Naeroyfjord

Úterý 14.6. Kajaky a výstup na Prest

Ještě včera jsme si říkali, proč máme sraz až v deset hodin. Proč tak pozdě? Už bychom tou dobou mohli být na vodě … Dnes jsme rádi. To vstávání nám pořád jaksi nejde. Přijíždíme na místo téměř na minutu přesně. Nikde nikdo. Kde je pověstná norská dochvilnost? Ale zanedlouho se objevuje auto. Dobrodružství může začít. Než si rozdělíme kajaky, špricdeky, neopreny, boty, bundy, vesty a veškeré ostatní nezbytné vybavení, chviličku to trvá. A než projdeme bezpečnostním briefingem, např. jak se vlastně drží pádlo a jak se dostat, z lodi, pokud se převrátíme, je dvanáct. Z celodenního výletu je tedy nakonec zhruba šest hodin, protože do šesti musíme kajak zase vrátit, ale jak zjistíme, bude to úplně akorát.

Na mořském kajaku

Neopren je mi velmi těsný, zato krásně hřeje. Po zastávce na svačinu u krásného vodopádu oceňuji i výhody vypůjčené bundy. Pádlujeme až k prudké stěně, před kterou nás průvodci varovali, abychom se k ní moc nepřibližovali. Tedy alespoň si myslíme, že je to ona. Bez mapy je přesná orientace nemožná. Výhledy jsou dokonalé. Je naprosto neuvěřitelné, co umí příroda vytvořit. Jako bonus přestává mrholit a dokonce vykukuje sluníčko. Dnes máme prostě opět štěstí. Už se neženeme dále a cestou zpět si v klidu užíváme rozhledy z opačné perspektivy.

V půl šesté jsme zpět v přístavu. Opět nikde nikdo. Když jsme v poledne vyplouvali, průvodci nám jen řekli, kde je schovaný klíč a ať až se vrátíme, dáme věci zpět do chatičky a kajak zamkneme k ostatním. Že bychom jim mohli něco ukrást, se vůbec neřeší. Tahle země se mi líbí. Říkáme si, že jsme mohli ještě chvílí být na vodě, ale ramena by to asi nepřežila. Nezdá se to, ale docela jsme se nadřeli. Odhadem jsme ujeli tak 15 kilometrů, ale když člověk není zvyklý pádlovat...

Na místní benzínce jsou nejen toalety, ale i sprchy. S vděčností se vyrážím opláchnout. Ještě neznalí místních zvyků mě nenapadne si sebou vzít peníze. Stojím nahá ve sprše a přemýšlím, proč k čertu neteče horká voda. Respektive žádná voda, ani studená. Ze sprchy spíše jen kape slaboulinký proud. Využívám toho co je, a když odhrnu závěs, vidím automat na peníze. To je ten důvod. V tu chvíli si skutečně připadám prudce inteligentní. No nic, poučení pro příště. Doplňujeme zásoby pitné vody a přejíždíme na vyhlídkovou silnici, která nabízí úžasné rozhledy na fjord.

Ještě jsme si úplně nezvykli na místní téměř nekonečné dny, ale trošku už jo. Nikde jinde by nás nenapadlo vydat se na výstup na kopec téměř v osm hodin večer. Ale počasí je tak nádherné a světla je stále dost, takže proč ne?

Bohužel kotník opět protestuje, vrchol Prest nám tedy zůstává zapovězen. Ale i z předvrcholu je úžasný výhled a večerní světlo přináší do krajiny neobvyklou atmosféru. Jen v úžasu sedíme a pozorujeme zrcadlení slunce na hladině fjordu.

Ještě na večer přejíždíme přes náhorní plošinu až k Sognefjordu. Sníh s růžovým nádechem od zapadajícího slunce nás nepřestává okouzlovat. Jen ovečkám se opět nelíbíme. Asi tu moc aut nejezdí.

Zítra bychom se chtěli vydat do Muzea ledovců. Zvažujeme, která varianta vyjde nejlevněji, protože mezi námi a muzeem právě teď leží poměrně drahý tunel. Po zvážení všech variant – autobus, trajekt, tunel nakonec tunel vychází nejlevněji. Stan dnes rozkládáme na asfaltovém odpočívadle za náklaďákem. Nemáme už sílu hledat žádné lepší místo. Jsou dvě hodiny ráno. Není úplná tma, ale je to tmě nejblíže, co jsme zatím v Norsku zažili.