Do Trondheimu se pomalu, ale jistě plíží zima a špatné počasí. Je načase se ještě někam vydat, než bude úplně ošklivě. Někam do hor a za barvami podzimu. Volba padá na národní park Rondane.
FOTKY :-)Sobota 26.9. Brzy ráno odjíždím směrem k jihu. Jen doufám, že počasí mi bude přát. Předpověď je sice dobrá, ale už známe norskou předpověď počasí. Je lepší na ni nespoléhat.
Cesta je úžasná, podzim si se žlutou a červenou skutečně umí pohrát. Líbí se mi zvláště v okolí Oppdal. Že by tip pro příští výlet?
Kolem poledního přijíždím na cílové parkoviště a nestačím se divit. Takový počet aut jsem tedy nečekala. Jsem ráda, že na mě zbylo jedno volné místo. Vytahuji kolo a vydávám se do údolí. Je tu nádherně. Chata je velká a ceny astronomické. Přespání na podlaze za 150 NOK a za doplnění čaje do vlastní termosky 45 NOK? Tomu říkám nehoráznost. Pouze si ověřuji předpověď na zítra (ta už by snad mohla vyjít) a raději se vydávám do okolí.
Výhledy jsou tu skutečně naprosto úžasné a příroda, na první pohled smutná a pustá, hraje na ten druhý všemi barvami. Červená tráva, žlutá tráva, zelený mech, bílý mech, stačí se jen zblízka podívat.
Ovšem výzvou se stává vaření. Problém je prostý. Vítr. Parkoviště Spranget leží v nadmořské výšce lehce přes 1000 metrů nad mořem na otevřené planině. Závětří nepomáhá, ohrádka z kamenů nepomáhá. Nakonec chráním ubohý plamínek rukama a čínskou polévku zalévám vodou, která se rozhodně nedá nazvat vroucí. Horká, když budu velkorysá. O chuti nudlí se radši zmiňovat nebudu, ale jsem ráda, že mám něco teplého do žaludku. Čaj je také spíše vlažný, ale aspoň je. Tělo se s jednou instantní polévkou k večeři samozřejmě nespokojí, doplňuji tedy zbytek kalorií chlebem se sýrem a falešným kaviárem. Další pokus o uvaření čehokoli nemá význam.
Druhým drobným problémem je záchod. S padesáti auty kolem a nikde ani větším šutrem to není zrovna luxus. Naštěstí už se stmívá relativně brzo (kolem 20:00).
Neděle 27.9. Ráno mám štěstí, vítr je o něco slabší. Podařilo se mi dostat vodu téměř do bodu varu. Hned ten čaj chutná lépe. A dneska bude na výstup potřeba.
Od Rondvassbui začínám výstup kolem půl jedenácté. Počasí má být lepší odpoledne, doufám, že jim to vyjde. Nyní samozřejmě mrholí. Celou cestu vzhůru mě provází silný vítr. Storronden se řadí k těm zákeřným kopcům, u kterých si člověk myslí, že právě tento hrb už je vrchol, ale vždycky se za ním objeví další. Konečně, už jen pár kroků, vrchol už je vidět. Jen co se dostávám z prudkého svahu na finální mírný úsek, opře se do mě takový poryv, až to se mnou praští o nejbližší kámen. S naraženým loktem se pokouším ustát další poryv větru, ale nejde to. I s oporou hůlek se mnou vítr hraje jako s korouhvičkou. Raději si na to sedám. Ač je vrchol téměř na dosah, výhledy na druhou stranu mi zůstanou utajeny. Nechci se odsud proletět. Zmrzlýma rukama cvakám „vrcholové“ fotky a s úžasem sleduji mraky, které se kolem mě prohání neuvěřitelnou rychlostí. Je načase se vydat dolů. Cesta ubíhá dolů mnohem rychleji. Znovu se zastavuji na stejném místě, jakou při cestě vzhůru. Jediné místo na celé hoře, kde jakž takž nefouká. Čaj, chleba, čokoláda. Doplňuji energii na zbytek sestupu.
Jsem zpět u chaty. Už bez jakýchkoli přestávek se vracím na kole zpět k autu a přejíždím do nižších nadmořských výšek. Parkuji u Kvitskriupreistein, zvláštního skalního útvaru, kam se chci vydat zítra. Konečně si mohu užít čaje zalitého skutečně vroucí vodou. Nádhera. Dnes došlo poprvé v Norsku i na hostinec, je po té námaze vynikající. Ještě chvíli obdivuji žluté břízy kolem mě, ale tělo už si říká o zasloužený odpočinek. Spacák volá.
Pondělí 28.9. Sluníčko mě tahá ze spacáku kolem deváté. Nechce se mi. Je zima. Přes noc se hodně ochladilo se a dnes ráno fouká vítr už i v údolí. Na dnešek hlásí sněžení, při pohledu na oblohu se obávám, že jim to i vyjde.
Dnes se už k Kvetskriuipreistein nevydám. Kotník po včerejšku protestuje a cesta je příliš prudká. Procházím se pouze chvíli po okolí a vydávám se pomalu domů. Cesta je opět úžasná. Barvy jsou neuvěřitelné. A počasí nezklamalo. Sněží. A jak. Takovou vánici jsem tedy nečekala. V Oppdal to vypadá jako uprostřed prosince. Zima se tiše, ale jistě blíží. Jsem zvědavá, kdy přijde bílá nadílka poprvé do Trondheimu.
Zpět doma. Horká sprcha. Nádheraaaaaaa………….