Sobota 28.11. Vstávání ráno v devět, když jsem šla spát včera asi kolem třetí je kruté. Není proto divu, že jsem zapoměla klíče nahoře v zámku a nemohu se teď dostat zpět domů. Naštěstí vstup funguje i na laundry kartu, kterou má Heather u sebe. Z plánovaného odjezdu v 10:30 je rázem poledne. Na místo jedeme podle GPS. Z jakéhosi záhadného důvodu nás vede přes malé silničky a my najednou končíme uprostřed lesa před závorou, za níž je silnice, na kterou se chceme dostat. Bohužel tudy to evidentně nepůjde. Musíme se vrátit zpět a poměrně velký kus cesty objet.
Konečně jsme v Rena. Hledáme majitele pozemku, od kterého si máme půjčit klíč k silnici do Dalvollen, kde máme zaparkovat. Bohužel popis „dům na pravé straně ve vesnici Rena“ je poměrně nepřesný. Chvíli nám trvá, než se doptáme, ve kterém domě údajný majitel žije. Ale ani to nám nepomáhá. Pán nemluví ani slovo anglicky. A my zase ani slovo norsky. Klíč se nám získat nepodařilo. Uvidíme, jestli to půjde i bez něj.
Jestli to půjde bez klíče, uvidíme, ale rozhodně to nepůjde bez řetězů. V půlce kopce nasazuji řetězy a doufám, že se ještě rozjedeme. Sice s problémy, ale ano.
Už jsme téměř u cíle. Závora je otevřená, máme štěstí. Nicméně je za ní tak prudký kopec, že si ho netroufám sjet dolů. Couváme zpět před závoru, vyndáváme baterku a vydáváme se dále pěšky. Je čtvrt na čtyři, slunce právě zapadlo. Pomalu se šeří.
Jdeme špatně. Kompas ani mapa nesouhlasí s tím, co vidíme kolem sebe. Odbočili jsme na poslední křižovatce doprava místo doleva a nechali se zmást závorou. Vracíme se tedy zpět k autu. Další hodina světla pryč. Auto naštěstí startuje a my se přesouváme o dva kilometry jinam, před další závoru. Tahle je zavřená. To je ta, od které jsme si měli vyzvednout klíč, což nevyšlo. Odsud už tedy musíme pěšky. Znovu vyndávám baterku, balím ji do deky a ukládám do kufru. Je úplná tma. Vyrážíme.
Po cestě jdeme asi dva kilometry. Dalvollen je před námi. Až sem jsme mohli dojet, kdybychom uměli norsky říct „Prosím vás, potřebujeme klíč od závory do Dalvollen“. Tady silnice končí, odsud už musíme opět cestou necestou. Odsud to má být ke cabin přesně 15 minut. Je 17:20. Uvidíme, jak dlouho nám to bude trvat.
Téměř tři a půl hodiny. Ve tři čtvrtě na devět shazujeme ze zad krosny a vděčně zapalujeme oheň v kamínkách. Ještě asi před 10 minutami už jsem skoro ani nedoufala, že cabin vůbec najdeme. Po dlouhém bloudění, tuňákových sendvičích na posilněnou u potůčku, výšlapu na kopec, abychom se trochu rozhlédli po krajině a trošku více se zorientovali a zjistili, že jsme se orientovali podle špatné řeky a jsme na opačné straně údolí, to vše za úplné tmy. Vlastně ne tak docela úplné, protože měsíc je dnes v noci neobyčejně jasný a téměř v úplňku. Doteď nechápu, jak se nám to podařilo. Craig jako první uviděl odrazky, které jsou umístěné v okolí cabin právě proto, aby usnadnili její nalezení. I když si zprvu myslel, že kouká do očí vlkovi a pořádně se vyděsil, nakonec si uvědomil, že jsme u cíle.
Ani nemáme sílu nic vařit. Opékáme si párky a všichni jsme tak unavení, že hned poté se choulíme do spacáku. Dnes se nám bude dobře spát.
Neděle 29.11. Vstáváme přesně v poledne. Nemohu tomu uvěřit, ale sluníčko se objevuje za kopcem přesně ve chvíli, když se poprvé rozhlížím po kraji. Východ slunce ve 12:00 a západ slunce ve 13:00. Když totiž o hodinu později znovu otevírám dveře od cabin, slunce je pryč. Tohle je naprosto neuvěřitelné. Příroda je úchvatná, s bílým sněhovým popraškem to tu vypadá jako v pohádce. Škoda, že máme tak málo času. Právě jsme dosnídali, teď abychom se naobědvali a pomalu se vydali zpět.
Voda na těstoviny se na kamínkách asi nikdy neuvaří, zbytek tuňáka a párků to jistí. Od cabin odcházíme ve tři hodiny. Růžová obloha a jasný měsíc vytváří úžasnou atmosféru. Cesta zpět kupodivu utíká mnohem rychleji, i když často zastavujeme a kocháme se tou krásou kolem.
Auto je naštěstí tam, kde jsme ho nechali a startuje jak má. Zopakovávám si včerejší dobrodružství s couváním po uzounké zasněžené cestě za úplné tmy – tedy podle pouze pokynů Craiga. Jak může být 300 metrů dlouhých…
Naštěstí autíčko nezradilo a všechny kopce hravě zvládlo. Topení běží na plné obrátky a my pomalu rozmrzáme. Teploměr hlásí mínus 15.