Jostedalbreen

FOTKY :-)

Středa 15.7.
Ještě než se vydáme do muzea, musíme vidět ledovce „živé“. Zhruba pět minut jízdy odsud se nacházejí hned dva splazy. Pohled je to úchvatný. Dívám se k nebi na tu šedomodrou nádheru a znovu žasnu nad matičkou přírodou. Je tohle vůbec skutečné?

Muzeum se nám moc líbí. Širokoúhlý film, zajímavé povídání, „climate exposition“ a různé pokusy, od zašroubování ledovcového šroubu po demonstraci faktu, že například voda proteče ledovcem. I umělou ledovcovou jeskyní máme možnost se projít.

Ač je muzeum zajímavé, táhne nás to ven. Přejíždíme k Aurslandbreen. Cesta podél jezera (nebo fjordu, nejsme si jistí) se pěkně klikatí, v maličkých úzkých tunelech není žádné osvětlení. Naštěstí nepotkáváme moc aut.

Na parkovišti zvažujeme, zda sebou nést veškeré vybavení. Budeme mít čas se jít projít po ledovci? Balíme vše. Nakonec by nás to mrzelo. Cesta se ukazuje mnohem náročnější, než jsme si mysleli. Kotník při chůzi v terénu dost bolí. Konečně. Jsme u cíle. U ledovce jsme příliš pozdě na to, abychom se vydali přímo na splaz. Nicméně pohled na dva splazy sbíhající se v údolí v jeden je úchvatný. Oproti předešlým dvěma ledovcům, které jsme viděli dnes ráno, je tenhle obrovský. Kocháme se tou nádherou, ale bohužel ne na dlouho. Stačí krátký pohled na oblohu za námi a je nám jasné, že cestou pěkně zmokneme.

Tohle není déšť, ale hotové boží dopuštění. Neuváženě jsem si nepřevlékla kraťasy za dlouhé kalhoty. Proto mi teď do mých děravých pohorek teče nejen spodem, ale i horem. Připadám si, jako bych šla v řece. Samozřejmě se prudce ochladilo. Ale cokoli na sebe oblékat nemá smysl. Ve vteřině by to bylo mokré. Cesta k autu se zdá nekonečná. V poslední pasáži Zbyňďa gentlemansky vyráží napřed, a proto mě na parkovišti čeká nejen už trošku vytopené auto, ale i horká polévka a připravený ručník. Převlékám i spodní kalhotky a při pohledu na dvě blátivé, totálně promočené koule, co jsem právě sundala z nohou, přemýšlím, jestli se ty pohorky ještě vůbec někdy úplně usuší.

Je pozdě a prší a prší. Naštěstí už pouze prší a nepadají z nebe souvislé provazy vody. Stan stavíme rekordním tempem a doufáme, že se do zítra počasí umoudří.

Čtvrtek 16.7.
Budíme se do šedivého a podmračeného dne. Celou noc pršelo. Vše máme mokré. Ale den si zkazit nenecháme. Dnes se konečně vydáme na ledovec.

K Nigardsbreen je to od parkoviště ještě kus cesty. Člověk může buď poctivě šlapat po cestě, nebo se nechat popovézt lodičkou. Protože jsme kvůli počasí relativně dlouho vyspávali a také sušili stan, k ledovci přicházíme ve chvíli, kdy už všechny skupiny scházejí dolů. Nevadí. Alespoň se nebudeme muset s nikým strkat. Od spodu je do určité výšky cesta hezky vyšlapaná a navíc označená tyčemi. To z bezpečnostních důvodů, aby si méně zkušení turisté, kteří se vydají na túru bez průvodce, náhodou nevybrali výstupovou trasu vedoucí přesně nad řekou vytékající z ledovce. Stoupáme pomalu nahoru. Je to zvláštní pocit. Pocit z Alp, že na ledovci nemáme tak úplně co dělat, že je lepší se jim vyhýbat, je kdesi hluboko ve mně. Při pohledu na obrovské trhliny všude kolem mě se necítím úplně dobře. Ale led je tvrdý, čistý a blankytně modrý. Kdyby to bylo tak úplně nebezpečné, nevodilo by sem tolik společností naprosto nezkušené turisty. Užíváme si úžasných rozhledů do vyšších částí ledovce, které se před námi s každým získaným výškovým metrem otvírají. Zbyňďa si zkouší i kolmé lezení. Není to zase taková legrace, jak to na první pohled vypadá.

Je načase se vrátit. Na cestu zpátky volím tentokrát lodičku. V červené mikině a těžkým batohem s lanem pravděpodobně vypadám jako průvodce, protože když muži za volantem poctivě podávám peníze, nechápe, proč platím.

Že bych začala věřit na náhody? Na parkovišti u muzea stojí Volkswagen s chebskou značkou. Ale po druhé partě ani památky. Pravděpodobně si procházejí expozici. Rozkládáme proto přímo na asfalt vařič a čekání si krátíme dobrou večeří. Oproti původnímu plánu spát opět na nějakém zapadlém místečku se dnes vracíme s mamkou, Petrem a Péťou do jejich kempu.

Pátek 17.7.
Využíváme šťastné náhody setkání s druhým autem a půjčujeme si od nich člun. Ledovcové jezero je nedaleko a představa pádlování po vodě o teplotě zhruba čtyř stupňů k obrovskému ledovcovému splazu se jeví velmi dobrodružně.

Silnička se údolím nahoru pěkně klikatí. Před námi se objevuje hráz. Nejdříve vyrážíme obhlédnout břeh. Potřebujeme najít místo, kde budeme moci bezpečně nasednout do lodi. Tady to vypadá dobře. Vracíme se zpět pro věci. Člun je za chvíli nafouknutý a my se oblékáme. Dobrodružství může začít.

První kritická fáze je úspěšně za námi. Podařilo se nám nastoupit, aniž bychom se přitom převrhli či namočili. Sluníčko se dnes rozhodlo ukázat se nám v celé své kráse a po několika minutách plavby, proklínám své rozhodnutí, navléknout na sebe co nejvíce vrstven v očekávání mrazivých teplot. Matně si vzpomínám, kdysi jsem četla, že v ledové vodě člověk přežije nanejvýš dvě minuty. Nemáme v úmyslu tuto teorii testovat v praxi a plujeme podél pobřeží, přesněji řečeno přesně kopírujeme linii břehu ve vzdálenosti maximálně dvaceti metrů.

Austdalsvatnet je za chvíli plné žlutých plastových kanoí. Ice Trolls, cestovní agentura, která pořádá organizované výlety na toto jezero, včetně krátké procházky po ledovci, a díky jejímž webovým stránkám jsme se o tomto zapadlém koutě dozvěděli i my, vyrazila na vodu. Oproti profesionálním lodím určených přesně pro tyto účely vypadá náš gumák na ledovém jezeře jaksi nepatřičně. Ale k našemu překvapení se po nás nikdo nedívá nijak zvláštně. Přátelsky se zdravíme, když nás celý konvoj předjíždí – přece jen rychlostí se plastovým lodím v žádném případě rovnat nemůžeme. Asi jsou tu na blázny zvyklí.

Ledovec spadající přímo do vody

Pohled na obrovskou ledovou stěnu spadající přímo do vody je úchvatný. Přistáváme na levém břehu a z uctivé vzdálenosti obdivujeme tenhle zázrak přírody. Je nám zcela jasné, že kdyby se z masy před námi náhodou odtrhl nějaký kus ledu, náhlá vlna by nás bez milosti spláchla z tohoto světa, ale nemůžeme odolat. Na cestu zpět volíme jinou strategii a jezero dvakrát napříč křižujeme, abychom minimalizovali čas potřebný na návrat.

Ještě dnes nemáme ledovců dost a neodpustíme si krátkou procházku s vyhlídkou na Bergsetsbreen. Přece slunečné počasí je v Norsku něco jako malý zázrak, který není radno promeškat.

Co je Čech ochoten udělat proto, aby ušetřil? Hodně. Nemohu se smířit s místním zvykem platit v kempu za horkou sprchu, ačkoli už člověk musel zaplatit za to v kempu vůbec být. A protože horká voda teče v umyvadle před sprchou zcela zdarma, polévám se za chvilku ve sprše vodou z několika pet lahví, které jsem natočila z neplaceného zdroje. Přemýšlím, kolik jiných národů by si dalo tu práci vymýšlet podobné blbosti.

Po dokončení všech očistných procedur zahrnujících nejen originální sprchu, ale i vyprání prádla, se loučíme s Péťou, Petrem a mamkou a popojíždíme o kousek dál, na vyhlídkovou silnici číslo 55. Vhodné místo na spaní se dnes ne a ne objevit. Nakonec bereme za vděk větrným pláckem nedaleko odpočívadla za Turago.