A je to tady, náš první cabin trip. Organizace je trošku narychlo, spíše improvizujeme, než plánujeme, ale hezké počasí je v Norsku něco jako dar, který je třeba využít. Věříme, že vše zvládneme:
Pondělí 17.8.:
Vybírám na internetu vhodnou cabin, nakonec podle popisu a rady kamaráda padá volba na Heinfjordstua. Je sice velká, pro 26 lidí, ale je hned u jezera a je možnost si půjčit veslici, možná i kánoe.
Úterý večer 18.8.:
Volba chaty jednomyslně schválena, Philip ji půjde zítra ráno zamluvit.
Čtvrtek večer 20.8.:
Právě probíhá válečná porada před odjezdem. Ačkoli byl Philip ráno v osm na místě, zbyla na něj už pouze jedna jediná chata. Úplně jiná, než jsme chtěli, ani netuším, kde přesně vlastně je. Ale to nevadí, plán se poupraví a mapa se zítra koupí. Akorát koupání nebude.
Výprava se nám také trošku rozrůstá. Z původně plánovaných pěti lidí, kteří se vejdou do auta, nás nakonec pojede osm (počet postelí v cabin). Yasmina a Olivier za Francii, Philip za Dánsko, Victor za Španělsko, Abby za USA a Jirka, Katka a já za ČR. A tři z nás, tři odvážní cyklisté – Olivier, Victor a Jirka se vydají na kolech. Philip a Victor zítra nakoupí potraviny a sejdeme se kolem půl páté u Philipa. Naskládáme všechna zavazadla do auta a potkáme se s druhou skupinou na parkovišti půl šesté. Ať máme dost času na pochod ke cabin.
Neděle večer 22.8. po výletě, :
Well, věci nejdou vždy tak, jak si je člověk naplánuje. Páteční plánované setkání na parkovišti kolem šesté nevyšlo. „Cyklovým“ nevzal při výběru trasy v úvahu fakt, že kola nesmí na dálnici. Hledání objízdné trasy jim zabralo trošku času a navíc také plně nedocenili terén. Popravdě ani my („autovým“) jsme vlastně netušili, kam to jedeme, takže kvalita placené toll road, která se před námi vynořila kousek za Lundamo nás také dost překvapila. Od závory jsme posledních 15 kilometrů jeli téměř krokem a už po cestě jsme litovali „cyklotým“ při představě, jak se budou hrabat po téhle cestě do takového krpálu.
Když ještě v půl deváté nebylo po nikom vidu ani slechu, začala jsem pomalu přemýšlet, zda máme šanci se dnes ke cabin vůbec dostat. Pro kluky jsme se nakonec s Abby vrátili kousek autem, i těch posledních pár kilometrů jim zjevně udělalo radost. Uvařené těstoviny k večeři ještě větší. Pohled na hodinky, na mapu a nebe ovšem nepotěšil nikoho z nás. Philip se před výletem maličko zapomněl zmínit, že ke cabin nevede žádná cesta a že postýlky na nás čekají přesně uprostřed bažin (u večeře jsme si tento fakt plně uvědomili díky komárům). A protože popis na internetu uváděl čas pochodu dvě hodiny, bylo mi jasné, že dříve než za čtyři hodiny se k chatičce nedostaneme.
Náš výlet tedy začal velmi dobrodružně:
Pátek 21.8.
Nocujeme na parkovišti. Máme jedno auto, osm lidí a žádné karimatky ani spacáky. Dáváme dohromady všechny igelitky, igelity, pláštěnky a dostupné nepromokavé bundy. Abby, Jirka a já zalézáme do auta do kufru, Olivier na sedačku spolujezdce a ostatní odvážní si rozkládají improvizovaná lože v těsné blízkosti auta. Kdyby náhodou začalo pršet, osm se nás do kufru snad posadí. O spaní se moc mluvit nedá. Ráno kolem páté se k nám vzadu připojuje Philip, kterému je venku zima, a Jirka střídá pokřiveného a zdřevěnělého Oliviera na přední sedačce. Ve třech se spalo pohodlně, ve čtyřech se musíme otáčet z jednoho boku na druhý na povel všichni na ráz a ještě se pořádně tulit. Nicméně počasí stojí při nás. V noci ani kapička, proto si ke snídani sedáme všichni unavení, ale v dobré náladě.
Sobota 22.8.
Naštěstí Philip si s mapou a kompasem skutečně rozumí a dokonce i počasí nám přeje. Prší jen hodinku. Dost dlouho na to, abychom nezapomněli, že jsme v Norsku, ale dost krátce na to, aby nás neopustila dobrá nálada. Cesta se ukazuje zatěžkávací zkouškou pro naše boty. Nejlépe to vypadá s Jirkou, s téměř horolezeckými pohorkami, nejhůř s Victorem s polobotkami. Ale jediné, čeho se od něj člověk dočká, je široký úsměv a „That’s ok“. Typicky španělský přístup.
Chata se před námi zjevuje z čista jasna uprostřed ničeho, skutečně zhruba po čtyřech hodinách. Neleníme a okamžitě připravujeme zasloužený oběd a po jídle se polovina z nás odebírá do spacáků. Druhá polovina vyráží obhlédnout situaci ohledně pitné vody, ale končí asi o 200 metrů dál na slunné verandě. Voda počká.
Posilněni spánkem na skutečné matraci se hrneme do práce, dřevo a borůvky čekají. Za chvíli máme u ohniště hromadu dřeva, která vystačí snad na tři velké ohně a dva hrníčky borůvek. Ohníček si vesele plápolá, Abby nedůvěřivě míchá vodu s moukou podle Filipova návodu na tábornický chleba? Rohlík? A my ostatní ostříme klacíky na oheň a sušíme botky, někteří i ponožky.
Ale Svatý Petr, který tam nahoře ovládá dešťové kohoutky, se na nás rozezlil, asi proto, že jsme mu nenabídli náš vynikající chleba (všichni se omlouváme za nedůvěru Philipe, skutečně je to výborné) a od ohýnku nás vyhání silná přeháňka. Ale chata je plně vybavena i pro případ nepříznivého počasí a karty vše zachraňují. Po neúspěšném pokusu dohodnout se v naší velmi „internetional group“ na variantě žolíků či kanasty se uchylujeme k mnohem jednodušší hře. Postupně odhalujeme jeden za druhým skryté karty, a když se na stole objeví dvě stejné, tito dva, kterým náleží, musí rychle popadnout svíčku, která stojí uprostřed stolu. Asi není nutno dodávat, že výsledkem bylo hodně zlomených svíček, hodně legrace a hlavně výrazné zahřátí všech zúčastněných členů. Vynikající hra do studených časů. Večer zakončujeme pokusem zapět nějaké anglické písničky, ale protože nikdo z nás neumí ani pořádně anglicky ani pořádně zpívat (kromě Abby), raději toho necháváme.
Neděle 23.8.
Ráno vstáváme kolem půl. Sladký spánek. Protože už nám téměř došla veškerá pitná voda, převařujeme místní bažinatou vodu barvy čaje. Philip je skutečně špičkově vybaven a okamžitě vytahuje chemický čistič vody. Nedůvěřivě koukám, jak postupně kape do lahve deset kapek něčeho, co má vodu zbavit škodlivin a hned nato deset kapek něčeho, co má přebít pach předchozí kapaliny. K výrobě ovesné kaše k snídani snad bude stačit pouze převaření (stačilo, nikomu nakonec špatně nebylo). Dnes máme kaši přírodní a vyloženě zdravou – doslazenou pouze borůvkami, ovšem čestně, včera byla kaše s přídavkem nutely a marmelády mnohem lepší.
Na cestu zpět volíme jinou cestu, která se nakonec ukazuje mnohem jednodušší a pohodlnější. Možná trošku mokřejší, ale to nehraje roli, vlhko je všude. Užíváme si krásného počasí (ano, dnes skutečně svítí sluníčko) a rozhledů do krajiny. Hojnost borůvek všude kolem nás je příjemným bonusem. K autu se dostáváme opět po čtyřech hodinách. Někteří odvážlivci se odměňují ledovou koupelí v jezeru (pro mě by to bylo za trest) a všichni si pochutnáváme na jídle, které nám zbylo. Philip a Victor dostávají pochvalu za nákup jídla, protože jsme se měli královsky. Vůbec nekoupili jídlo typické pro kempování, nesli jsme spousty ovoce, zeleninu a jiné těžké delikatesy, ale v náročným bažinatých podmínkách jsme bohatou stravu ocenili.
Poučení pro příště?
Na Nicokoia jedině v zimě s lyžemi a pro příště si vybrat chatu se saunou, ke které lze zajet autem. :-)