Den, kdy jsme navštívili první bankocký „wat“
Kdy jsme si dali první thajské jídlo
Kdy jsme se poprvé svezli městským autobusem
Kdy mě nějaký drzý pták znectil tričko a krosnu
Kdy jsme zaplatili za noc v hotelu, kterou jsme v něm nespali
Konečně. Úřednice mi do pasu přicvakává část z „landing card“, které nám rozdali v letadle a konečně, o více než 20 hodin než jsme původně předpokládáli, můžeme vstoupit do nejnavštěvovanější země Asie.
Na konečné stanici Phaya Thai železniční linky „City line“ vystupujeme. Teplota vzduchu 34 stupňů, vlhkost vzduchu, odhadem, vysoká – mnohem příjemnější počasí, než v deštivém Londýně, který je spolu v British Airways asi prokletý...
Den, kdy jsme neodletěli do Bangkoku
Plánování, plánování, ale nevyzpitatelný faktor, jakým jsou Britské aerolinie, všechny plány rozboří. Měli jsme letět v neděli v 22:05 z Londýna. Nejdříve jsme dlouho čekali, aby nám asi v 23:30 oznámili, že let byl přesunut na další den, až na 16:00. Chaotický přesun do příletové haly, dlouhé čekání na vydání poukazu na ubytování v hotelu, čekání v dešti a zimě na autobusy a hodinové čekání na Check in v hotelu – British Airways pro příště ztratili celé letadlo zákazníků. Nevím, jak často se jim stává, že musí zrušit celý let, ale to, co předvedli ten večer ... aby celou tragikomickou situaci ještě umocnili další den, kdy autobusy do hotelu přijely vyzvednout cestující o hodinu později než měly, přes další hodinu jsme museli čekat na nové palubní vstupenky a po nástupu do letadla nám oznámili, že jeden z pasažérů nenastoupil a musí tedy vyložit jeho zavazadlo. Mezitím se přišlo na to, že nesplachují toalety a s rozbitými letět nemůžeme. Jedna věc spravená, druhá se rozbije ... Toalety spraveny, ale vypotřebovalo se hodně vody na vyzkoušení :), pro změnu je potřeba ještě dotankovat vodu. V pondělí tedy odlétáme místo v 16:00 až v 18:30. British Airways už nikdy víc ...
Při hledání autobusové zastávky se nás ujímá nějaká Thajka a dovádí nás až k ní. Tedy na domnělou zastávku, vůbec to tak nevypadá. Spíše, jako stanoviště tuk-tuků. Jeden z nich (vlastně jediný) se s námi pouští do řeči a nabízí nám svezení za 60 bathů. Autobus nás prý vyjde na 40 (10 osoba, 10 batoh, nakonec to bylo 26 za oba) a ještě jede hrozně dlouho. Je zvláštní, jak jsou některé věci úplně stejné bez ohledu na zemi. Jen co se ke mě tuk-tukář přiblíží, vybaví se mi Mexiko a jeho taxikáři. Ódér linoucí se ze zpocených řidičů bude asi stejný všude na světě. Když neslyšíme na výhody tuk-tuku, po chvíli to zkouší ještě s lístky na dálkové autobusové spoje. Zítra prý začínají v Thajsku prázdniny a všichni někam pojedou, jestli chceme jet na sever, honem si musíme koupit lístky v předstihu. A on zrovna náhodou zná spolehlivou cestovní agenturu, která je suveréně nejlevnější. Podfukář tuk-tukář i s povedenou společnicí si nás vyhledli jako snadnou oběť. A hlavou mi běží poučení z průvodce: „Thajci jsou zdrženlivý, jestli vás někdo osloví sám od sebe na ulici, mějte se na pozoru.“ Když neuspěl, vytratil se. A nám nezbývá, než najít skutečnou zastávku. Jenže, ne všichni Thajci mluví anglicky. Ptáme se už třetího člověka a pořád nic. Až když podle mapy pochopí, kam chceme, mávne rukou kamsi vpřed. Tam je naše zastávka? Ano, je. Naštěstí jsou na zastávkách napsána čísla autobusů, které tu zastavují. A ten náš je tu konečně taky. Jenže se mu nějak nechce. Čekáme už asi hodinu a pořád nic. A jakmile vzdáváme a vydáváme se hledat jinou zastávku, autobus se objevuje. Vystupujeme na pokyn výběrčího jízdného u Democracy Monumentu a za chvíli jsme u hotelu. Pokoj malý, ale hezký. Rychle převléct a už vyrážíme na nejrušnější baťůžkářskou ulici. Najíc něco k snědku. Podle lonely planet máme vyhlédnutý jeden malý podnik, ale je zcela prázdný. Zato o kousek vedle je narváno. Majitelka (podle Ivy, já to tipoval na chlapa:) ) či zaměstnankyně nás láká dovnitř. Naše první thajské jídlo je „hot soup“, pokud jsme jí dobře rozumněli. Vlastně jsme vůbec netušili, co nám přinese až do chvíle, kdy před nás postavila talíře. Polévka byla výborná. Stejně tak melounový šejk ze stánku na rohu ulic. Ale při procházení mezi jednotlivými stánky si připadám spíše jako v Disneylandu než ve městě. Tohle už je vážně asi zcela turistická čtvrť ...
Den, kdy jsme navšítvili nejposvátnější chrám Thajska
Kdy jsme se připálili na sluníčku
Kdy jsme prošli několika „obývacími pokoji“
Časové posuny a dlouhé čekání v Londýně se na nás podepsali. Ráno jsme budík ani neslyšeli a vyhrabali jsme se z postelí až v 10 ráno. Ještě, že ke Královskému paláci to není daleko. Je vidět, že toto je turistická památka číslo jedna. Všude je neuvěřitelné množství lidí. Celému chrámovému komplexu to ale nic neubírá na kráse. Všechny budovy jsou nádherně zdobené, ale přesto celkově nepůsobí přeplácaným dojmem. Od našeho průvodce se dozvídáme spoustu zajímavých věcí, vč. Správného pozdravu. Jen to vedro je neuvěřitelně úmorné. Prohlídka končí asi ve tři hodiny odpoledne, zbývající půlhodinku využíváme k návštěvě muzea textilií královny Sikirit. Stojí za to. Zde se poprvé projevuje thajská veselá a pohostiná povaha. Zaměstnanci nás zdraví typickým „wai“ a protože nesledujeme čas a film a programu královny je velmi zajímavý, zdržujeme se asi 10 minut přes otevírací dobu. Nikdo nás nevyhazuje ani neupozorňuje, že je čas jít. Všichni čekají, až si svoji chybu uvědomíme a vůbec se nezlobí. Stále s úsměvem nás vyprovázejí ven, jakmile nám dojde, že se čeká jen a jen na nás. Úplně jiný pocit, než u nahaněčů taxíků či prodejců různých suvenýrů. Různé oblečky Smaragdového Budhy musíme bohužel oželet, už nemáme čas. Snad někdy příště. Místo toho se vydáváme ke Golden Mount doufajíce, že najdeme cestou něco dobrého k snědku. Postranní uličky mimo turistické oblasti vypadají úplně jinak než profláknutá čtvrť baťůžkářů. Venku sedí pouliční prodavači jídla, v otevřených dveří jsou vidět Thajky, které žehlí a perou prádlo, Thajci, co spravují všechno možné, nikde žádné suvenýry. Jako bychom se jim dívali do obýváku a do pracovny zároveň. „Open office“ v thajském pojetí. Zároveň máme štěstí na „World food day“. Na místním trhu prodávají skvělé koláčky. Už bylo na čase, od rána jsme měli pouze malou snídani a k obědu suchou housku. V okolí paláce se stánkaři s jídlem jaksi nevyskytují. A o uličku dále zkoušíme maso na klacíku, co vypadá jako naše párky. Ale chutná to spíše jako klobása. Výborné. Golden Mount stíháme jen tak tak. Pár obrázků zeshora a už musíme dolů, zavírá se. Cestou zpátky se chceme obohatit o další kulturní zážitek, jízdu lodí, ale není nám přáno. Paní nás raději posílá na tuk tuk. Co naděláme. Vracíme se zpět pěšky. A večeři si dopřáváme v jednom stánku, který se nám líbil už včera.
Jenom stručně - Bankok návštěva Wat Po a Dusin Park, několik projížděk na expresní lodi a poté přesun do Ayutthayi, 80 km vlakem, cesta trvala 2 hodiny a stále pro oba 20 Kč...
Den, kdy jsme zapomněli foťák před chrámem a poctivý španělé nám ho vrátili
Den, kdy jsme našli mobil
Den, kdy jsme se projeli po Thajsku poprvé na kole
Den, kdy jsem poprvé použila thajský turecký záchod
Nejlevnější pokoje mají určitou nevýhodou. Za prvé, hluk ze silnice, za druhé žádné závěsy, za třetí žádné prostěradlo na přikrytí a v neposledí řadě větřák, který dělá příšerný kravál a navíc i na nejnižší výkon dělá docela slušný průvan, když se člověk v noci nemá čím přikrýt. Budíme se po napůl probdělé noci celí rozlámaní a zpocení. Hlučnou vrtuli jsme museli někdy uprostřed noci vypnout, protože když jsme se zpotili horkem, začala nám být zima. Nejlepší způsob, jak si prohlédnout Ayutthayu je dle průvodce ze sedačky kola. Odvážně si tedy půjčujeme dva bycikly a vydáváme se do provozu. Samozřejmě mi dělá problém jízda vlevo. Několikrát se přistihnu, jak se automaticky řadím do prava. Když se rozhlížím na obě strany, dívám se podle zvyku, tedy na opačnou stranu, než bych potřebovala tady. Naštěstí jsou tu řidiči ale překvapivě ohleduplní a občas přibrzdí. Což ovšem neplatí, když chceme přejít ulici. Na přechody se tu nehraje. Člověk musí najít skulinku v proudu aut a motorek, vrhnout se do vozovky a doufat. Komplex je rozsáhlý,nejdříve si vybíráme nejvzdálenější chrámy a poté se vracíme do centra města. Z kola vypadá město úplně jinak. Vánek nás příjemně ofukuje, vedro je snesitelnější a zároveň máme čas si prohlížet okolí, kudy projíždíme. Příbytky zbité z vlnitého plechu i hezké domy. Rozvřené nůžky mezi bonatými a chudými jsou tu vidět na první pohled. Na jedné straně dotykové a chytré mobily, na druhé domácnosti bez tekoucí vody. Přesto všichni vypadají spokojeně. Skutečně věří, že to tak má být a když budou v tomto životě dobrými lidmi, narodí se v příštím životě bohatší? S jídlem je to trošku riskantní. Na ráno si vždycky koupíme nějaké sladké pečivo předem a v poledne doufáme, že potkáme nějaký pěkný stánek s něčím dobrým. Jenže se občas stane, že stánek se v pravý čas ne a ne objevit. A pak hladovíme třeba do půl páté odpoledne, než najdeme místní trh. U jednoho stánku se prodáváme grilované vepřové maso. Nejdříve ho jeden (kuchař?) vyndá s mísy, kde ho má naložené a dá do sudu. Takového toho velkého železného, u které se ve filmech ohřívají bezdomovci v Americe. Tady ho používají ke grilování masa. Když je předpřiravené, druhý (kuchař číslo dvě?) dá na malý gril na stole. Lidé si potom vybírají jednotlivé plátky masa a dávají je na další gril přímo před kuchaře 2. Ten maso postupně krájí a dále upravuje podlé přání zákazníků, přidá tuhle zeleninu, tuhle koření, žábu ... Celou směs pak nasype do igelitového sáčku a zákazník si spokojeně odnáší jídlo na doma. Nám se sbíhají sliny, ale ztroskotáváme na tom, že si neumíme říct, co bychom chtěli, a ani bychom směs z pytlíku neměli čím jíst. Raději se přesouváme ke klobávám na klacíku, ty už bychom znali. Ayutthaya je krásné město, plné zeleně a kanálů. Jen ten provoz na hlavní silnici cyklistům příliš nepřeje. I když zase komu se poštěstí vidět, jak najednou z projíždějícího autobusu vyletí pěkný mobil. Přemýšlíme, jak ho vrátíme majitely, když v tom proti nám běží dva kluci ve školních uniformách. Zjevně patří jednomu z nich. Autobus zastavil a dokonce počkal, než si kluci pro mobil doběhnou. Na večer se chceme ještě podívat na noční trh, ale vedro mě příliš zničilo, už nemám sílu. Noční trh bude jinde a zbytek chrámů zítra. A to nejdůležitější :), viděli jsme první slony. Bylo to teda spíše trápení slonů, kdy vozili turisty podél silnice asi 500 metrů tam a zpět. V místních "sloních stájích" byli dva další menší sloni. Jednomu se zalíbil náš meloun, tak jsme poprvé nakrmili slona a šáhli mu na chobot... Z jejich velikosti jde respekt a tenhle byl stejně vysoký jako my.
Den, kdy jsme se zúčastnili budhistické slavnosti
Den, kdy jsme se poprvé svezli tuk-tukem
Den, kdy jsme poprvé jeli dálkovým autobusem
Na nejzajímavější věci člověk většinou narazí zcela náhodou. Včera jsme při večeři v restauraci narazili na cedulku inzerující jakousi budhistickou slavnost v od šesti do půl osmé ráno. Vstávání sice bylo krušné, ale za vydatného lijáku jsme se vydali v sedm hodin směrem k Wat Maha.... S respektem jsme zůstali stát na druhé straně kanálu a sledovali ceremonii. Organizátorky? nás ale vybídly, abychom si šli také sednout a dokonce nám daly dvě pláštěnky. Igelity, na které jsme si měli sednout sice také připomínali bazénky, ale nikomu kolem nás to zjevně nevadilo. Proč by tedy mělo nám. Thajsky jsme se zatím zvládli naučit pouze „děkuji“, z pronášených recitací jsme tedy nerozumněli vůbec nic, ale okukovali jsme věřící kolem nás. Najednou recitace skončili a jedna Thajka před nás přisunula košík, který měla předtím před sebou. Plný malých lahví s různým pitím. Zprvu jsme vůbec nechápali, co s tím máme dělat. Až nám do košíku přidávala další sušenky a krekry Thajka sedící vedle nás a ukazovala na mnichy. Když mniši začali procházet uličkou, pochopili jsme, že jim máme připravené potraviny nabízet jako almužnu. Moc nás překvapilo, že se s námi obě Thajky rozdělili o vše, co pro mnichy přinesli, abychom tam neseděli jako tvrdá y, protože nic nemáme. Moc jsme jim po skončení ceremonie děkovali a zároveň šli přispět na strom štěstí. A dokonce nás po skončení celé akce ještě pozvali k malému stánku, kde nám nabídli vodu, džus a sladké pečivo k snídani. Škoda, že tu nebudeme na dnešní „večer světel“. Už včera jsme si koupili na zastávce v centru lísky na autobus do Sukhothaie. Jinak bycom asi ještě do večera vydrželi. Toto ranní dárování mnichům byl rozhodně silný zážitek. Wat Phra Mahathat, se slavnou hlavou Budhy obrostlou kořeny stromů, a Wat Ratburana nám zůstali na dnešní ráno. Ruiny jsou to skutečně impozantní. Nejen tyto dva chrámy, ale celé historické místo, jehož část jsme si prohlédli včera. V půl dvanácté už čekáme na autobusovém terminálu na dálnici. Nechali jsme se zavézt tuk-tukem, i když jízdné bylo podle našeho názoru dost předražené. 100 bathů za cestu na zastávku, když šestihodinová jízda stojí 279 bathů, ale co se dá dělat. V časové tísni člověk zaplatí i víc. Autobusy jsou pohodlné. Místa na nohy dost, jen ta klimatizace ... Člověk si připadá, že vleze ze sauny do mrazáku. Takže oblékáme svetry s dlouhým rukávem a dokonce si ještě přikrýváme nohy (už tak oblečené do dlouhých kalhot) dekou. Šest hodin cesty, ale autobus nemá záchod, jak jsme zjistili. Občas zastaví na nějaké zastávce a řidič něco thajsky vykřikne směrem k cestujícím. Samozřejmě nemáme ani tušení co. Někde stojí dvě minuty, někde i čtvrt hodiny. Když už o sobě močový měchýř dává hodně vědět, na jedné zastávce prostě vyběhnu hledat „opanáčkované místnosti“ (ještě, že obrázky jsou mezinárodní). Samozřejmě řidič chtěl tři minuty po příjezdu zase jet. Zbyňďa výmluvně ukazoval na prázdné sedadlo a celý autobus na mě musel čekat. No, co se dá dělat. V Sukhothai se nás ujímá nějaký Thajec, vypadá to, že patří ke Gardenhouse, ubytovně, kde jsme si rezervovali pokoj. Ale jízdné není zadarmo, musíme zaplatit, byl to obyčejný taxi. Večeře v jedné z jídelen se židličkami tentokrát nebyla dobrá volba. Jídlo nemělo skoro žádnou chuť. Příště se asi zase vrátíme k obyčejnějším stánkům.
Den, kdy jsme si poprvé u stánku dali thajskou palačinku
V Ayutthayi se nám osvědčilo vstát brzo a uniknout tak největším poledním vedrům. Proto i tady volíme stejnou taktiku a v osm hodin ráno už si půjčujeme kola u vstupu do centrální zóny Sukhothaie. Chrámy uvnitř jsou úžasné. Představa, že tohle všechno bylo postaveno ve 13. Století, jedna cihlička vedle druhé ... Kolem jedenácté opouštíme placenou část a u jednoho ze stánků si dopřává něco dobrého na zub. Tentokrát jsme se skutečně trefili, jíclo je vynikající. A posilnění už jsme potřebovali. Po obědě míříme do muzea. Za prvé se chci podívat na nějaké sbírky, za druhé se potřebujeme někde schovat před vedrem. Klimatizovaná budova se jeví jako ideální. Sošky Budhů, keramika, ale i postupný vývoj thajské abecedy. K prohlížení je toho tu skutečně hodně. Asi si budu muset po návratu půjčit nějakou knížku o budhismu. Odpoledne se vydáváme na průzkum neplacených památek v jižní části areálu. Jednotlivé chrámy již nejsou tak koncentrovány na jednom místě, ale na prohlídku jsem neméně zajímavé. A kromě prohlížení chrámu máme příležitost si prohlédnout i rýžová políčka, banánovníky, strom? palmu? na, které roste papaya, a vůbec, jak domky místních. Vlatně ani nevím, jestli se mi víc líbili ruiny, nebo výlet na kole. Jako sladkou tečku si kupujeme na trhu meloun a dopřáváme si časnou večeři u stejného osvědčeného stánku jako v poledne a vracíme se zpět minibusem, jakmile se naplní. Zbytek odpoledne se věnujeme plánování, holt, když jsme to podcenili doma, musíme tomu obětovat čas tady.
Den, kdy jsme nechali propadnout lískty na autobus Den, kdy jsme viděli v autobusem thajskou televizní show Den, kdy jsme se učili smlouvat na trhu (a moc nám to nešlo)
Po včerejším dlouhém plánování nad kalendářem, kolik dní nám ještě zbývá a co bychom chtěli stihnout, jsme se rozhodli oželet již zakoupené lískty na autobus do Chiang Mai (zaplatili jsme si autobus až v 10 ráno) a vydali se na nádraží tuk tukem už na sedmou. V 7:15 už jsme vyjížděli na další šestihodinovou štreku. Opět bez záchodu. Řidič to tentokrát se zastávkami na toalety nepřeháněl, udělal cestou jen dvě, ale jak jsem tak pozorovala ostatní spolucestující, většina nešla za celou cestu na záchod ani jednou. Asi preventivně schválně vůbec nic nepijí, protože ví, jak vypadají veřejné záchodky na autobusových terminálech. Na turecké už jsem si zvykla, ale na ten puch, který se z některých line, ani náhodou. A abychom se cestou náhodou nenudili, pustil nám v televizi nějakou příšernou televizní show. Falešný zpěv a šílené taneční kreace ... a já myslela, že co do kvality programů v Čechách, horší už to být nemůže. Zjevně může. Z nádraží se dělíme o taxi se dvěma Polkami, které už procestovali Barmu a nyní jednou do Laosu a dále do Kambodži. Prý mají na cestu 42 dní. My máme cca 27 a už takhle mám pocit, že nemáme šanci stihnout vše, co bychom chtěli. Neumím si představit, že za 6 týdnů stihnou projet čtyři státy. Z hotelu se vydáváme pěšky k půjčovně motorek, nedaleko od nádraží. Aya Service provozuje nejen dopravu minivany do Paie, ale i půjčovnu a to i jednosměrnou, z Chiang Mai do Paie. Motorky teď prý bohužel žádné nemají, máme si zavolat večer nebo ráno, až lidé rozpůjčované stroje vrátí. No, jsem na to docela zvědavá. Před setměním ještě stihneme ty nejzajímavější chrámy v Chiang Mai, i když by mě docela zajímalo, podle čeho průvodce určuje, které chrámy jsou ty „nej“. Vešli jsme i do několika po cestě a byly nídherné. V sedm večer si konečně dopřáváme první jídlo dne (snídaně jogurt a jedna sladká houska, oběd stejná houska, cestou do půjčovny nějaký koláček ve stánku, toť vše). Ceny jsou v turistickém centru vysoké, ale aspoň je jídlo výborné. Den zakončujeme prohlídkou nočního bazaru, který mi spíše připomíná vietnamský trh u nás v Chebu než místo, kde se dají koupit zajímavé thajské suvenýry. Uvidíme, co bude ještě dále na severu.
Abychom mohli navštívit národní park Doi Ithanon s krásnými vodopády, potřebujeme nějaký soukromý dopravní prostředek. Konkrétně motorku. Na wikitravel jsme zjistili, že Aya Service nabízí jednosměrný pronájem z Chiang Mai do Pai bez příplatku. Včera odpoledne jsme v kanceláři neuspěli, ještě se jim motorky nevrátili. Ani večer, když jsme volali, nic neměli. Zbyňďa se proto vydal pro motorku dnes ráno sám. Zbyňďa se tedy rozhodl, že se tam vydá dnes ráno na sedmou osobně. Vrátil se asi o půl deváté s motorkou a silnými zážitky o bloudění od půjčovny zpět k hotelu. Vzhledem k dosavadní komunikaci jsme se rozhodli do půjčovny vrátit a půjčit ještě jednu motorku pro mě, abychom to už zítra nemuseli řešit. Motorky ještě mají, půjčujeme proti kopii pasu a záloze 3000 bathů, Zbyňďa mi dává rychlolekci řízení – kde je plyn, jak se to zapíná, vypíná a kde to má brzdy. A vyrážíme směrem k parku. Není nad brilantnější nápad, než poprvé v životě sednout na motorku a vydat se na dálnici vedoucí z druhého největšího thajského města. Všude kolem mě se řítí motorky a já se snažím soustředit na jízdu vlevo a zároveň na zbyňďova záda, abych ho neztratila z dohledu. Jinak bychom se pravděpodobně už nikdy nenašli. Motorka uhání po dálnici, místy jedeme i 80 km/h (smrt v očích), abychom byli co nejrychleji z dálnice. Přestože se do národního parku platí docela vysoké vstupné (200 bath/osoba), téměř ke každé atrakci uvnitř se ještě platí další menší vstup, cca 20 bathů. To je pro nás docela nepříjemné překvapení. Ovšem nemůže se to rovnat tomu, když nás po cestě od druhého vodopádu přepadne monutná tropická přeháňka. V minutě jsme promočení na kůži. Přes brýle nic nevidím a voda si postupně razí cestu přes kalhoty až do kalhotek. Studí to. Připadám si, jako bych si stoupla pod studenou sprchu v oblečení. Za deset minut je po všem, ale mokré oblečení na kůži při jízdě pěkně studí. Ještěže máme na sobě převážně rychlesnouchcí materiály. Od chedis kousek pod vrcholem je krásný rozhled. Tedy byl by ještě lepší, nebýt mraků, ale co se dá dělat. Na vrchol nejvyššího hory Thajska se už neženeme, prý to za to nestojí. Místo toho chceme zvládnout ještě jeden vodopád, kterýi jsme minuli cesotu sem. K vodopádu je to pěkně daleko a ještě musíme kus pěšky džunglí. Odměnou nám je ale krásný vodopád uprostřed zeleně. Zato při cestě zpět do Chiang Mai si přejeme, abychom ho bývali byli vynechali. Ještě v národním parku a poté ještě jedou na dálnici znovu prší a navíc se setmělo. Uhánět v dešti po tmě na motorce po dálnici s tmavými brýlemi, protože bez nich jet nemůžu a světlé nemám, je skutečně zážitek. Vzpomínám na Míšu, jak s Matesem přejížděli Anglii a celou dobu jim pršelo a můj obdiv na tím, že takovou akci zvládli, raketově roste. Tak nevím, jesli mám z dneška silnější zážitky z přírodních krás národního parku Ithanon, nebo z cesty do něj. Když se ještě vydáváme večer do města na večeři, bolí mě zadek, záda, palec u pravé ruky a pravé rameno. Motorkáři to mají sakra těžké.
Level dva. Včera poprvé na motorce, dnes poprvé na motorce s krosnami na zádech v ranní špičce velkoměsta. Ale úspěšně předáváme baťohy v kanceláři Aya service (doufáme, že je ještě někdy uvidíme) a vydáváme se vstříc zatáčkám na cestě do Pai. Tedy nejdříve ruchu velkoměsta, Před odbočkou na silnici vedoucí do Pai musíme překonat úsek po dálnici. Poskytuje nám to skutečně autentický zážitek. Takhle Thajci jezdí každý den do práce, do školy, na nákup, prostě kamkoli potřebují. Většinou jezdí pomalejší motorky v odstavném pruhu, ovšem není žádným překvapením, když potkáme za bílou čárou i motorku v protisměru, či chodce. Kromě toho se auta předjíždím zprava, podjíždí zleva, motorky se vždy řadí na křižovatce úplně dopředu a vyrážejí v hustém seskupení jako první, jakmile naskočí zelená. Kupodivu tento systém docela spolehlivě funguje, zatím jsme zde neviděli žádnou nehodu. Z dálnice odbočujeme, jakmile je to možné a máme tím pádem šanci si prohlédnou i thajský venkov. Vodopád Mokva v národním parku Doi Suthep je úžasný. Na koupání sice vybavení nejsme, ale i tak to stojí za to. Podle mapky by další vodopád měl být někde tady, ale nápisy na cedulích jsou pouze thajsky. Nemáme šanci tipnout, kam se máme vydat. Musíme to otočit a jet dál. Žaludek už se delší dobu hlásí o příděl jídla. U jedné verandy je cedule s nápisem „noodle“. Zastavujeme. Je nám úplně jedno, s čím ty nudle budou. Vlastně ani když nám je paní přinese, nevíme, z čeho bílé kuličky, které plavou na hladině jsou. Ale je to jedno, jídlo je vynikající. Nejlepší jídla mají zjevně tam, kde se nedomluvíme. Odbočka k vodopádu zjevě nebyla opět značená žádným rozůmným jazykem, přejíždíme až k tpelým pramenům a horkému gejzíru. V téhle džungli je to skutečně rarita. I v tom vedru se z jezírka valí oblaka páry. Jenže čas nás opět tlačí, do Pai to máme ještě 50 km, koupel v horkých pramenech si neužijeme. Naopak ještě zmokneme. Ale tentokrát kapitulujeme a rychle se před deštěm schovává pod jeden opuštěný deštník na nějakém maličkém trhu. Už nechceme být promočení až na kost. V Pai míříme hned na autobusovou zastávku. Podle průvodce by měl jet zítra poslední autobus v 5:30, jenže podle jízdního řádu vyvěšeného na okně jednou za den pouze dva – v 8:30 a v 11:30. Tak, a co teď? Zítra máme rezervované slony, ale pozítří ráno už musíme být u Johna v Cavelodge. Taxi by vyšlo na 1000 bathů jedna cesta. Dlouze rozmýšlíme různé varianty, ale nevíme. V půjčovně vracíme motorky, ale naše zavazadla ještě nedorazila. Prý až v 9:30. No, to máme radost. A u slonů budou mít určitě taky, že nás musí v centru města vyzvedávat v deset večer. Ale všechno zlé je pro něco dobré, alespoň máme čas si najíst a prohlédnout místní „walking street“ – uličku plnou stánků se suvenýry i jídlem. A s plným žaludkem se i lépe přemýšlí. Ze všech možných i nemožných řešení nám vychází jediné – musíme si znovu půjčit na cestu do Soppongu jednu motorku a baťohy musíme nechat v nějakém hotelu tady v centru Pai. Předjednáváme si zítřejší nocleh i úschovu zavazadel v Duang Guest House hned naproti autobusovému nádraží a ke slonům se necháváme zavézt už s klidným svědomím.
Přestože máme ještě trošku špatný pocit z toho, že jsme přijeli tak pozdě, ráno jsou všichni moc příjemní. Poprvé máme možnost si prohlédnout slony, celkem tu mají 4. Po snídani se seznamujeme s majitelkou, která nám po krátkém představení diktuje základní pokyny, jak řídit slona. Jakmile máme první stránku sešitku zaplněnou, můžeme si slona pohladit, nechat se obejmout chobotem a hned na něj vylézt. Pravou ruku na ucho, levou ruku na lano, vyšplhat se po jeho přední noze a hop, člověk je nahoře. Vypadá to snadně, ale to pěkná fuška. Má drsnou a docela chlupatou kůži. Zbyňďa se usazuje v předu a já za ním. Vyrážíme s mahoutem, tj. ten, kdo se o slona stará, na vyjížďku do pralesa a pak k řece. Zbyňďa se mu pokouší dávat pokyny, ale slon ho víceméně ignoruje. Stejně tak mahouta. Jediné, co ho zajímá je jídlo. Takový slon prý musí denně sežrat 200 kg jídla. A když si dává jen vegetariánskou stravu, hlavně trávu a ovoce, dá to dost práce. Cestou okusuje, co chce. Nejdříve jdeme po vyšlapané stezce, ale kvůli tomu, jak slon neposlouchá nakonec končíme v hlubokém křoví mezi velkými kameny. Náš sloník, tedy spíš vlastně slonice, Tutdao, s tím nemá nejmejší problém. Suveréně překračuje kameny, jakoby tam nebyly. Jen pro nás je těžké se jí udržet na hřbetě. Když jde, pěkně to houpe. Ale když jde z kopce, člověk musí pořádne sevřít stehna, aby z ní nespadl. Řeka v žádném případě nevypadá jako místo, kde bych se chtěla dobroovlně koupat. Barví se spíš do hněda než do modra. Ale to už má slon nakročeno do vody a my se za chvíli na pokyn mahouta řítíme do vody. Zjevně užívá, jak nás Tutdalo na jeho povely shazuje. Ale my se taky skvěle bavíme, jen si říkám, jak se člověk důsledně vyhíbá vodě z vodovodu a tady se pěkně zhluboka naloká špinavé vody bůhvijakého původu, ve kterém dokonce plavou slonince. Po obědě máme chvilku na zrelaxování v „hot tub“, než se vydáváme slonovi pro žrádlo. Sekat mu na poli mačetou trávu je v poledním vedru pěkná fuška. Ale netrvá to dlouho a máme naložený celý džíp. Sloni se budou mít dobře. Je vtipné pozorovat, jak si sloni cpou trávu i ovoce do tlamy. Celé větvičky, ale jsou schopní chobotem uchopit i relativně malé kousky papáji. A úplně nejlepší je, když okouše zelené lístky trávy, klackem si podrbe nohu, a pak ho sežere. Odpolední koupel je stejně špinavá a stejně zábovná jako ta ranní, až na to, že teď už jsme hodně odření od slona a pořezaní od trávy. Když si vzpomenu, jak jsme v Chiang Mai pečlivě dezinfikovali malou ranku, když Zbyzńďa někde nohou zavadil o hřebík a teď otevřené rány a tahle voda ... Na večer mahouti vždy odváději slony do džungle, aby se mohli pěkně nažrat. Vyrážíme s nimi, tentokrát každý na svém slonovi. Cestou je krmíme banány. Sloni jsou pěkně mazaní. Banány jsem si mu položila na hlavu a pěkně ho krmila jeden banán po druhém A slon poznal, když mu člověk zvedl jednu ruku z hlavy, že asi ještě dostane další banán a pěkně zvedal chobot. A když banány došli, pěkně mě poprskal, jak si odfrknul. Komplikované je nejen se dostat na slona, ale i z něj slézt. Slony na noc uvazují na dvacetimetrový řetěz, aby nezdevastovali okolní pole farmářů, ale mohli se dostatečně nažrat. Loučíme se s nimi, byl to úžasný zážitek. Cestou ke kempu máme navíc ještě štěstí na západ slunce. Lépe už se nám to vydařit nemohlo. Thom, majitelka, nám dokonce nabící, abychom u ní dnes přespali zadarmo, ale bohužel musíme do města. Kvůli zavazadlům. Ale před odjezdem ješě neodoláme a dopřejeme si osvěžující koupel v „hot tub“. Zbytek večera se opět nese v hektickém duchu, ubytovat se, ještě jednou se ujistit, že jsme si správně rozumněli s baťohy a kdy se pro ně vrátíme, navečeřet se, půjčit si motorku, natankovat vybrat penízea přebalit věci tak, abychom sbalili vše potřebné pro nás dva na tři dny na treking na jednu motorku.
Na Cavelodge jsme narazili v průvodci, nebo náhodou na internetu, už ani nevím. Specializují se na jeskyně, kterých je v okolí Soppongu požehnaně, ale nabízejí i dvoudenní trek do odlehlých vesnic. Jediný problém je, že požadují skupinu minimálně čtyř lidí, aby se nějaká tour konala, nebo je potřeba za čtyři lidi zaplatit. Když jsme jim včera telefonovali, ještě nebylo nic domluvené. Dorazili jsme tak akorát, aby nám domnělý John (nakonec jsme zjistili, že to nebyl majitel John, ale zástup Steve) řekl, že tour se koná a vyráží se na ní za 10 minut. Rychle přebalujeme věci na trek a cestou k autu mi Steve podává helmu. K čemu helmu? Zjevně nejdeme na trek do vesnice, ale do jeskyně. No, to nám taky mohl říct. V džípu nás sedí celkem šest. Dva Američani, dva Němci a my. Od američanky Lisy se dozvídám, že se dnes podíváme celkem do třech jeskyní. A asi to bude pěkně dobrodružné, soudě podle cestičky, kterou se vydáváme ze silnice do údolí k první jeskyni. Spíš než cestička to je blátivá klouzačka. Myslím, že náš průvodce se nám musí pěkně pod fousy smát, jak padáme jak hrušky. Všichni jsme začali s pěkně čistými kalhotami, na dně údolí máme zcela zablécené nohavice a zadky. A to jsme ještě nevlezli do žádné jeskyně. Z první vylézáme ještě o poznání špinavější. Fosil Cave je zcela živá. Ze všech krápníků kape voda. Občas jsme se museli protahovat úzkými mezerami, ale rozhodně to za to stálo. A ve druhé jeskyni prý uvidíme vodopád. Na ten už se taky těšíme, protože právě teď máme všichni vzácně shodný pocit, že jsme právě ze sprchy vylezli, ale jsme jen tak zpocení. Sladká voda by nám mohla udělat dobře. Náš průvodce se před námi najednou oblevuje svlečený do půl těla a s lehkým úsměvem na tváři nám sděluje že „second cave is a wet cave“. Plný význam tohoto sdělení nám dochází až ve chvíli, kdy ležíme břichem dolů v ledovém potůčku, nad helmou máme asi tak 5 cm prostor a vpřed se posouváme indiánským plížením, za použití loktů a špiček. Foťák mám v zubech a peněženku jsem musela dát Zbyňďovi, aby mi jí nesl stejným stylem. Obojí jsem si totiž nechala v kapsách u kalhot. Absolutně si neumím představit, jak do zítra usuším pohory. O chvíli později se jeskyně rozšiřuje tak, že můžeme lézt po kolenou, což u mě vede k dalším odřeninám (z kalhot jsem si totiž odepla spodní nohavice v naději, že alespoň něco zůstane suché). Na konci je nám odměnou pohled na vodopád, který se řítí obrovskou rychlostí do temnoty. I přes všechny útrapy za to stojí. Když se tak po sobě navzájem rozhlížíme zase zpět na denním světle, vypadáme jako po bitvě. Já Ždímám ponožky, ale nepomáhá to. V botách mám bazénky vody úplně stejné jako s nevyždímanými. Pohory bohužel vyždímat neumím. Jediné, co na mě zbylo suché, jestli se to tak dá nazvat, je zadek a možná kus zadních stehen. Ke třetí jeskyni je to pěkný kus cesty na přímém slunci přes travnaté louky i rýžová a fazolová pole. Stezka se místy zcela ztrácí a náš průvodce si musí pomoci mačetou. Cestičky vedoucí polem jsou od slunce vysušené na troud, cestičky vedoucí lesem kloužou stejně, jak ta ráno. Pot ze mě leje proudem, oblečení se mi lepí na kůži a na holé mokré ruce pro změnu zrníčka trávy. Čím více vody vypiju, o tom víc se potím. Jen náš průvodce vypadá, že snad ani není člověk. Čelo i nos má úplně suché, žádné slané potůčky potu, a jde jako stroj. Když jsme se ho ptali, kolik mu je let, řekl, že šedesát. To snad ani není možné. Ačkoli jsme se ve druhé jeskyni umyli, než vlezeme do třetí, vypadáme znovu jako blátiví skřítci z močálu. Chrismas Cave je největší a nemusíme se v ní ani plazit ani brodit. Na druhé straně údolí už je vidět silnice. Tak blízko, a v tom vedru přece tak daleko. Do CaveLodge se vracíme špinaví, zničení vedrem a plni silných zážitků. Nechápu, proč nás Steve nevaroval, abychom si sebou vzali sandály a nějaké věci na převlečení, že půjdeme do mokré jeskyně.
Když jsme ještě doma plánovali výlet nad průvodci a internetem, představovala jsem si, že se vydáme na dvoudenní trek do odlehlé vesnice některého z horských kmenů. Jenže se Zbyňďou jsme jediní dva, kteří by chtěli na dvoudenní trek. A platit za čtyři se nám nepříjde odpovídající. Bude nám muset stačit jednodenní výlet. Naše průvodkyně se co chvíli v lese zastaví a ukazuje nám různé rostliny, stromy a bylinky. Už víme, kde rostou chili papričky a můžeme ochutnat spoustu různých bobulí, ke kterých nám říká thajské názvy, ale bohužel jsou na mě příliš cizí – jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vůbec jsem netušila, že existuje několik druhů bambusů a taky, jak rychle roste – za rok cca 15 metrů.Ze všeho nejlepší je ale „rope tree“. Strom, ze kterého lze v tenkých plátcích odlupovat kůru do jakýchsi tkaniček. A že jsou skutečně pevné. Součástí dnešního výletu je i jedna jeskyně. Naštěstí nic tak extrémního jako včera, už bych nechtěla jít další odpoledne s kompletně promočenými pohorami, ale jsem ráda, že jsem si od včerejška nevyprala kalhoty. Vchod, respektive vlez, je, kulantně řečeno, úzký a blátivý. Místo u řeky je jako stvořené pro oběd. Nepřestane mě fascinovat thajské inovativní využivání igelitových sáčků. V Čechách používá na jídlo s sebou různé druhy krabiček, ne tak v Thajsku. Jídla se zavazují do „igeliťáků“. A to nejen smažená rýže či nudle, ale dokonce i polévky či různé omáčky na duchucení. U nás se řeší každá igelitová taška, řetězce je prý z ekologických důvodu zpoplatňují, a tady je to základní životní potřeba, ale z hlediska ekologie časovaná bomba. Nic, jako popelnice na třídění odpad, jsem tu dosud neviděla. Před jeskyní se k nám připojil ještě domorodý průvodce z vesnice, do níž zamíříme po obědě. Cestou usekal poměrně velké větve se zelenými listy. Říkali jsme si, co z nich asi budou ve vesnici vařit, ale chy ba lávky. To je oběd pro rybičky. Stačí ponořit větve do řeky a voda najednou začne vařit a zelené lístečky ve chvíli mizí. Jako piraně. A žerou dokonce i rýži, koláčky, trávu, blízké křoví, prostě to vypadá, že cokoli. Vesnice je pro mě zklamáním. Doufala jsem, že se od průvodkyně dozvíme něco o tom, jak místní lidé žijí, čím se živí, a co dělají v deštivém a suchém období, ale místo toho jsme jen prošli vesnici, jako bychom žádného průvodce neměli a zastavila se u místních ten, které se jakoby odnikud najednou seběhli a rozložili své utkané výrobky. Už dlouho jsem se necítila tak nepříjemně. Kolem mě sedí na zemi asi osm žen, každá má před sebou rozložené šátky, šálky a taštičky, a všechny se předhání v předvádění svých výrobků. Nakonec vybírám tři sály, každou od jiné, ale stejně mám pocit, že jsem je dostatečně neuspokojili a ostatní, od kterých jsem nekoupila nic, jsou zklamané. Takhle jsem si návštěvu vesnice skutečně nepředstavovala. Steve se opět zapomněl zmínit, abychom si s sebou vzali boty na přezutí, protože nás cestou zpět čeká brodění řeky. Zbyňďa byl ale naštěstí víc než prozíraví a do svého baťohu mi sandále přibalil. Bez nich bych zase musela jít v pohorách a znovu by se musely celý večer sušit nad ohněm. Mark má na nohou taky pohory, narozdíl ode mě celokožené. Ty by schly týden, proto je raději zouvá a jde celou cestu bos jen v ponožkách. Opět přemýšlím, proč nám Steve takovéto informace neříká. Jestli má pocit, že už by to pak nebyla taková zábava nebo takové dobrodružství? Každopádně to není úplně nejlepší metoda, moc přátel mu nezíská.
Den, kdy jsme stihli východ i západ slunce Domlouvání společných výletů večeř předem má své kladné i záporné stránky. Člověk se seznámi se zajímavými lidmi a ve větší společnosti je výlet většinou zábavnější. Ale když většina rozhodne, že chce dělat něco, co my ne, zůstaneme rázem bez programu, co celý den dělt. Na dnešní den se v CaveLodge znovu domluvila „Tour nu. 1“. Ačkoli se nám líbila, absolvovat ji znovu nemá smysl, i když tentokrát už bychom věděli, do čeho jdeme, a mohli se tak lépe připravit. Společně s Markem, který si včera při brodění řeky na boso zranil chodidla a na dnešni „tour“ proto nemohl, jsme se rozhodli podívat do největší thajské jeskyně, která je zároveň jednou z největších jeskyní na světě vůbec, Tham Lod. Ačkoli je tato jeskyně přístupná veřejnosti, ani trošku nepřipomíná typické evropské osvětlení jeskyně s betonovými chodníčky. U vstupu je třeba si najmout průvodce s lucernou. Z hlavní jeskyní chodby, kterou protéká řeka a musíme si tedy zaplatit bambusový vor, je možné navštívit tři vedlejší jeskyně, ale žádná není uměle osvětlená. Lucerna je v tomto případě nástroj více než užitečný, ba dokonce nezbytný. U východu z Tham Lod se někde nachází Hair Cave. Steve nám nedal úplně přesné instrukce, ale s pomocí jednoho z místních se nám ji přece jen podařilo najít. Lézt do jeskyně bez průvodce, jen my dva, je úplně jiný pocit. Jakmile přestane dovnitř pronikat světlo od vchodu, ocitáme se téměř v úplné tmě, naše čelovky nejsou pro jeskyňařinu dostatečně výkoné. Držíme se na dohled jeden druhého a jednoho výrazného stalagnátu. Bez mapy a helmy si příliš hluboko netroufáme. Ale i tak jsme pyšní, že jsme ji vůbec našli. Na další, Medatation Cave, už boužel štěstí nemáme. Mít půjčenou motorku v horách a nevyuží ji by byl skoro hřích. Uvidíme, jak náš skutr zvládne zátěžový test – jízdu po prašné kopcovité cestě s náma dvěma a zavazadli. Cestou jsme se chtěli ještě podívat do Coffin Cave, která je podle Steva viditelná ze silnice, ale nevede k ní normální cesta, nýbrž lezecká po skále. To nám nevadí, naopak se těšíme na dobrodružství. Naše nadšení se ale rozplývá v království pavouků. Když se nám před cestou objevuje obrovská pavučina, ve které sedí deseticentimetrový pavouk, strhu. Jenže jakmile se rozhlédnu kolem, zjišťuji, že se nacházíme v království pavouků. Podobné pavučiny visí všude kolem nás, jen jsme si jich nevšimli, dokud nás ta v cestě nepraštila do očí. Dost. Dál už nechci udělat ani krok. Vesničané na poli se musí smát, že se hned zase vracíme zpět, ale tohle skutečně nemusím. Okruh vedoucí horami po prašné cestě zpět na silnici do Pai představuje poměrně silný řidičský zážitek. Hned v prvním sjezdu vyháním Zbyňďu ze sedla, bojím se, že bychom to ve dvou neubrzdili. Naštěstí další již nejsou tak prudké a motorka zvládá nejen brzdit ty dolů, ale i vyjíždět ty nahoru ( i když některé jen rychlostí 20 km/hod). Lahu a Lisu vesnice, které cestou projíždíme jsou mnohem autentičtější než ty, kterou jsme navštívili včera. Sem už asi skutečně moc turistů nezavítá. Horské kmeny nemluví thajsky. Když se tedy ptám v jedné vesnici na cestu, je mi houby platné, že jsem se naučila „doprava“ a „doleva“. Paní mi nerozumí. Ještěže domluva rukama je mezinárodní. Když jsme se nedočkali Coffin Cave nad rýžovým políčkem, dočkáme se nyní. Pokladna je už zavřená, máme tedy celou jeskyni sami pro sebe. Večerní světlo proniká různými puklinami dovnitř a vytváří na zdech zajímavé obrazce. Přestože velká část pohřebních rakví je již pryč, jeskyně se nám líbí. Západ slunce jsme stihli akorát tak na vyhlídce, kde jsme zastavovali cestou do CaveLodge. Zatáčky klikatící se nahoru jsem si opravdu užila, doufám, že se Zbyňďa moc nebál. Mají ty motorky něco do sebe. Ale jsem ráda, že „ta věc“ řadí za mě, i když nemožnost vyřadit někdy na neutrál je docela nepraktická. Ale s tím se dá žít. Do Pai se vracíme za úplné tmy. A po „čůrací“ zastávce v lese, kdy motorka nechtěla vůbec nastartovat, jsme rádi, že jsme vůbec dojeli. Představa, že někde v noci sháním auto stop a odvoz do půjčovny, aby pro Zbyňďu přijeli ... To by se mi tedy nechtělo. Duang na nás nezapomněl, dokonce jsme dostali stejný pokoj, jako minule – s romantickou přikrývkou. I když raději asi nechci vědět, jak často jí pere.
Ráno přejíždíme z Pai zpět do Chiang Mai. Jízdu nám zpestřuje ještě napůl opilá Australanka se svým bratrem, kteří se živě baví s řidičem a ostatní cestující neberou vůbec v potaz. Po poviné zastávce na kávu u jedné z restaurací - kde mimochodem zastavují úplně všechny minivany, zajímalo by nás, kolik z toho ti řidiči mají, když jim takhle navozí na kšeft tolik turistů - to dokonce vypadá, že ani nevyhodí včerejší večeři při průjezdu klikatými zatáčkami. Ačkoli jsme se těšila, že se cestou budu rozhlížet po krásné přírodě, usínám skoro okamžitě, jakmile se Australani a řidič vypovídají. V hotelu máme štěstí, přestože je teprve před dvanáctou, na recepci nedělají problém a rovnou nás ubytovávají. Báli jsme se, že budeme muset někde čekat do dvou do odpoledne, do oficiálního „check inu“. Po náročným jeskyňářských zážitcích se po vrhám na praní prádla, zatímco Zbyňďa se vydává do thajského OBI pro nepříliš typický thajsý suvenýr = sprchu na záchod. Odpoledne se vydáváme k místnímu trhu. Jeden z tuktukářů na nás zkouší obvyklý trik, že nás zaveze k nějakým uměleckým dílnám podívat se na zboží, na trhu teď bude prý zavřeno, máme jít raději večer, na tom večerním je spoustu padělků. Raději rychle mizíme pryč. Je strašně těžké rozlišit, kdy se s námi Thajci zastaví a skutečně si chtějí pouze popovídat, asi aby si procvičili angličtinu, a kdy se nás snaží nachytat a nějak z nás vytáhnout peníze. Třeba ráno na cestě na motorce do Soppong nás zastavil hodně starý pán a ptal se, jak se jmenujeme, kam jedeme, odkud jsme. Přišlo mi to trošku podezpřelé, ale skutečně si chtěl pouze popovídat. Prohodil s námi pár vět, popřál nám šťastnou cestu a šel si svou cestou. Stejně tak muž v pick up nedaleko jedné domorodé vesnice, když jsme nechávali chladnout brzdy v prudkých kopcích, zastavil jen proto, aby se zeptal odkud jsme a kam jedeme. Uměl anglicky jen pár slov, ale chtěl si vyzkoušet, jestli se domluvíme. Taková setkání jsou vždycky moc příjemná. Na místním trhu se prodává všechno možné. Od oblečení, přes čaje, koření a sušené ovoce až po náboženské předměty. Odcházíme, až když většina stánků zavírá a přikrývá zboží na noc. Ale jakmile jeden trh zavře, noční otevirá. Ten už je spíše pro turisty, ale dají se tu najít krásné věci. Bohužel ceny už jsou také jiné. Navíc mám pocit, že jakmile něco koupíme, z čeho máme radost, jaký jsme udělali dobrý „kauf“, o tři stánky dále zjistíme, že tam mají úplně stejné zboží o třetinu levněji. Ale s tím se bohužel nedá nic dělat. I tak máme radost ze zajímavých suvenýrů. Opět odjíždíme z města o den dříve, než bychom měli. Zítra večer se tu koná velký festival Loi Kratong, kdy Thajci vypouštějí spousty papírových lampionů jako poděkování bohyni vody. A my musíme ráno chytit letadlo. Mrzí nás to, stejně jako v Ayutthayi. Škoda, že na plakátech bylo napsáno, že se festival koná od 25 do 28, ale už nikde nepsali nic o tom, že průvod bude až 27 a 28 a předcházející dny jsou spíše jakousi přípravou.
Ach to ranní vstávání. Letadlo nám letí v 8:00, na internetu psali, že musíme být na letišti dvě hodiny předem, tedy v šest. Takže budík nám zvoní někdy před pátou. Máme trošku obavy, jak chytneme tak brzy tuk tuk, ale po chodníku jsme šli asi deset vteřin, než nám jeden zastavil. Letiště v Chiang Mai má zajímavě řešenou bezpečnostní prohlídku. Člověk musí projít skenerem a poslat zavazadla rentgenem hned při vstupu do budovy. Jakmile si pak vyzvedne palubní vstupenku, čeká ho druhá prohlídka, klasická, kde už nepronese žádnou vodu. Ta první u vchodu nás docela překvapila, ale zase na druhou stranu, má to smysl. Informace o tom, jak se z letiště v Hat Yai dostat do Pak Bara, jsme hledali včera na webu v internetové kavárně. Pokaždé se maličko lišily, někde se psalo o minibusech ze zastávky naproti autobusovému nádraží, někde o speciálním nádraží pro minibusy cestou k letišti. Narazili jsme na jednu větu, že z letiště se dá jet modrým „colectivem“ za 20 bathů z nádraží minibusů. A hle, skutečně máme štěstí, v 11hodin už si kupujeme lístek na minibus do Pak Bara, odkud nám pak dále jede loď. Paní za pokladnou se nám snaží vnutit i lístek na loď, ale statečně odoláváme. Chování Thajců je většinou maličko matoucí. Máme problémy rozeznat, kdy jsou skutečně srdeční a upřímní a kdy se snaží něco prodat. Bohužel nám ale řekla, že loď na Ko Tarutao jede pouze v 11:30, další už na něm nezastavují a jedou až na Ko Lipe. Tím se nám vyřešilo dilema, na který ostrov jet. Po celkem zajímavé jízdě do pak Bara - řidič zkoušel, kolik cestujících a zavazadel jeden van uveze, tudíž jsme seděli namačkáni vzadu jako sardinky - se dilema znovu otevírá. Na ostrovy zjevně jezdí několik společností. Loď společnosti, u které kupujeme jízdenky, odjíždí z přístavu v 14:30 a zastavuje i na Ko Tarutao. Rozmýšlíme, ale ne dlouho. Dvě noci na Ko Tarutao a až pak se přesuneme na Ko Lipe. Ostrov Tarutao je národním parkem a měl by být mnohem méně turisticky vyvinutý, než Ko Lipe. Lákají nás prázdné pláže a krásná příroda. U vedení parku si rezervujeme bydlení v tom nejlevnějším bungalovu (600 bathů/pokoj), doplňujeme energii v maličké jídelničce – však už bylo na čase, cestou v minivanu jsme snědli naše oříšky a emenems poslední záchrany – a abychom neměli málo krámů na stěhování, kupujeme si ploutve a deku na ležení. Tím nám přibývá další taška, ale nedá se nic dělat. Už v Pai jsme potkali pár muslimek, ale tady na jihu to vypadá, že je snad zahalená každá žena i malé holky. V této oblasti žijí převážně muslimové z Malajsie, ale že až tak velký počet, to nás překvapilo. Nenosí se tu ale žádné extromní burky a hábity, jen šátky na hlavě. Některé slečny je nosí v kombinaci s kloboukem a docela jim to i sluší. Na Ko Tarutao se ubytováváme v jednoduchém bungalovu a hned vyrážíme na pláž. Moře je nádherně teplé, i když je pod mrakem a sluníčku už je nízko. Je tu nádherná příroda a pláž máme skutečně skoro sami pro sebe. Když nepočítáme pár opiček, které se prochází na rozmezí lesa a pláže. Ale na to, že je to národní park, je tu pěkný nepořádek. Na hranici lesa se válí spoustu odpadků. Že by je sem připlavilo moře? Stejně bych ale očekávala, že je uklidí ... Jíst se dá pouze v restauraci provozované národním parkem, obchod tu není žádný. Jídlo je ale výborné.
Ani na ostrovech se budíku nevyhneme. V kanceláři správy parku půjčují od 9:30 kola. A protože na druhý konec ostrova je to cca 12 km, pěší výlet jsme rychle zavrhli. Jenže kola ještě nejsou k dispizici, prý je dovezou až někdy příští měsíc. Takže přece jen si nožičky neodpočinou. Ale cíl cesty musíme změnit. Místo ke starému vězení a pláži na východní straně ostorva se vydáme na pláž na západní straně, která je vzdálená „jen“ asi 6 km. Už po prvním kilometru, kdy z nás leje jako z konve, rychle znovu měníme finální destinaci. Pláž vzdálená cca 3 km bude určitě taky pěkná. Máme ji sami pro sebe. Užíváme si pocity Robinsona, ale jen do chvíle, než se spustí tropická přeháňka, která nás rychle vyhání z pláže pod střechu. Že strávím půl dne sezením v dešti na terase zavřeného bungalovu, místo opékáním na pláži za sluníčka, to mě tedy nenapadlo. Zpátky se vracíme za odlivu po pláži, místo 3 km tak musíme ujít pouze asi 1 km.
Přejezd na Ko Lipe.