Sobota 18.7. Místo kousek od prázdného odpočívadla se ráno budíme kousek od odpočívadla, na kterém zrovna zastavil autobus plný turistů. Dočkat se toalety chce hodně trpělivosti. Po včerejším slunečném počasí není ani památky. Vítr, který nám v noci lomcoval stanem všemi směry, dával tušit změně k horšímu. Mezi kopci se válí mraky a jsme rádi, že je aspoň trošičku vidět.
Krávy nás vyprovázejí od silnice. Značenou cestičkou stoupáme směrem ke splazu Sterbreen. Ač vzdálenostně poměrně krátký výlet, můj stále ještě nevyléčený kotník z něj dělá docela namáhavou pětihodinovou túru. Závěrečný úsek je nejprudší a nejnáročnější. Nahoru se škrábeme po kamenech, dolů po sněhu. Zbyňďa sjíždí dolů po botách jako na lyžích, já raději volím tradiční způsob.
Nejvyšší hora Norska - Galdhoppigen (2469 m) - leží od nás co by kamenem dohodil. A Zbyňďa vůči jejímu mámení není imunní. A protože můj kotník na tohle nestačí, Zbyňďa lanaří Péťu z druhé party, který se samozřejmě nenechá dlouho přemlouvat. Potkáváme se v městečku Lom a už ve třech míříme nahoru po placené silnici za 85 norských korun. Toto je první „toll road“, kde se setkáváme se závorou a automatem. Až do této chvíle jsme totiž vždy platili tím způsobem, že jsme vložili peníze do papírové obálky, na kterou jsme napsali jméno a odtrhli z ní jednu část jako doklad, zatímco zalepenou obálku jsme vhodili do připravené zamčené schránky. Tento systém víceméně spoléhal na poctivost turistů, že požadovanou částku skutečně uhradí. Nyní jsme se asi dostali do turisticky atraktivnější oblasti, kde se již vyplatí instalovat zařízení, kterému se prostě nejde vyhnout. Koneckonců 85 NOK je zatím nejvyšší částka, kterou musíme za vjezd zaplatit. Po delším zkoumání kovové krabice s knoflíky a norskými nápisy, kdy se za námi již pomalu tvoří menší fronta, vhazujeme dovnitř požadovanou částku. Závora se otvírá, projíždí auto v protisměru a závora se zavírá. Proč se nic neděje? Proč nás to nechce pustit dál? Přece jsme zaplatili. Dochází nám, že náš zaplacený průjezd využilo ono auto vracející se shora. Co teď? Podruhé se nám platit nechce. Naštěstí řidič auta, co stojí za námi, platí poplatek za sebe a projíždíme rychle za sebou obě auta. Těsně, ale v pořádku. Měli jsme štěstí.
Poslední otázkou dne je, kde budeme spát. Už zase. Nahoře je pouze chata, za kterou platit nechceme, jezero a vlek. Nic víc. Raději se vracíme kousek dolů na maličký kamenný plácek. Že by parkoviště? Nevíme. Jen doufáme, že nám v noci silný vítr neodfoukne stany nad hlavami.
Neděle 19.7. Půl páté ráno. Prší. Půl šesté. Prší. Půl deváté. Stále prší. Kluci i přesto vyráží vzhůru jen proto, aby se za hodinu zase vrátili zpět. Počasí je nahoru nepustilo. Já mezitím odpočívám. Stan bičovaný ze všech stran větrem sice není ideální místo na čekání, ale zase na druhou stranu šance zůstat o hodinu déle v teplém spacáku, také není k zahození.
Místo sportovního výkonu se chviličku věnujeme kultuře. Geologické muzeum skrývá spoustu zajímavých exponátů. A lavička před branou dřevěného kostela v Lomu z 12. století, jednoho z nejstarších a nefotografovanějších v celém Norsku, se jeví jako ideální místo na oběd.
Silnice vedoucí na vyhlídku Dalsniba je samozřejmě placená, ale ten rozhled za to stojí. Fjord máme jako na dlani a silnička kroutící se údolím jako had vypadá z výšky v krajině jako namalovaná.
Kemp v Geirangeru je přeplněný, hlučný a drahý. Ale dnes už se nikam nepoženeme, protože bychom tu žádné skryté místečko na spaní pravděpodobně stejně nenašli. Místo toho stavíme stan těsně vedle druhého auta a večeříme společně s Péťou, Petrem a mamkou povedené špagety.