Mexiko. Exotická země s bohatou historií a úžasnou přírodou, nebo nebezpečná země plná drogových dealerů, zlodějů a únosců kam není radno se vydávat? Asi od každého trošku. Jak se tedy vyhnout případným problémům a nebezpečí?

Místo dlouhovlasé blondýny odlétá prvního ledna do Mexico City bruneta s mikádem. V krosně mám sbalené starší oblečení bez nápadných značek. Žádné náušnice, prstýnky, ani hodinky.

FOTKY :-)

Pátek 1.1.2010 Dlouhý let přes oceán
Sedím v letadle, pokouším se najít nějakou pohodlnou pozici, ale žádná taková asi neexistuje. Pouštím si už třetí film. Znovu si jdu pro pití. Mám za sebou už 8 hodin letu z Londýna a ještě tři zbývají do přistání v Mexico City. Zdá se mi to nekonečné. Nechci spát, protože Mexiko je oproti českému zimnímu času pozadu o sedm hodin. V Mexico City přistaneme v půl šesté místního času (v půl druhé ráno českého času). A nejlepší způsob, jak se vyrovnat s časovým rozdílem je prospat místní noc.

V Mexico City je nutno projít přes imigrační a celní kontrolu. Úředníci jsou naštěstí mnohem příjemnější než v USA, i když letiště vypadá téměř stejně jako v Atlantě. Razítko do pasu a do migračního dokladu FM3 a můžu vyrazit pro kufry. Naštěstí mám štěstí a nikdo mi kufr prohledávat nebude. V Mexiku totiž ještě poté, co projedou kufry rentgenem, musíte stisknout tlačítko a rozsvítí se vám buď zelené, nebo červené světlo, podle toho můžete buď jít, nebo vám kufry otevřou a prohledají.

Martha, moje sousedka z letadla, mi ukazuje, kde si mohu zítra koupit lístek na autobus a také, jak se poté dostat do hotelu. V Camino Real Aeropuerto Hotel probíhá vše bez problémů. Za vytisknutý voucher (platba přes internet předem) dostávám klíč. V půl deváté večer otevírám dveře do pokoje. Po téměř čtyřiadvacetihodinovém dni se neskonale těším do postele. Po horké sprše uléhám ve 21:15 mexického času do postele (05:15 českého - to znamená po 23 hodinách, co jsem se probudila v Praze, a vyrazili jsme na Ruzyni). Únavou usínám téměř okamžitě, bez ohledu na popletené vnitřní hodiny.

Sobota 2.1. První nákup v potravinách
První ráno v Mexiku se budím s pekelnou bolestí hlavy. Mexico City leží ve více než dvou tisících metrech nad mořem a přece jen je to znát. Jediným lékem je dostatečný příjem tekutin. Což nemusí být tak jednoduché, jak se zdá. V Mexiku totiž není voda z kohoutku pitná. Proto se člověk nesmí zapomenout vybavit dostatečným množstvím balených lahví s vodou na dobu, kdy kolem zrovna není žádný obchod.

Hotel opouštím kolem jedenácté hodiny. V Mexico City na letišti ve směnárně i v kiosku s potravinami nemám s angličtinou problém. Nicméně už při nákupu lístku na autobus mi angličtina nestačí. Když chci lístek na nejbližší autobus, překvapeně zjišťuji, že pojedu už za čtvrt hodiny. Autobus po patnácti minutách? Tomu říkám spojení.

Sedím v autobuse společnosti Caminante, který je mimochodem mnohem pohodlnější, než jsem čekala, a poprvé mám příležitost se za světla porozhlédnout po Mexiku. První pohled z okna autobusu není tak hrozivý. Vypadá to tu podobně jako v Americe, jen starší a otlučenější.

Toluca je od Mexico City vzdálená 65 kilometrů a leží dokonce ještě výše než samotné Mexico City – ve výšce 2680 metrů nad mořem. Zhruba po hodině jízdy zajíždí autobus do areálu autobusového nádraží. Odsud si beru taxi do hotelu. Kupuji si lístek u okýnka a teprve potom nastupuji do auta. Tento systém se jmenuje „taxi autorizado“ a je to nejbezpečnější způsob cestování taxíkem.

Mám hlad. Jakmile se tedy jen trošku v hotelu zabydlím, vyrážím zpět do recepce a ptám se, kde jsou poblíž nějaké potraviny. Manažer hotelu se nad mými pokusy se španělštinou pouze usměje a přechází do plynné angličtiny. Kdyby to tak fungovalo všude … Supermarket je nedaleko. Procházím si celý obchod a porovnávám jednotlivé ceny. Něco je levnější, něco je dražší než v Čechách. Ale ten výběr. U poloviny zeleniny netuším, na co se vlastně dívám. A těch sušených papriček. Snad budu mít u ovoce více štěstí. Jen o trošku. Do košíku přidávám k salátové okurce jablka a meloun. Na experimenty bude ještě času dost. Teď pečivo. Nikde nevidím ani papírové ani plastové sáčky. Jen hliníkové tácy. Nenápadně obcházím kolem a čekám, až si někdo jiný začne vybírat. Konečně. Černovlasá slečna si bere do ruky tác, kleštičky a obchází jednotlivé regály. Co si vybere, dá na tác a pak vše odnáší k pultu, kde prodavačka teprve jednotlivé kousky zabalí a umístí do sáčku, na který nalepí cenu. Tak takhle to tedy funguje. Také beru do ruky jeden z táců a záhy zjišťuji, že není tak jednoduché tlačit jednou rukou nákupní vozík a v druhé balancovat s tácem a nerozsypat přitom vše, co jsem si vybrala.

U pokladny stojí kromě prodavačky ještě jeden člověk, který ukládá nákup do igelitových tašek. Neexistuje, že byste si skládali nákup sami. Platím a mezitím igelitky došly. Vracím zboží do košíku a čekám, protože žádnou jinou tašku nemám. Ve chvilce je u mě jedna ze zaměstnankyň a ptá se, zda jsem už zaplatila. Ano, zaplatila, ale potřebuji igelitku (vůbec netuším, jak jsem v tu chvíli vymyslela španělsky slovo igelitka). Paní je za půl minuty zpátky i s taškou, překládá z košíku celý můj nákup a ještě se omlouvá, že jsem musela čekat.

Ještě jsem se s místním časem úplně nevyrovnala. Do postele uléhám už v devět hodin. Tady s noční košilí na spaní neuspěji. Celou noc se klepu zimou ve svetru pod dvěma dekami. Ačkoli přes den se teploty pohybují kolem osmnácti stupňů, v noci klesají až téměř k nule. Na Mexiko nízké teploty způsobuje právě nadmořská výška a extrémní rozdíly kontinentální klima. A topení není běžnou součástí pokojů v bytech, domech ani hotelech.

Neděle 3.1. Historické centrum Tolucy
Je na čase se vydat na podrobnější průzkum města. Na internetu hledám na mapě hotel a ukládám si do paměti cestu do centra. Ačkoli jdu směrem na západ už relativně dlouhou dobu, centrum nikde. A ani názvy ulic nesouhlasí. Dostávám se do míst, kde už není vidět tolik lidí. Raději se držím davu a zatáčím do nejbližší ulice. V místním parku se zrovna koná malá pouť. Děti řádí na kolotočích a dospělí živě rozprávějí u stánků, kde se prodává, všechno možné. Procházím si trh a žasnu nad různorodostí nabízeného zboží.

Všechny ulice jsou tu na sebe kolmé, stačí tedy, když budu počítat bloky a nemůžu se ztrati. Chyba lávky. Počítání bloků nestačí. Netuším, kde jsem. Procházím ulicemi, které vypadají všechny stejně. Pravděpodobně jsem svoji ulici už přešla. Už už se otáčím, že se vrátím zpět úplně stejnou cestou, jakou jsem přišla, ale najednou před sebou poznávám potraviny, kde jsem včera nakupovala. Tak to mám tedy štěstí. Teď už si budu dávat větší pozor na uličky, které spojují pouze dvě nejbližší rovnoběžné ulice, zatímco já se vzdálím o dva bloky.

Ačkoli mě všichni varovali, že se mám připravit na to, že na mě budou Mexičani na ulicích zírat, vůbec to není pravda. Sem tam se někdo podívá, ale necítím se nijak nepříjemně. I když jsem ráda, že jsem se nechala obarvit. Lidí se světlou pletí a tmavými vlasy, tedy jako teď já, je tu relativně hodně. Zato blondýnku jsem tu zatím žádnou nepotkala.

Po pozdním obědě (nebo brzké večeři) se vydávám do centra ještě jednou. Pořádně jsem si prohlídla mapu na google maps a uvědomila si, že hotel je na internetu špatně umístěn. Jsem úplně jinde. Proto ulice nesouhlasí. Vydávám se teď tedy přímo do historického centra. Přestože turistický průvodce tvrdí, že v Toluce není nic zajímavého k vidění, mě centrum okouzlilo. Prostě se jen tak procházím a obdivuji barevné domky, krásné kostely, park s fontánou a vůbec celkovou atmosféru starého města. Téměř na každém rohu je stánek s nějakým občerstvením, ale na mexické pochoutky z ulice si ještě netroufám, i když dlouho asi neodolám.