Teotihuacan. Jedno z nejznámějších míst v Mexiku vůbec. A také turisticky nejnavštěvovanější. Nejlepší je začít prohlídku brzy ráno, proto se vydáváme na cestu o den dřív. Bohužel nemáme zrovna štěstí na dopravu, cesta z Tolucy trvá místo hodiny dvě, stejně tak cesta z Mexico City. Nicméně autobusové spojení je perfektní, cesta z Tolucy stojí 45 pesos, cesta z Mexico City pouze 29. Do městečka San Juan přijíždíme s večerním sluníčkem. Místní centrum je maličkaté, nicméně místní pekárna má široký výběr různých dobrot a před odjezdem do hotelu neodoláme.
Není příliš chytré si zapomenout doma průvodce s adresou hotelu. Známe jen jméno, a že by měl být tři minuty chůze od terminálu autobusů. Místní taxikář není zrovna nejpříjemnější člověk. Jsme rády, když z taxíku vystupujeme. Bohužel hotel nikde, začíná se stmívat a maličké špinavé město se nám ani trošku nelíbí. Telefonát vše vysvětluje. Hotel je v San Juan, městečku, z kterého jsme právě odjeli. Vracíme se zpátky collectivem. Řidiči vypadají, že ví, kde hotel je. Neví. Udaným směrem nic není. Ptáme se několik různých lidí a samozřejmě dostáváme různé informace, ale všichni nás posílají do temných uliček. Nakonec nás zachraňuje jeden hoch, kterého jsme se ptali na hlavní třídě. Dobíhá za námi a dovádí nás až k hotelu.
Večeře v restauraci je vynikající. Jídlo za 80 pesos. Zajímavé ale je, že když si člověk objedná k pití vodu, vždy to bude se šťávou. Obsluha se jen zeptá na příchuť. Pokud chcete skutečně čistou vodu, musíte požádat o láhev vody.
Neděle 17.1. V osm hodin ráno vstupujeme do komplexu pyramid. Studenti Tec de Moterrey mají vstupné zdarma (běžná cena 51 pesos). Prohlídku začínáme u brány jedna. Zatím nikde nikdo. „El sitio“ je skutečně obrovské.
Museo de Sitio Teotihuacan vlastní skutečně působivou sbírku exponátů. Zručnost a představivost původních obyvatel nelze než obdivovat.
Výstup na Piramide del Sol je namáhavý. Nadmořská výška dělá své. Rozhled je ovšem úžasný. A ačkoli je piramide del Sol vyšší, na Piramide de la Luna vedou schody tak prudké, že je nutné lézt po čtyřech. Celkový dojem lehce kazí místní prodavači čehokoli. Obrusy, obsidánové sošky, bižuterie, masky, řetízky. Vše, co by si západní turista mohl přát. Ač jdete po druhé straně cesty, stejně za vámi přiběhne a bude nabízet své zboží. S přibývajícím počtem turistů přibývá i počet prodavačů. Odpoledne připomíná celé místo spíše tržiště. A slunce pálí. Je čas se vydat zpět do Tolucy.
Prodavačům se člověk ale nevyhne ani v autobuse. Prostě najednou nastoupí někdo, kdo vám začne nabízet sodu, vodu, sladkosti. Anebo nastoupí hudebník a „zpříjemní“ vám část cesty poslechem různých hitů. A samozřejmě si na závěr řekne o příspěvek.