Auto polyká jeden kilometr za druhým. Dívám se na ručičku tachometru, která se drží kolem 140 km/hod. Zbyněk spí vedle mě na sedačce. Přemítám, jak se nám vlastně nakonec podařilo odjet.
Když shrnu všechny katastrofy dneška, nevěřím, že jsme skutečně na cestě. Když to vezmeme po pořádku: -při tankování se mi podařilo lehce zvrtnout kotník (skvělé, když mám řídit) -v lékárně u Kauflandu ztratit „techničák“ (ještě, že tam je telefon na taťku) -norské koruny jsem doma hledala snad půl hodiny, než jsem si vzpomněla, kam jsem je pečlivě uklidila -musela jsem rozbalit všechny obaly na lyže, abych zjistila, které běžecké hůlky jsou moje -stojíc se všemi zavazadly u auta jsem zjistila, druhá karta k autu nefunguje (zapomněla jsem vyměnit baterky - asi není nutno dodávat, že první karta zůstala ležet doma na stole) -nabourala jsem auto při přejezdu ke Zbyňkovi -při finálním skládání věcí do kufru se chytlo do kufru poutko od cepínu (trvalo nám téměř další půl hodinu, než se nám podařilo kufr znovu otevřít) -u taťky doma jsem zapomněla vestu s čelovkou v kapse -nemluvě o tom, na kolik věcí ještě přijdu, že jsem zapomněla doma
Výsledkem je, že z původně tříhodinové rezervy je slabá půlhodinka. Máme to přes 700 kilometrů, je téměř půlnoc a trajekt odjíždí v osm hodin ráno.
V půl čtvrté předávám kdesi za Berlínem Zbyňďovi volant. Neskutečné se stává skutečným, a po drobném bloudění V Sassnitz (taky by ty cedulky s lodičkou určující směr k trajektu mohly být zřetelnější …) přijíždíme v 7:10 do fronty.
Spánek v měkkém křesle je po nočním “závodě” přesně to, co potřebujeme. A protože v „reclining room“ na nás zbyla akorát dvě místa, můžeme si před další jízdou pořádně (v rámci možností zhruba jedné hodiny) odpočinout. Bagety od babičky přijdou také k chuti, jsme připraveni na další cestu.
Na hranicích náš naštěstí nikdo nekontroloval. To jsme si těch potravin mohli přivézt víc. Respektive měli přivézt víc. Po první návštěvě norského supermarketu s potravinami se musím něčeho chytit. Tohle bude krušný půlrok. Je tu neskutečně draho.
Rybářské tábořiště u řeky nabízí luxus, o kterém se nám ani nezdálo. Široko daleko nikdo, klid a pohoda. Nádherné místo na stanování. Jen jedna věc je zvláštní. Ještě v půl dvanácté není tma. Ale dnes nebudeme zjišťovat, v kolik hodin se tu stmívá, na to jsme příliš unaveni. Spacáky volají.
Nevím, proč si pokaždé děláme iluze, že ráno brzy vstaneme. Už bychom se měli poučit. Místo budíku nastaveného na půl sedmou nás budí až horko kolem deváté. No co, alespoň jsme si pořádně odpočinuli.
V Geilo navštěvujeme místní infocetrum. Jednak abychom se trošku rozkoukali v cizí zemi, jednak abychom vymysleli, kam se dnes vydáme. Presholt vypadá jako dobrá volba. Měli bychom z něj mít krásné rozhledy na velkou část Hardangerviddy - největší náhorní plošiny v Evropě.
Cesta nahoru je placená. Pochopila jsme to podle fronty aut před takovou dřevěnou tabulí, kterou bychom jinak pravděpodobně minuli. Drobná zrada, Lísteček, který musíme vyplnit je celý v norštině. Pouze odhadujeme, kam máme co napsat. Vzít si norský slovník mě nenapadlo. Nějak jsme předpokládali, že to bude většina věcí v angličtině. Chyba lávky. Možná tu 99% lidí mluví anglicky, ale téměř veškeré nápisy jsou v norštině, včetně dopravních značek. Význam veškerých výhružně vyhlížejících oranžových cedulí nám zůstane utajen. Netušíme, co můžeme a co ne. Chce to minimálně kapesní slovník, pro příště.
Výstup na Presholt si nakonec užívá Zbyňďa sám, protože můj kotník dost výrazně protestuje. Ale je nádherné počasí, není kam spěchat. Jen doufám, že se kotník trošku vzpamatuje a dovolí mi nějaké výlety.
Přejíždíme celou Hardangerviddu až k Voringfossen. Je naprosto úžasný. Říká se o něm, že je jedním z nejnavštěvovanějších vodopádů v Norsku (to se pravděpodobně říká o mnohých, ale to mu nic neubírá na kráse). Mraky válející se v údolí a paprsky sluníčka vytváří dokonalou atmosféru.
Největším problémem dne je místo na spaní. Nic překvapujícího, čekali jsme to. Nakonec rozkládáme stan v jedné zatáčce na horské silničce. Snad to nebude příliš velký provoz.