti zimě zlenivěli a přes noc řídíme minimálně. Ale v jednom řidiči to nejde a já jsem zatím stále spíše neřidič. Reklamní tabule u dálnice na jakýsi outdoor obchod nás přivádí k myšlence, že bychom potřebovali doplnit do zásoby nějaké plynové bomby. Zásadní nevýhoda toho, že jsme vybaveni dvěma klasickými českými „VAR“ vařiči tkví v téměř naprosté nesehnatelnosti paliva. Většina amerických vařičů totiž používá jiný druh bomb, s odlišným ventilkem. Samozřejmě proto ani v tomto obchodě nemáme štěstí. Ale úplně neúspěšní nejsme, dostáváme alespoň tip na nějaký krámek v Butte.
Podle prospektů z infocentra, u kterého jsme se na parkovišti pokoušeli chytit bezúspěšně internet, je Butte maličké město uprostřed ničeho, které neposkytuje nic zajímavého k vidění. Ale jak se říká, jednooký je mezi slepými králem, a proto prodává, za co se jinde spíše stydí. Svou těžební minulost. Nicméně celý den v autě je nuda a já jsem na život v devatenáctém století v důlním městečku docela zvědavá. Navštěvujeme Word Mining Museum. Hrdý název pro velký podvod. Podle prospektu jsme měli nahlédnout do zlatokopeckého městečka a života tehdejších lidí. Škola, kostel, všechna nepostradatelná řemesla a samozřejmě veřejný dům. U poloviny domečků chybí popisky a ani nevíme, na co se vlastně díváme, dovnitř se nesmí, můžeme jen nakukovat přes sklo od dveří a ve vězení sedí za mřížemi slaměný strašák. Působí to divně až morbidně. Zajímavé jsou důlní stroje v muzeu, ale do dolu se nepodíváme. Tam se nesmí.
Alespoň outdoor obchod nám zvedl náladu. Mají bomby, sice jen malé, musíme koupit tři místo jedné velké, ale kupodivu vychází v přepočtu i tak levněji, než jsme kupovali minule v REIi. Kromě plné náruče „colemaníků“ si odnášíme v tašce ještě jedny kraťasy a sandály, vše ze SALE a také obal na bear spray. V Glacier National Park je přece jen větší šance potkat medvídka a byla bych nerada, kdyby jediná „zbraň“ visela na batohu Zbyňkovi o 50 metrů dál.
Před Great Falls si dopřáváme večeři v IHOPu (International House of Pancakes), Zbyňďa možná začíná litovat, že mi prozradil, jak dobře tam vaří, ale jejich kuřecí creepes jsou skutečně vynikající. Ovšem proč říkají našim palačinkám creepes, a to, čemu oni říkají pancakes jsou naše lívance, mi doteď zůstává záhadou. Přímo ve městě zase hledáme chvíli u velkých obchodních středisek po parkovištích nějakou nezabezpečenou wi-fi síť, s pramalým úspěchem a doufáme, že další v mapě vyhlédnutá rest area nebude jen další parking area. Naštěstí není, můžeme pohodlně zakempovat.