Středa 11.11. Abych zabránila opakování situace z minulého týdne (žádná cabin), jsem před SIT Tapir v 6:20. Ovšem už teď je přede mnou pět skupin. Vyzvídám, kdo co přišel zamluvit. Naštěstí nikdo nechce Stakkslettbua. Máme cabin, co jsme chtěli, začíná to dobře.
Pátek 13.11. Večer s Abby a Craigem vyrábíme "cookie dough". Upečeme si na cabin domácí sušenky. Má tam být skvělá trouba.
Sobota 14.11. Ráno doplňujeme v Rema 1000 zásoby potravin. Chleba už byl včera vyprodaný a na kečup a hořčici jsme zapomněli. Victora vyzvedáváme u něj doma (po další party prostě nevstal).
Nicméně jsme sklerotici a cestou ještě dvakrát zastavujeme v supermarketu – bez piva a vaflí by to nebyl správný cabin trip.
Dnes žádné bloudění. Najít cabin je jednodušší než najít parkoviště. Podle popisu je totiž parkování možné 300-400 metrů od domu se stájemi. Nicméně je poměrně nejasné, kterého domu se stájemi – cestou míjíme asi tři stavení s další budovou, která vypadá jako stáje.
Cabin je obrovská. Připomíná nám to spíše chatu než cabin. Kromě obývací místnosti se stolem a gaučem jsou uvnitř i tři samostatné ložnice. Jeden by tu čekal i splachovací záchod a elektřinu. Cabin je tak velká, že než se nám ji podaří alespoň trošičku vytopit, chvíli to trvá. Venku je tepleji než uvnitř, zvláštní fenomén. Ke cabin se blíží další skupinka. Dnešní večer a noc budeme sdílet cabin se čtyřmi Nory. Bohužel ze všech čtyř jmen se porozuměla a zapamatovala si pouze „Morten“. Stojím před cabin a poslouchám, jak se uprostřed divočiny Nor a Američanka baví mezi sebou španělsky, zvláštní …
Ačkoli podle popisu by mělo být v cabin místo na spaní pro 12 osob, je tu pouze šest postelí. Ale naštěstí jsou dost velké a dva lidi se na jedné krásně vyspí. Ani jsme se s Abby moc nepošťuchovaly.
Neděle 15.11. Vstávání v sedm nevyšlo. Nakonec místo v osm odcházíme od cabin v půl jedenácté. První stoupání je prudké, ale rozhodně ne nudné. Zamrzlé louže a potůčky dávají široký prostor k vyřádění, úžasné soukromé sjezdovky, to hned tak někdo nemá.
Jak stoupáme výš, začínáme se bořit do sněhu. Tady už by se sněžnice hodily. Postupujeme pomalu údolím a hledáme lehce závětrné místo na oběd. Bohužel žádné takové neexistuje. Energii z tuňáka s majonézou, sýra, salámu, chleba a samozřejmě sušenek doplňujeme u zamrzlého jezírka před výstupem.
V Norsku většinou nikde nevedou cesty. Člověk prostě vezme mapu, kompas, podívá se do mapy, na kopec a řekne, hmmm, tudy to vypadá nejlépe. A jde. Takže taky jdeme. Prudce stoupáme, občas popolézáme po skále. Už jsme skoro tam. Poslední překážkou je sněhové pole, které musíme přejít, finální výšvih a jsme na vrcholu. Otvírají se před námi neuvěřitelné rozhledy. Na fjord i na hory. Ačkoli je teprve půl druhé odpoledne, sluníčko už má krásný červený nádech a spolu s mraky vytváří téměř tajuplnou atmosféru. Tohle umí vytvořit pouze příroda.
Cestu dolů si značně zjednodušuje. Sáňkování je mnohem jednodušší než chůze. A taky mnohem zábavnější. Užíváme se sněhu jako malé děti. Když se noha náhodou zaboří do sněhu a člověk to nečeká, skončí většinou na nose nebo na zádech. Kolik že nám to je let? :-)
Západ slunce je dokonalý. Už jsme jen kousíček od cabin, a proto v tichém úžasu sledujeme hru barev na obloze. Je zhruba 3:15 odpoledne. Ke cabin se vracíme téměř za úplné tmy.
Užíváme si klidný večer s kytarou, spoustou vynikajícího jídla (i když právě teď trošku litujeme, že se sušenky včera nepovedly :-)) a samozřejmě nesmí opět chybět „candle game“. Hrát místo svíček s baterkou se osvědčilo, baterku se nám naštěstí zlomit nepodařilo. Abby mě i Victorovi dopřává znovu skvělou masáž a zlatým hřeben večera jsou vafle. Dokonalý den.
Pondělí 16.11. Dnes vyspáváme i snídáme dlouho. Úklid cabin může počkat až po výletě. Vydáváme se jen na krátký výlet nad kopec nad jezero. Ale … Cestou potkáváme zamrzlé malé jezírko nebo spíše asi větší bažinu. Opět se v nás probouzí dětské dušičky a užíváme se ledové plochy. Brusle by se hodily, ale takhle je to větší zábava.
Od jezírka musíme ke cabin dopravit nějaké dřevo, nařezat a naštípat. Heather a Craig se mezitím ujímají úklidu cabin. Ještě nám od včera zbylo těsto na vafle, ale protože ani vaflovač ani místní kamna nefungují tak, jak by měli, dopékáme zbytek na Victorově vařiči na pánvi jako malé lívance.
Odcházíme se soumrakem. Raději proto volíme dolů silnici. Ale za chvíli přicházíme na křižovatku. Tak a teď kam? Doprava, uvidíme, kam dojdeme. K jiné chatě. Ale malá cestička naštěstí vede dolů na silnici. Jenže na kterou stranu? Znovu doprava. A znovu máme štěstí. Autíčko je nedaleko. I s tajemným vzkazem na zadním okně. Kdo nakreslil srdce s mým jménem? Hyldra??