Středa 17.3. Pokoje bez oken mají jednu výhodu. Nebo nevýhodu. Záleží na úhlu pohledu. Že dnes venku prší zjišťujeme až když odnášíme věci z pokoje do auta. Jak je to počasí bláznivé. Jeden den se člověk pálí a peče ve třiceti stupních na pláži, a druhý den aby si pomalu oblékl svetr na procházku do ulic.
Silnice z Playa del Carmen do města Cancún je přímo obsypána hotely. Jedno betonové monstrum vedle druhého. Přemýšlím, zdá má vůbec tolik hotelů šanci se na tak malém prostoru uživit. Neumím si představit, kolik může stát jedna noc v luxusním sídle, jako tyhle z venku vypadají. Mám pocit, že ceny ve většině restaurací i krámky se suvenýry začínají být příliš vysoké už i pro Američany. Skutečně existuje klientela pro všechny tyhle luxusní hotely?
A těch zábavních parků... A vše je na pobřeží... Místo, aby si místní chránili přírodu, staví jednu mega-atrakci a mega-stavbu vedle druhé. Stačí poodjet pár kilometrů do vnitrozemí a jediné, co nás vítá je pustina. Nikde ani domeček, nic. Jen doufám, že z úžasných pláží zůstane pro budoucí generace alespoň náznak přírodních krás, které kdysi kralovaly pobřeží. Vítejte ve státě Cancún. Za 64 kilometrů cesty, poplatek 225 pesos. To je běžná cena zhruba za 250 kilometrů. Nemělo by nás tedy překvapit vstupné do Chitzen Itzá. 116 pesos za osobu. Trik s neplacením tentokrát nevychází. U turniketu chtějí nekompromisně vidět kartičku studenta, kterou Zbyňďa samozřejmě nemá. Pokus z turistů vytáhnout, co se dá, je vidět na každém kroku. Hned za mýtnou bránou nám nějaký Mexičan vnucoval balíček zahrnující vstupné a parkovné. Jako studenti jsme samozřejmě odmítli. Údajné parkovné za 100 pesos stojí ve skutečnosti, 30. A když se dá navíc po česku zaparkovat vedle silnice před závorou…
Chitzen Itzá je prý nejnavštěvovanější ze všech archeologických památek na poloostrově Yucatán, i když není čistě mayská. Už chápeme proč. Ruiny jsou skutečně impozantní. Obrovské. Jen bychom chtěli vědět, zda jsou všechny budovy původní, nebo jsou dostavované. Kulturní zážitek ovšem trošku kazí (opět) prodavači suvenýrů. Ale v takovém měřítku, jako tady, s tím jsme se dosud nesetkali. Cestičky jsou jimi přímo lemované a každý na náš pokřikuje své nabídky. Samozřejmě v angličtině. Zásadně odpovídám španělsky. Přístup prodavačů se hned mění, usmívají se a první věta, kterou řeknou: „Mluvíš španělsky? Pak je všechno levnější.“ Rozdíl v ceně v dolarech oproti pesos může tvořit až trojnásobek. Prý kdybychom mluvili „maya“, zboží je zadarmo. Co nás ale udivuje především, je zručnost místních řezbářů. Každá maska je originál, umělecké dílo. Vyrobit jednu menší prý trvá zhruba den. Když pozorujeme způsob, jak jim jde práce od ruky a jak šikovně se ohánějí nožem ... Zde prodají jednu masku maximálně za 350 pesos, což je zhruba 550 Kč. Uvažujeme, za kolik by se takové masky prodávali v nějakém obchodě v Praze, natož pak třeba v Americe.
Odjíždíme relativně pozdě. Do Campeche přijíždíme už za tmy. Je to hezké město, ale krátká procházka městem má tentokrát jiný cíl, než obdivování historického centra. A to najít nějakou rozumnou restauraci. Za celý den máme pořádný hlad. A tohle bude naše pravděpodobně poslední pořádné jídlo před výstupem.