Skutečně jsme se po minulé zkušenosti poučili a na nadcházející víkend vybrali chatu připomínající svým popisem spíše hotel – sauna a parkování přímo vedle cabin – to zní dobře.
Středa 9.9.09 Ráno jsme učili veškerá nezbytná opatření, abychom skutečně dostali vybranou cabin. Tapir Bookstore (místo, kde je nutné si cabin zarezervovat) otvírá každou středu v osm hodin ráno. Ovšem poučeni minulou zkušeností a inspirováni vyprávěním ostatních, že pokud chce člověk dostat přesně tu cabin, kterou si vybral, musí být na místě zhruba v půl sedmé a ještě k tomu mít štěstí, vybíráme mezi sebou nešťastnou oběť, která půjde jistit místo ve frontě už hodinu a půl před otvírací dobou. Sám, statečně a dobrovolně se nabízí Craig. A štěstí protentokrát stálo při nás, Craigova oběť nebyla marná a odpoledne u nás na stole leží klíček zavěšený na špičce lyže s nápisem Ovensegnet. Můžeme vyrazit.
Sobota 12.9.09 Větší blbost, než naplánovat si výlet na cabin ráno po narozeninové oslavě si lze jen těžko představit. Ve dvě hodiny ráno se pokouším sbalit, smýt ze sebe černý make up (byla to costume party), což se mi moc nedaří, a ještě se dovolat Philipovi, jestli pojede s námi. Tolik k dokonalé organizaci.
Odjíždíme v 9:45 i s Philipem. V osm zavolal, že se chce přidat, v devět k nám dorazil i s krosnou. Nakonec tedy jedeme ve složení Heather a Craig (USA), Philip (Dánsko) a Eda a já (ČR). Rustem (Rusko) a Anel (Kazachstán) se rozhodli ke cabin dostopovat. Doufáme, že je ještě někdy uvidíme.
Vyzvedáváme Edu, ale ouha, Craig si právě vzpomněl, že klíč visí u nás na věšáku. Vracíme se tedy zpět. Oprava. Odjezd v 10:15..
Městečko Roros je skutečně nádherné. Na můj vkus maličko přecpané, ale za to může trh s místním jídlem. O uličku vedle je klidněji a my si můžeme naplno užít procházku úzkými uličkami se starobylými domky. Roros je na seznamu UNESCO od roku 1981 a je to jediné hornické město na světě zařazené do seznamu světových památek. Dojem trošku kazí bagry před kostelem, ale domky jsou tak úžasné, že nám to ani tak nepřijde. Už jsme ale hladoví a těšíme se na cabin. Trošku nám dělá starosti dřevo, protože víme, že na cabin nemá být ani tříska, natož špalek. Ale člověk motivován hladem zvládne vše. Buřty večer určitě budou, buďme optimisté.
Buřty budou možná, když najdeme cabin. Po drobném nedorozumění u výběrčího místa mýtného, kdy Philip naházel vše aktivně do připraveného kastlíku místo do obálky, parkujeme na konci placené silnice. Kde je naše cabin? Hledáme hodinu, dvě, tři a stále nic. Něco tu nehraje. Nehraje. Jsme totiž na špatném místě. Na úplně jiné silnici. Proklínám mapu na internetu za nezřetelnost a sebe za blbost. Ale aspoň už víme, kde jsme. Ke cabin je to pouze jeden kilometr, takže zanedlouho se před námi objevuje krásná dřevěná chatička. Jsme doma.
Tři hodiny nám trvalo najít cabin a stačilo málem pět minut, abychom ji podpálili. Naše první pokusy s místním vařičem nejsou zrovna úspěšné. Ještě, že Eda ví, jak tu potvoru ovládat. Přece jen se čaje dočkáme. A nejen čaje. Ve výbavě cabin je skutečně vafl-pánev, takže o dnešním zákusku po buřtech je rozhodnuto. A ani s táborákem nebude žádný problém, neboť dřeva je tu habaděj. Jen musíme nejdřív vyzvednout Rustema a Anel v Os, slíbila jsem jim totiž taxislužbu. Stopování ve zdraví přežili, jen lehce promrzli.
Pokus přejet s autem na tu správnou silnici s Rustemem a Anel na palubě, které jsme bez problémů našli na benzínce, nevyšel. Renault není jeep. Tudy nemáme šanci projet. Vracíme se tedy zpět na stejné místo, jeden kilometr chůze nestojí za objíždění dvaceti kilometrů autem.
Táborák už plápolá a buřty jsou vynikající. O vaflích ani nemluvě. Jen ten vařič je asi nějaký porouchaný, málem jsme už podruhé podpálili chatičku. Posledním úkolem dne je vymyslet, kdo kde bude spát, protože je nás sedm místo pěti. Ale Philip a Eda se statečně vzdávají míst na postelích a jeden uléhá na zem a druhý na lavici.
Neděle 13.9.09 Ráno je dost relativní pojem. Vstáváme téměř ve dvanáct. Rustem s Anel nás opouští. Musí už zase zpět do Trondheimu. Po vášnivé snídaňové diskuze, kam že se to dnes vlastně vydáme, vyhrává kompromis. Uvidíme cestou.
Zatím to vypadá dobře, neprší. Evidentně ne na dlouho. Jak stoupáme výš, mraky i déšť se blíží a netrvá dlouho, než nás voda dostihne. Žádný velký vrchol dnes nezdoláme. A ani ten malý. Všude kolem nás jsou mraky, stejně bychom nic neviděli, nemá cenu se šplhat výš. Cestou dolů Eda volí cestu podél potůčku, která je nakonec nejen pohodlnější ale také hezčí. Příroda tu má naprosto neuvěřitelné barvy.
Vracíme se každý v různě pokročilém stavu promoknutí a promrznutí, ale na saunu se těšíme všichni stejně. Heather a Craig pracují na úklidu cabin (fakt jsme tu zvládli udělat neuvěřitelný nepořádek), Eda na dodávce dřeva z okolního lesa a já s Philipem na jeho řezání a sekání a kamínka se přitom vesele rozehřívají. Už to bude.
Vůbec jsem nevěřila, že se dokáže sauna až takhle roztopit. Všichni se potíme ostošest a jen koukáme na tu hromadu dřeva, které jsme připravili. To nemáme šanci dnes vůbec využít, aniž bychom předtím umřeli horkem. Bohužel se přímo poblíž nenachází žádná voda, chodíme se tedy chladit jen na studený vzduch, ale i to je až dost. Přemýšlím, jestli bych vůbec případný skok do sněhu v zimě přežila. Eda s Philipem vyráží po posledním kolečku odvážně dolů k bažině (zdroj pitné vody). Není nic krásnějšího než se teď uložit pěkně do spacáku a jen odpočívat.
Pondělí 14.9. Ráno na nás vykukuje sluníčko. Jak jinak. Včera, když jsme byli na výletě, celý den pršelo a dnes, když musíme domů, bude celý den krásně. Zákon schválnosti funguje vždy dokonale. Už nemáme čas znovu se vydat na vrchol pěšky, ale z opačné strany na něj vede silnice. Zkusíme to tedy autem. Jen co uklidíme cabin.
Do třetice jsme málem podpálili cabin. Edovi chytla v ruce od vařiče láhev s benzinem. Naštěstí ji rychle vyhodil ven. Kdyby ne, asi bychom se rychle museli naučit používat hasicí přístroj. Bohužel pro Edovu ruku se to neobešlo zcela bez následků, ale naštěstí nijak vážných. Puchýře se za čas zcela zahojí. O druhý pokus o uvaření čaje se už raději nesnažíme.
Geniální nápad vyjet na kopec autem nebyl nakonec tak úplně geniální. První část cesty je určena spíše pro jeepy než cokoli jiného a zanedlouho se před námi objevuje závora. Dál už se nedostaneme a stále jsme ještě příliš nízko na to, abychom v nějaké rozumné době vyšli nahoru. Ke slovu tedy přichází alespoň na chvílí frisbee a alespoň krátká procházka na sluníčku. Jsou tu tak nádherné rozhledy. Domů se nám nechce, ale už musíme.
Poučení pro tentokrát? Podívat se pořádně do mapy, kde PŘESNĚ se cabin nachází. A pozor na vařiče.