Neděle 26.7. Na sever Den D je tady. Jedno auto míří na jih, druhé za moment na sever. Mávám druhé partě mířící do Čech a rozhlížím se po prázdné chatičce. Využívám luxusu topení a do dvanácti suším vyprané prádlo. Kdo ví, kdy zase budu mít příležitost.
Jestli jsem si představovala bezproblémovou jízdu, hned první nastartování mě vyvádí z omylu. Auto hlásí okamžitě STOP, ušlá guma. Dohušťuji kolo na nejbližší benzínce a domlouvám autíčku, ať mě cestou nezlobí. Se stěrači zapnutými na maximální rychlost vyrážím vstříc dobrodružství.
Horší cestu než E6 za pořádného deště by člověk pohledal. Až se občas s naloženým autem ve vyjetých kolejích (nyní dvou potocích na silnici) bojím. Snažím se cestou najít něco zajímavého pro rozptýlení, ale kromě jedné elektrárny a hezkého vodopádu, nic. Alespoň často zastavuji a odpočívám. Kilometry ubíhají pomalu, ale ubíhají.
Pondělí 27.7. Settergrotta Městečko Mosjoen má být zajímavé, ale není. Průvodcem vychvalovaná ulice by možná byla hezká, kdyby na ní nestála v řadě auta, jedno za druhým. Ani nepřetržitý déšť městu na kráse nepřidává. Aspoň tu mají levný benzín.
Okolí města Mo I Rana vypadá nadějněji. Jakmile se v infocentru dozvídám vše, co chci vědět, je nutné už je vybrat. Chvíli zvažuji, na který výlet se vydám jako první, nejvíc mě to táhne do jeskyně. I přesto, že právě teď neprší, mířím do Settergrotta.
Jeskyně mě vždycky přitahovali, ale zatím jsem neměla příležitost se do žádné z nich podívat jinak, než jako turista po chodníčku s průvodcem. Až dodnes. Jeskyně Settergrotta se nachází nedaleko od E6 a je to „wild cave“. To znamená žádné osvětlení, žádné cesty. Před výpravou fasujeme nezbytné vybavení - modré kombinézy, helmy s čelovkami a rukavice.
Před námi se objevuje obrovská díra v zemi. Jsem překvapená, že jeskyně není nijak zavřená nebo zapečetěná. Prostě, když někdo chce dovnitř sám, může. Už u vchodu je hodně šero, ale stačí pár kroků do jeskyně a jsme obklopení absolutní tmou. Dobrodružství začíná. Míjíme obrovský ledový stalagmit a plazíme se k druhému východu z jeskyně. Ani se nepokouším jím protáhnout, sedmileté děti mají problémy. Náš průvodce se skutečně snaží udělat naší prohlídku zajímavou – skok z malé rampičky, přechod nad hlubokou soutěskou s každou nohou na opačných římsách, prohlídka vymletého místa od točící se vody, proplížení Marble Canyon, který skrývá trolí zvonek, protažení průlezem tak těsným, že musím otočit hlavu s helmou na jednu stranu, abych se tam skutečně vešla a nevědouce, kam se vlastně soukám nakonec přepadla na druhé straně do louže. Doslova lezecké místo na cestě v místnosti zvané Kostel, kde prý mimochodem byla poměrně nedávno skutečná svatba (nevěsta ovšem bílé šaty neměla…) až do nejnižšího místa na celé trase – jezírka ležícího 40 metrů pod hladinou moře, 70 metrů pod vstupem do jeskyně. A světe div se, plave si tu nějaká bláznivá rybička. Jako bonbónek na závěr si můžeme užít proplížení uzoučkým tunýlkem. V postraní kapse na noze mám foťák a dost mi cestou překáží, moc místa tu skutečně není. K pohybu vpřed mohu používat pouze lokty a prsty u nohou a vytočit se v zatáčce do pravého úhlu vyžaduje značné úsilí. Ještě, že nemám klaustrofobii, ale ani tak se tu necítím úplně příjemně. Ale zážitek je to skutečně silný. Nejen tenhle jeden tunel, ale celá návštěva jeskyně.
Z parkoviště odjíždím až v půl sedmé. Čas jsme tedy skutečně využili poctivě. Zítra se vydám k ledovci. Doufám, že mě počasí nezradí.
Úterý 28.7. Ledovec Svartisen za deště Počasí samozřejmě zradilo. Od rána leje jako z konve. Chvíli zvažuji, zda mám vůbec opustit teplý spacák, ale nakonec lenost přemáhám. Vyrážím lodičkou v jedenáct hodin tam a vracím se zpět v půl čtvrté. Nemyslela jsem si, že černé šusťáky připomínající materiálem spíše pláštěnku a goretex mohou promoknout. Můžou. Propršelo na mě vše – od bundy až po podprsenku. Jen botičky přežili. V autě rozkládám všechny mokré věci a zapínám na plno topení. Teď bych ocenila horký čaj, ale venku pořád padají provazy deště. Čaj holt bude muset počkat. Odjíždím směrem k pobřežní silnici 17. Stál mi ten ledovec vůbec za to?
S horkým hrnečkem čaje v ruce a horkou čínskou polévkou v žaludku mám jasno. Stálo to za to. Výlet byl s deštěm o to dobrodružnější. Divoká řeka valící se z ledovcového jezera byla silným zážitkem a samotná cesta k ledovci měla zvláštní zamlžené kouzlo. Jen ledovec už dnes nesahá až do jezera jako ještě asi před pěti lety.
Už jsem rozmrzla dostatečně na to, abych opustila teplo domova (auta). Za večerního sluníčka si prohlížím německou pevnost a kochám se nádherným výhledem na okolní ostrůvky.
Středa 29.7. Pobřežní silnice číslo 17 Ráno mě budí sluneční paprsky. Že by mě déšť opustil na dobro? Spěchám na trajekt v 10:10, který samozřejmě nejede. Musím si počkat až téměř do 12:00. Ale v krásném prostředí čas uteče jako voda, člověk ani neví jak. Nádherné pobřeží, kýčovité domečky, hory a úžasné výhledy z obou trajektů. Sluníčko. Co víc si přát?
Svartisen vypadá z této strany skutečně majestátně. Jeden ze dvou splazů sahá téměř až do jezera. Nemůžu si pomoci, ale ledovce prostě mají takové nějaké zvláštní kouzlo.
Když už začíná být cesta hodně únavná a zdlouhavá, zčistajasna se přede mnou konečně objevuje obrovský most. Saltstraumen. Netuším, kdy je ten správný čas na pozorování, protože tyto informace jsou dostupné v infocentru v Bodo, kam teprve mířím. Trošku mi uniká logika tohoto systému. Proč to nemůže být prostě napsané někde tady? Nicméně i tak to stojí za to. Vypadá to jako řeka v moři. Skutečně se vše točí dokola. Člun s turisty určuje poměrně dobře měřítko pro představu, jak je vlastně tenhle úkaz obrovský. Pozoruji Saltstraumen nejprve z mostu a poté i zespoda, ale shora je zážitek rozhodně větší.
Jak je život bez internetu těžký. Abych zjistila, kdy mi odjíždí zítra trajekt na Lofoty, musím se jet podívat do přístavu. V 10:10. Jestliže mám být dvě hodiny před odjezdem ve frontě, to je v osm, to znamená vstávání téměř v šest. No nazdar.
V kempu v Bodo mají v umývárně dokonce elektřinu. Mohu si umýt vlasy. Takový luxus. Ještě výměna prasklé přední žárovky (říkala jsem si, proč na mě v tom posledním tunelu všichni blikali…), rychlá večeře a šup do spacáku. Zítra už budu na Lofotech.