Sobota 13.3. Pod názvem „cenote“ jsem si představovala díru v zemi, ne obrovské jezero. Cenote Azul rozhodně nevypadá jako maličká zatopená jeskyňka. Zato laguna Bacalar je za denního světla překvapivě hezká. Ani bych nepoznala rozdíl mezi lagunou a mořem, modrá barva je dokonalá. Prohlížíme si asi nejstarší kulturní památku, kterou za celé naše cestování uvidíme. Pevnost "Fuerte San Felipe Bacalar" byla postavena, aby chránila obyvatele městečka před nájezdy pirátů i indiánů.
Tulum. Máme dva úkoly. Najít si bydlení a vydat se šnorchlovat. Hostel je nalevo, krámek s potápěčských zbožím napravo. Město, které je v podstatě jen jedna ulice, má své kouzlo. Privátní pokoj pro dva není ve stejné budově, jako společné ložnice. Což má svou výhodu, i nevýhodu. Bude tu klid, ale na internet musíme na recepci. No jo no, nic nemůže být dokonalé. Zbyňďa jako první věc zkoumá sprchu. Už v San Cristobal jsme se setkali se zajímavým fenoménem, který neustále pokračuje. Ve sprchách neteče teplá voda. To, že je venku horko přece neznamená, že by si člověk večer nechtěl dát horkou sprchu. Ale pro dnešek se otužovat nebudeme. Voda sice teče jako led, ať otáčíme kterýmkoli kohoutkem, ale na verandě stojí bojler. Velmi podobný tomu, jaký mám doma. A Zbyňďa je velmi motivován ho uvést do provozu. Zapalovač sice padl za oběť, ale plamínek hoří. Večer bude teplá voda.
Chlápek za pultem v obchodě s nápisem „Snorkeling, diving“ je až překvapivě příjemný. Zařizujeme se podle jeho rady a hned po vynikajících tacos z krámečku na rohu ulice kousek od našeho pokoje (konečně někdo přišel na to, že v jídelním lístku by mohly být obrázky), se vydáváme vybaveni potápěčskými brýlemi, šnorchly a dalšími nezbytnostmi pro podvodní sporty ke "Gran Cenote".
Tohle už vypadá jako skalní jeskyně, jakou jsem si představovala. Jen vstupné, 100 pesos za osobu, mi přijde maličko přehnané. Je to tu maličkaté, ploutve si ani nebereme. Šnorchl a brýle stačí. Jen zdánlivě. Zbyňďa se zhruba po půl hodince ve vodě vrací do auta pro neopren. Rybičky ve vodě nejsou vidět téměř žádné, zato krápníků je všude spousta. Lana vedoucí do podzemí někoho děsí (mě) a někoho přitahují. Zbyňďa vypadá, že by se nejradši potopil s bombou do temných hlubin a objevoval svět dobře skrytý před denním světlem. Kromě krápníků máme štěstí i na dvě malé želvičky, ale přece jen doufáme, že ty velké, mořské, ještě uvidíme.
Neodoláme a ještě odpoledne se vydáváme na pláž. Původně jsme plánovali si namočit pouze kotníky, maximálně tak kolena při procházce vlnami, ale nakonec se necháváme zlákat. Voda vůbec není tak studená, jak se na první pohled zdá a pohoupání ve vlnách je naprosto úžasné. Až se nám nechce ven, protože vzduch nám připadá chladnější než voda. Koupání v blankytně modrém moři s výhledem na pláž s bílým pískem, vysokými palmami a tisíce let staré mayské ruiny… Právě teď si neumím představit dokonalejší moment.
Kde lépe zakončit den než v restauraci výbornou večeří? Opět se spoléháme na průvodce a opět nás nezklamal. Restaurace „El Mariachi“ nabízí oproti ostatním, kolem kterých jsme prošli rozumné ceny, a jídlo je vynikající. Ani název restaurace neklame. Dokonalý kulinářský zážitek podtrhnou potulní „mariachi“ romantickou písní.
Neděle 14.3. Není snídaně, jako snídaně. Asi jsem se nechala rozmazlit vynikajícím jídlem v hostelu v San Cristobal. Zde si člověk musí vše připravit sám. Což by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo z čeho. Místní toastovač není moc výkonný, musíme čekat snad věčnost, než se dva bílé krajíčky chleba trošku opečou. Není nutno dodávat, že rozhodně nejsme jediní, kdo má hlad. U dvou toastujících krabiček se tedy rychle tvoří poměrně dlouhá fronta. K toastům s máslem a marmeládou si ještě můžeme usmažit vajíčka. Stačí na vrchní desku kamen nalít olej, rozklepnout vejce a osolit. Osolit. To je ten problém. Ocenila bych varování, že slánka nesype po špetkách, ale rovnou po hrstech. Dlouze vyčekané volské oko je z důvodu vysokého obsahu chloridu sodného téměř nepoživatelné. Někteří obyvatelé hostelu, kteří už evidentně znají situaci z předchozích dnů, řeší problém nákupem vlastních surovin, což jim všichni okolní spolustolující ze srdce závidí.
Dopoledním cílem je Laguna Yal-Ku. S místním značením si opět nejsme jisti, zda skončíme tam, kde chceme. Ale dnes máme štěstí. Po projetí recepce nějakého hotelu a dlouhou ulicí lemovanou luxusními sídly patřících pravděpodobně bohatým Američanům se před námi skutečně objevuje laguna Yal-Ku. Už nás vůbec nepřekvapuje, že musíme opět každý zaplatit 100 pesos za vstup.
Po včerejší zkušenosti z „cenote“ si už ani jeden z nás nerozmýšlí, jestli si oblékne neopren nebo ne. Vyzbrojeni gumovými obleky, profesionálně vypadajícími ploutvemi, neonovými vestičkami kolem krku a brýlemi se šnorchlem se vydáváme do vody. Každý se za námi otáčí a zdraví nás. Asi si myslí, že patříme k profesionálům potápěčům, ať už jsme od břehu ať nás nevidí ... Blízko břehu je voda zkalená, ale v zálivu, kde se stýká laguna s oceánem, si různobarevné rybičky nerušeně plavou nad živými korály a my máme nádherný výhled. Ani se nám nechce ven, ale zima, žízeň a hlad nás nutí opustit křišťálově modrou lagunu. Vylezli jsme tak akorát. Jsou tři hodiny odpoledne, a jestli chceme ještě stihnout ruiny, máme co dělat. Kupodivu rozmrzáme velmi rychle a zmrzlina k obědu nám nepřijde vůbec jako špatný nápad.
Za parkování před ruinami se platí 30 pesos. Muž za kasou nám vrazí do ruky plánek a začne anglicky recitovat naučené povídání, kudy povede naše prohlídka. Fakt, že jsem na něj začala mluvit španělsky ani nezaregistroval a klidně pokračoval svůj anglický monolog.
Vzhledem k pozdní hodině jsme přišli o přestavení „Danza de los Voladores“, volně přeloženo jako „Tanec letců“. Podle pověsti se tento rituál prováděl jako prosba bohům, aby ukončili období sucha. Nicméně davům se nám uniknout nepodařilo. Věta z průvodce: „Jestli si nechcete připadat jako součást stáda, přijďte buď brzy ráno, nebo pozdě odpoledne“ je přesná. Bohužel časné ráno by asi bylo lepší. Uvnitř areálu je doslova přecpáno. Těší nás alespoň to, že jsme dnes oba se Zbyňďou prošli vstupní branou bez placení. Já, jako student mexické univerzity, mám vstup do všech archeologických památek zadarmo. A Zbyňďa? Kartičku studenta po něm nikdo nechtěl…
Když nevnímáme turisty kolem nás - převážná většina mluví anglicky – ruiny jsou úžasné. Kombinace prastarých staveb s blankytně modrým mořem je dokonalá. Ale ze všeho nejlepší jsou všudypřítomné ještěrky, které se chovají, jako by jim celé místo patřilo.
Již za tmy se vydáváme na pláž. Romantická procházka a klidné posezení pod hvězdami zklidňuje den nabitý událostmi. Jen posloucháme tiché šumění vln a lenošíme.
Pondělí 15.3. Svědí mě lýtka, svědí mě v podkolení, co se to děje? Pohled do zrcadla zodpovídá všechny nevyslovené otázky. Vypadám jak klaun. Nohy a ruce červené jak rak, na těle bílý „neopren“. Pěkně jsem se včera spálila. Zákaz používání opalovacího krému z ekologických důvodů má poměrně podstatnou zdravotní nevýhodu.
Podle několika různých popisů z internetu, je Akumal nejlepší místo na šnorchlování na celém pobřeží Costa Maya. Je zvláště proslulé pro zátoku, kde je prý téměř jisté spatřit želvy. Cestu už známe od včerejška. Stačí zaparkovat a vydat se do želvího ráje. Pár kroků po cestičce a jsme na pláži. V šoku se rozhlížíme kolem sebe. Tohle není želví ráj, to je americký ráj. Pláž je úplně, ale úplně přecpaná a malý prostor na šnorchlování je striktně vymezen bójkami. Kromě toho na nás neustále nikdo pokřikuje nabídky na „ snorkel tours“. Copak nevidíte, že máme vlastní vybavení?
Nerozmýšlíme se příliš dlouho a vydáváme se o záliv dále. Podle popisu bychom měli mít na želvy štěstí i tam. Jít, či nejít, toť otázka. Budeme moci dále zaparkovat? Bojíme se, že ne, a vydáváme se do úmorného vedra pěšky. Nejhorší je pocit, že nevíme, jak daleko nám zbývá k cíli. Jediným poznávacím znamením, je hotel, který se před námi konečně objevuje. Snad jsme tam, kde chceme být. V Half Moon Bay. Vody zdaleka nejou klidné a ideální na šnorchlování. Zato máme zátoku téměř sami pro sebe.
Stačí překonat kamenitý vstup - poměrně náročný úkol s bosýma nohama a v divokých vlnách, které s námi neustále cloumají – a hon na želvy může začít. Moře nás nešetří, vlny si s námi pohrávají jako s hadrovými panenkami. Bez podpůrné neonově žluté vestičky kolem krku bych se pravděpodobně utopila. Ale za tu námahu to stojí. Želvy se před námi sice schovávají, ale zato rejnok se rozhodl nám ukázat. A jaký. Nedokážu odhadnout skutečnou velikost, ale přes potápěčské brýle se zdá mít skoro metr. Nepříjemný pocit, když se otáčí přímo proti mně se svým dlouhým ocasem. Ale naštěstí nejsem jeho cíl. I když rybiček tu plave spousta, podmořský život tu přece jen není tak bohatý, jako včera v ústí laguny do moře. A želvy se před námi asi schválně schovávají. Alespoň, že sluníčko na mě dnes nemůže. Zbyňďa mi gentlemansky půjčil svůj dlouhý neopren. Nezištný skutek, kvůli kterému sám mrzl, ale nepohodlí mu bylo pravděpodobně velmi dobře vynahrazeno vtipnou podívanou - nebylo pro mě úplně snadné se nasoukat do úzkého neoprenu.
I přes počáteční nevoly se vydáváme do první zátoky, kde je prý šance vidět želvy největší. Zbyňďovi se do vody už nechce a zůstává ve stínu pod palmou. Já jdu pátrat po „okrunýřovaných“ zvířátkách. Bohužel, nikde ani želvička. V rozvířeném písku a při té spoustě lidí bych se ale spíše divila, kdybych nějakou potkala.
Pláž Xpu-Há prý patří k nejkrásnějším plážím na pobřeží. Jenže, jak se k ní dostat? Plán první odbočka za červeným hotelem doprava nevyšel. Prý už je to tu soukromí pozemek a pán s hráběmi nás projít nechat nemůže. Musíme tedy opět zaplatit. Místo 30 pesos za osobu se mi alespoň daří vyhádat drobnou slevu na 20. Ale stojí to za to. Pláž je skutečně nádherná. A větrná, což vyhovuje místním kiteboardistům. Zbyňďa vypadá, že by se k nim nejradši přidal. Kdyby mu nebylo špatně od žaludku. Vypadá to, že tacos, které si včera dal na rohu kousíček od hostelu, mu neudělaly nejlépe. Snad to rychle přejde.
V Playa del Carmen, stejně jako u Laguna Bacalar, musíme řešit problém, na který nejsme moc zvyklí. Pod kterou střechu na noc složit levně hlavu, když tipy z průvodce selžou. Domnělé „cabaňas“ za 300 pesos stojí 600 a v hostelu nemají volno. Co teď? Ještě nám zbývá poslední hotel. Ale čistě náhodou jedeme ještě kolem jednoho hostelu. Krásné pokoje, blízko k pláži, 300 pesos a dokonce můžeme zaparkovat ve dvoře. To máme dnes štěstí.
Bohužel Zbyňďu střevní potíže skolily nadobro. Na krátkou večerní seznamovací procházku vyrážím tedy sama. Pečivo tu mají stejně dobré a levné, jako jinde. Ale tím veškerá podobnost s Mexikem končí. Ulice jsou přecpané krámky s nevkusným zbožím, ceny jsou uvedeny v dolarech a angličina převažuje nad španělštinou. Co jsme jako dárečky nekoupili doteď už nyní pravděpodobně nedoženeme, protože ceny jsou třeba oproti Chiapas astronomické.
Úterý 16.3. Zbyňďa spí zachumlaný ve spacáku, bílý jako stěna a za noc už čtvrté propocené tričko nedává moc naděje, že by dnes postel vůbec opustil. Já doufám, že prášky na žaludek a čajová a housková dieta alespoň do večera zaberou.
Zbyňďa zůstává v posteli a já se vydávám do „Cristaline cenote“. Jsou tu téměř vedle sebe hned tři, ale „Cristaline“ je z nich prý nejkrásnější. Vstupné je pouze 30 pesos, to dává tušit, že tato „cenote“ nebude patřit k těm nejpopulárnějším. Nepatří. Jsem tu sama s nějakou mexickou rodinou. Jinak nikdo. Jaká je to úleva po dlouhé době zase slyšet španělštinu. A vidět usměvavé tváře, když pozdravím všechny členy rodiny španělsky a ne anglicky. Bohužel s bohatým podvodním životem to není tak slavné. „Cristaline“ je zjevně spíše určena potápěčům než lidem vybaveným pouze brýlemi a šnorchlem. Hluboké jeskyně dávají kdesi dole tušit obrovský podvodní svět. Na mě zůstala pouze tráva na dně.
Proto je na čase se vydat o kousek dál. Pláž Xpu-Há, kde jsme se Zbyňďou včera pouze na moment zastavili, je naprosto ideálním místem pro prolenošené odpoledne. Stačí si pouze najít palmu, pod kterou se uložit, zavřít oči, a zaposlouchat se do šumění oceánu. Ani jsem nedoufala, že si mi na celém pobřeží podaří najít kousíček země, kde jediné, co uslyším, bude vítr pohrávající si s palmovými listy a vlny rozbíjející se o břeh. Jistě, že jsem musela znovu zaplatit, abych se dostala na pláž. Ale stačí ujít 200 nebo 300 metrů za hotely - ano, přesně před ten nově rozestavěný domek na soukromém pozemku, kudy jsme na pláž chtěli proniknout včera – a jen si lehnout a odpočívat.
Dávám si pozor, abych si pořádně namazala opalovacím krémem všechny nezakryté části těla. Hlavně špičku nosu, na které od rána trůní malý červený puchýř evidentně vyvolaný přebytkem sluníčka. Ale nebe se ke mně zdá být milostivé. Velký tmavý mrak skrývá slunce přesně do té doby, než se vydávám do vody. Právě teď bych si přála mít tu velký nafukovací kruh a nechat se houpat vlnami jako malá holka.
Zbyňďa sedí v posteli s počítačem na klíně a zjevně je mu lépe. Přece jen ty prášky k něčemu jsou. Slunce pomalu zapadá, a my se procházíme po pláži Playa del Carmen. Na budkách pro plavčíky, které známe z amerických filmů, visí červené vlajky. Proč? Moře přece tak rozbouřené není. Napravo kotví zaoceánská loď, nalevo právě nějaký pár nastupuje na vodní skútr a na pláži je stále plno lidí. Až mi to přijde neskutečné. Cítím se jako v nějakých filmových studiích. Jen čekám, kdy se odkud objeví kamery.
Mám hlad jako vlk. O Zbyňďovi ani nemluvě. Už žádné housky, je mi to jasné. V restauraci 100% Natural snad najdeme něco dobrého na zub, co Zbyňďovi znovu nerozdráždí žaludek. Tohle je první restaurace, kde dostáváme předkrm v ceně. V jídelníčku není žádné na první pohled nezdravé jídlo. Kombinace tuňáka, špenátu, smetany a chilli je na první pohled zvláštní, ale jídlo je vynikající. A Zbyňďovi jeho rýže se zeleninou také chutná. Snad má střevní potíže za sebou.