Pondělí 4.1. Real del Bosque Noelie, vedoucí „international office“, mě v jednu hodinu odpoledne vyzvedne v hotelu a odveze mě do nového bydlení. Do té doby ještě musím pár věcí stihnout.
FOTKY :-)Úkolem dnešního dopoledne je koupit mobil a vyměnit peníze. Mobil. To se snadno řekne. Vysvětlit prodavači, že chci ten nejlevnější telefon, který mají, je jednoduché. Zato docílit toho, aby pochopil, že po něm chci, aby mi telefon také hned aktivoval, je docela náročné. Mojí španělštinou se baví celý obchod. Ale nijak ve zlém a moje nová Nokie je za dvacet minut připravena k použití.
V bance, kterou jsem si včera vyhlídla, protože inzerovala výborný kurz pro výměnu dolarů za pesa, si nic nevyměním. Musela bych u nich mít účet. Ach jo. Naštěstí je nedaleko další banka. Kurz sice není tak výhodný, ale pořád ještě dobrý. Měním za jeden dolar za 12.65 pesos.
Domeček, který budu sdílet s dalšími dvěma Francouzi, se nachází téměř hned vedle školy. Pěšky zhruba deset minut. Stačí jen obejít sportovní stadion. Jak univerzita, tak areál kolejí mají ostrahu. Bez identifikačního průkazu se dovnitř nikdo nedostane. Okolí vypadá moc hezky. Má to jediný háček. Univerzita leží dost daleko od centra. A nikde v okolí žádný obchod s jídlem. Vypadá to, že pokaždé, když budu potřebovat doplnit zásoby potravin, budu si muset vzít taxi. Ach jo.
Konečně vybaluji krosnu. V pokoji je pouze postel, skříň a jedna malička stolička. Žádný stůl, velká židle a ani internet. A ani horká voda. Zkouším kohoutek v kuchyni, v koupelně, i sprchu. Nic. Jen ledová voda. Pro zahřátí si vařím čaj. Z vody z vodovodu. Doufám, že když ji budu pár minut vařit, bude pitná. Velmi brzo to zjistím.
Kromě musli tyčinek nemám žádné jídlo. Neočekávala jsem, že poblíž nebudou žádné potraviny. Pro nejhorší případ jsem si včera koupila malý balíček rýže. Přece jen, co kdyby, nevím, kam jedu … Ještě, že tak. Bohužel už mě ale nenapadlo si koupit sůl … Neosolená rýže ochucená pouze kari je překvapivě odporná. Na druhou stranu, lepší mít rýže bez soli, než sůl bez rýže.
Na noc se oblékám do termoprádla, zalézám do spacáku, přikrývám se dvěma dekami, na hlavu uvazuji šátek a celou noc mrznu. Viva Mexiko.
Úterý 5.1. Poprvé taxíkem na nákup Ráno se budím kolem osmé. Právě se rozednívá. Přemýšlím, kdy se setmělo. Někdy kolem půl sedmé. Oproti Norsku velká změna. Jen z vyhřátého spacáku se mi ani trošku nechce. V pokoji je neskutečná zima. Ale co naplat, budu si muset zvyknout.
Protože nemám co jíst, je načase se vydat na nákup. U školy stojí školní taxík. Naštěstí nemusím nikam telefonovat. Kam? Do Walmartu. Kterého? Nejbližšího. Kolik to bude stát? 30 pesos. Výborně. Vyzvednete mě tam znovu za dvě hodiny opět za třicet pesos? Ano. Nastupuji do taxíku a vyrážíme. Řidič najednou odbočuje ze silnice kamsi na smetiště. Je ve mně malá dušička. Auto neustále zpomaluje. Tak a teď mě tady někde vyloží a okrade. V duchu se přesvědčuji, že jsem v autorizovaném školním taxíku. Jestli tenhle není bezpečný, tak žádný. Ale proč tedy jedeme přes smradlavou skládku a nějakou strašnou chudinskou čtvrť? Zanedlouho jsme zpět na normální silnici. Řidič chtěl asi ušetřit za benzin a vzal to touhle děsivou zkratkou. Když parkujeme před Walmartem a platím dojednaných 30 pesos, stále se mi ještě trošku klepou ruce. Znovu se ujišťuji, že mě tady za dvě hodiny taxi znovu vyzvedne. Ano, vyzvedne. Řidič to hlásí přímo na centrálu. V půl druhé u Walmartu, seňorita Nejtkova, červený svetr, šedé kalhoty.
Walmart vypadá uvnitř velmi podobně jako v USA. Hledám ramínka do skříně, nalepovací háčky na zeď, pánev, toaletní papír, jar a houbičku na nádobí, sirky a samozřejmě jídlo a hlavně vodu. Košík se mi postupně plní a já přemýšlím, jestli to všechno vůbec unesu, ale nechci sem jezdit příliš často. Nakupuji maso a mraženou zeleninu, těstoviny, rýži, prostě věci, které vydrží. A samozřejmě se znovu podivuji nad oddělením ovoce. Tady mají ještě mnohem větší výběr než v obchodě v centru. Asi budu muset zkoušet postupně.
Akorát mi to tak vychází na dvě hodinky a za pět minut půl druhé čekám před Walmartem na taxi. Ve třičtvrtě na dvě, kde nic, tu nic. Volám Noelii, že budu mít zpoždění. Slíbila jsem jí, že budu ve dvě hodiny doma. Přijel mi první spolubydlící a nemá klíč. Mluvit španělsky je náročné, ale telefonovat španělsky, to už je přímo tragedie. Naštěstí se školní taxi objevuje chviličku po tom, co pokládám telefon. Jiné číslo, ale školní taxi. Ujišťuji se, že mě odveze zpět za třicet pesos a nastupuji. Tentokrát jede naštěstí po normální silnici. Před školou se potkávám s Yannickem. Můj nový spolubydlící. Druhý a poslední přijede pozítří.
Koupit si konzervu s mrkví nemusí být vůbec tak nevinné, jak se na první pohled zdá. Přidáním pouhé poloviny konzervy se moje rizoto stalo téměř nepoživatelné. Při podrobnějším pohledu na složení výrobku zjišťuji, že obsahuje čili papričky. Příště si budu muset dávat větší pozor … Alespoň, že zatím nemám žádné žaludeční problémy z vody. Vzhledem k tomu, kolik čaje už jsem z převařené vody vypila a nic mi není, je to bezpečné. Nádobí myji normálně ve vodě z kohoutku a zdá se, že to také ničemu nevadí. Snad mi to vydrží.
Středa 6.1. První jízda autobusem Proto, aby začala téct teplá voda, stačí otočit kolečkem s plynem a škrtnout zápalkou. Jak jednoduché. Pro příště už budeme vědět. Až plyn dojde, stačí pouze zavolat příslušné číslo a za pět minut je tu kamion, který nádrž znovu doplní. Co se týče prádelny, poblíž nikde žádná není. Ale od ostrahy jsme dostali telefon na někoho, komu stačí pouze zavolat, domluvit se, kdy se nám to hodí, on (ona?) přijde, prádlo si vyzvedne, odnese někam vyprat a zase donese. Platí se za kilogram. Kamion s vodou jezdí každý pátek kolem poledne. Víc toho, k životu asi nepotřebujeme, všechno důležité už víme.
Dnes mám poprvé příležitost poznat místní autobusy zevnitř. S mým francouzským spolubydlícím a jeho kamarádkou jsme sice měli sraz ve čtyři na náměstí, ale když ani po dvaceti minutách není ani po jednom z nich ani památky, vydávám se zpět po vlastní ose. Místní autobusový systém má třeba s pražskou MHD asi tolik podobného jako den s nocí. Neexistuje žádný plán linek, žádné zastávky, žádný jízdní řád a jednotlivé autobusy nemají žádná čísla. Jak to tedy funguje? Na předním okně každého autobusu jsou napsaná hlavní místa, kudy autobus projíždí. Musíte tedy pořádně číst a vědět jméno ulice nebo místa, kam se chcete dostat. Když kolem vás zrovna jede autobus, který si myslíte, že jede tam, kam potřebujete, prostě mávnete rukou a autobus zastaví. Kdekoli. A taky kdykoli. Bez ohledu na všechny ostatní auta a troubící řidiče jedoucí za autobusem. Stejně tak, když chcete vystoupit, prostě řeknete „tady“ a autobus zastaví a jedna jízda vyjde pouze na šest pesos (asi devět korun).
FOTKY :-)Co mě nepřestane udivovat, jsou místní zpomalovače. Každý, kdo si v Čechách stěžuje na příčné prahy, by měl vidět ty mexické. Výjimkou nejsou dvacet centimetrů vysoké asfaltové boule a to v místech, kde by je člověk čekal ze všeho nejméně. Auta jsou občas nucena úplně zastavit a i tak se sem tam stane, že škrtnou podvozkem o asfalt.
Čtvrtek 7.1. První jídlo v menze, první déšť a první párty u nás doma Poprvé se dnes vydávám do menzy ochutnat nějaké mexické pochoutky. Bohužel mám smůlu. Dnes se zrovna podává nějaká směs masa, těstoviny a zeleninový salát. To s mexickým jídlem nic moc společného nemá. Nicméně jídlo je výborné a stojí 38 pesos. To vůbec není špatné.
Nejenže, je tu zima – zhruba deset stupňů – ale dnes tu dokonce i prší. Norsko byl dobrý trénink. Jinak bych tu pravděpodobně zmrzla úplně.
Moji spolubydlící nelení a pořádají u nás doma první párty. První láhev tequily padla Francouzům za oběť.
Sobota 9.1. První mexické jídlo a první mexická fiesta Moje první mexická večeře stojí o 100 pesos méně, než je její skutečná cena. Díky chybě na jídelním lístku platíme za fajitas pouze 25 pesos. A díky Césarovi se také dozvídám, že fajitas se jí vždycky s tortilami a limetkou.
První mexická fiesta. Místní skupina CouchSurferů pořádá první letošní párty. Jeden z CouchSurferů, Miguel, dnes slaví dvacáté šesté narozeniny, což je v Mexiku záminka k pořádné oslavě. Co se týče pověstné mexické dochvilnosti … Párty měla začít v osm a s Cesarem jsme v devět hodin první příchozí. O půlnoci je dům plný lidí, kamarádů, rodiny, jídla, zpěvu i tance. „Pozole“, tradiční mexická polévka z kukuřice a kuřecího a vepřového masa, která se jí se ledovým salátem, je naprosto vynikající. Stůl se doslova prohýbá pod tíhou lahví piva, rumu, whisky i tequily. Jak to vypadá, v Mexiku je běžné protančit celou noc, ale já nevydržím déle, než do půl třetí do rána.
Neděle 10.1. Poprvé za kulturou Místní botanická zahrada je skutečně uměleckým dílem. Barevná mozaiková okna se skládají z více než 500 000 kusů olovnatého skla dvaceti osmi druhů různých barev a zobrazují „El Hombre y su relación con el universo“ (Člověk a jeho vztah s vesmírem). Co se týče flory, v zahradě lze najít až 400 druhů rostlin z různých částí Mexika, jižní Ameriky, Asie i Afriky.
FOTKY :-)