Maruata. Prý nejkrásnější pláž ve státě Michoacan. A Michoacan je prý jedním z nejkrásnějších mexických států vůbec. Je čas se vydat zjistit, co je na tom pravdy. I navzdory vykloubenému rameni se s místními CouchSurfery vydávám vstříc víkendovému dobrodružství. Na cestu se vydáváme ve dvou autech v mezinárodním složení. Čtyři Mexičani – Miguel, druhý Miguel, Ana a Daphne a dále Francouzska Magali, Němec Lukas, Američan Brian a já.
FOTKY :-)Pátek 29.1. V sedm večer máme sraz u Burger King na hlavní silnici u sjezdu na Morelii. Mé taxi má samozřejmě zpoždění. Nicméně obavy, že dorazím pozdě, jsou zcela neopodstatněné. Měla bych si konečně zvyknout, že v Mexiku plyne čas odlišně od zbytku světa. Sraz v sedm? Překlad: Sejdeme nejdříve v osm, možná později. Směrem k Morelii vyrážíme zhruba kolem deváté.
V Morelii, hlavním městě státu Michoacan, je i po půlnoci překvapivě živo. Michoacan je v současnosti hlavních centrem drogových kartelů. Přes Morelii proudí naprostá většina drog směřujících do USA, ale běžného návštěvníka se tohle nedotýká. Po krátké procházce v okolí katedrály si dopřáváme v jednom z místních barů pivo a hamburger. O zdravé stravě se mluvit nedá, ale hlad je hlad. A pivo je překvapivě dobré. K Indiu mohu přidat druhou oblíbenou značku. Leon.
Dvě hodiny ráno a v hostelu mají plno. Co teď? Naštěstí mají volno v nejlevnějším hotelu ve městě. Čtyřlůžkový pokoj za 500 pesos. To není špatné. Ve tři hodiny ráno uléháme na lože. Budík nastaven na devátou hodinu raní. Vstávání bude krušné.
Sobota 30.1. Šest hodin ráno. Překvapivě je vzhůru nejen náš pokoj, ale i všichni v druhém pokoji. O odpočinku nemůže být řeč. Miguelova a Brianova noční symfonie v chrápání si u mě i Magali vybrala svou daň v podobě velkých kruhů pod očima. Jak jsme se dozvěděli od Daphne a Any, Lukas i druhý Miguel v noci rovněž nezaháleli a závodili, kdo je schopen vyloudit více decibelů. Proto je ranní vstávání, jakkoli drsné, pro všechny spíše vysvobození.
V deset hodin už jsme znovu na cestě. Neustále jedeme relativně za sebou, ale najednou, druhé auto nikde. A signál na mobil samozřejmě také žádný. To je tak vždy. Zastavujeme u několika stavení stlučených z vlnitého plechu, prken a palmových listů. Prodejna a obydlí v jednom. Směrem k silnici, tak, aby byly vidět, stojí vystavené láhve s vodou, různé sladké nápoje, oleje do auta a další nezbytnosti, které by se projíždějícímu turistovi mohly hodit. Vzadu za policemi se zbožím se nachází jedna místnost, ve které je vidět stará matrace. Ještě dále, kousek z kopečka, stojí maličká boudička, vchod kryje pouze kus látky, a uvnitř se nachází keramická záchodová mísa. Ovšem bez jakékoli možnost spláchnout – vody není v poušti příliš nazbyt – prostě takový vylepšený kbelík s odtokem. A vedle mísy další kbelík na odhození použitého toaletního papíru. Kromě prodeje nápojů si místní přivydělávají ještě prodejem čerstvých chlazených kokosových ořechů, které se sem vozí z nedalekého pobřeží. Jak se udržují studené? Jednoduše. Přijede auto typu pick-up, vzadu má naložené obrovské kusy ledu, ze kterých cestou tečou díky prudkému slunci potoky vody. Řidič musí stihnout vše rozvést, dokud má co. S kokosovým ořechem v ruce, který je mimochodem vynikající, přemýšlím, zda můj žaludek unese místní hygienické standardy.
Bohužel druhé auto nikde. A protože ani nevíme, zda je druhá parta za námi či před námi, vydáváme se dále. Někde přece signál na mobil musíme chytit. Jsou za námi. S píchlou pneumatikou. Naštěstí není daleko do městečka Cardenas, kde mají poměrně široký výběr pneumatik. Lépe jet na pořádné gumě než na rezervě. Už se opět pomaličku vydáváme dál, když nám padne pohled na velmi špinavého a uboze vyhlížejícího muže, který si v leže na štěrku pomocí prstů pochutnává na zbytku salsy, kterou měl Brian k obědu s tortilami. Rozdíly mezi bohatými a chudými jsou tu vidět na každém kroku.
Z předpokládaných čtyř až pěti hodin jízdy se stává nekonečná cesta. Říci o pobřežní silnici číslo 200, že je klikatá, je slabé slovo. Naše maximální rychlost se pohybuje okolo 50 km za hodinu. A k zatáčkám se přidávají navíc všudypřítomné zpomalovací pruhy - „topes“. Nijak neoznačené vysoké hroudy asfaltu kladou poměrně velké nároky na pozornost řidiče. S každou další zatáčkou doufáme, že Maruata se právě za ní objeví. Kdepak. A abychom té smůly dnes neměli málo, právě jsme píchli. Druhé auto, stejné kolo. Pravé zadní. Neuvěřitelné. Tentokrát to ani nebyl hřebík, jako u druhé party, ale obyčejný kamínek. Teď už píchnout nesmíme. Více rezerv nemáme.
Konečně. 770 km za námi. Po devíti hodinách cesty zastavujeme v sedm hodin večer na pláži. Sedím na písku, s vynikajícími krevetami v žaludku, pozoruji úplněk nad oceánem a poslouchám pravidelné šuměním vln. Co víc si přát?
Neděle 31.1. Grilovaná ryba k snídani? Pescadías – kousky ryby s chilli a rajčatovou omáčkou v tortile? K obědu se vám zachce langusty? Žádný problém. Loďka vypluje na moře a za hodinu máte na talíři čerstvý úlovek. Není nutno dodávat, že skvěle připravený. Místní okénko s nápisem „Comedor“ („comer“ = jíst) má v nabídce snad vše, na co byste mohli dostat chuť. I včetně méně tradičních objednávek. Kdybyste třeba po večeři dostali chuť na cigaretu z něčeho trošku jiného než tabáku, žádný problém. Stačí požádat u okénka.
Pití alkoholu k snídani, i přestože je venku 33 stupňů? V Čechách se s Mexikem spojuje především tequila. Nicméně většina Mexičanů, které jsem prozatím potkala, preferují spíše rum. A když už pijí tequilu, většinou ne čistou, ale s colou, sprite nebo jinými sladkými limonádami. A o „zlaté tequile“ (pomeranč, skočice) v Mexiku nikdo neslyšel. Když už si dopřejí „čistého panáka“, vždy pouze se solí a citroném.
Pláž Maruata jsou ve skutečnosti tři pláže. Zatímco první je jako stvořená ke koupání a surfování, na třetí to raději nezkoušejte. Vlny jsou obrovské a spodní proudy smrtelné. Ovšem chvíli jen tak posedět na pláži a v tichosti se pokochat pohledem na neustále se opakující přívaly vln ...
Západ slunce z útesu nad druhou pláží je kouzelný. Ovšem zmizením posledních paprsků za obzorem den rozhodně nekončí. Spíše naopak. Vypadá to, že pro Mexičany je důležitější částí dne noc. Čas pro tanec, alkohol a „fiestu“. Mé vysvětlování různých českých zvyků, zvláště pak Velikonočních, se setkává s velkým ohlasem. Nikdo z Mexičanů nechápe, jak je možné, aby chlapec chodil od domu k domu, šlehal holky proutkem a ještě za to něco dostal.
Mexická mentalita je prostě jiná. O jižních národech se obecně říká, že jsou temperamentnější. Nicméně tak názornou ukázku jako dnes večer jsem nečekala. Chlapec od vedlejšího stolu vypadá sympaticky? Žádné dlouhé chození okolo horké kaše. Mexičanka prostě přistoupí ke stolu, usměje se a začne konverzaci. Dvě hodinky si u stolu společně povídají a popíjejí. Potom bez okolků na hodinu zmizí ve stanu.
Pondělí 1.2. Původní plán trošku si přivstat a užít si východu slunce samozřejmě nevyšel. Budím se asi kolem desáté a jsem Miguelovi velmi vděčná, že objevil a tuhle chatičku. Většina sice spala na pláži pod stanem, ale s vykloubeným ramenem by to pro mě nebylo ono. Voda ve sprše sice teče pouze studená, ale kdo by ve 30 stupních toužil po horké?
Dnes už nás čeká pouze cesta domů. Odjíždíme kolem jedné hodiny odpoledne a v jednu hodinu ráno nás Toluca vítá studeným počasím, zhruba 7 stupňů, a samozřejmě deštěm. Krutý návrat do reality.