Čtvrtek 18.3. Každý nás zrazoval od nočních přejezdů, že jsou nebezpečné. Vyprávění o banditech, kteří přepadnou osamoceně jedoucí auto a nechají cestující bez ničeho na silnici, se neposlouchají moc dobře. Kamarád mi poradil, že placené silnice by měli být bezpečné a pokud chceme mít jistotu, stačí se držet za nějakým dálkovým autobusem či náklaďákem. Ale jakékoli obavy byly zbytečné. Na silnici je snad ještě větší provoz než ve dne. Asi to bude skutečně tím, že veškerá dálková nákladní doprava jezdí přes noc. Mnohem větším nepřítelem než bandité je únava. Zbyňďovi končí turnus ve tři ráno a mě právě v tu dobu začíná. Ještě, že se silnice částečně opravuje a často musím sjíždět na objížďky na silnice nižší kategorie. Nemám šanci usnout. V šest hodin přebírá volant znovu Zbyňďa a kolem osmé už stojíme s košíkem v nákupním centru v Orizabě. Než se vydáme do Tlachichuchy, města, odkud začínají všechny výstupy severní stěnou na Pico de Orizaba, musíme si doplnit zásoby potravin. Instantní nudle, instantní ovesná kaše, sladké tyčinky, housky, tuňák, šunka. A samozřejmě voda. Šestnáct litrů by mělo stačit. Ještě, že se k chatě vyvezeme autem. Tenhle proviant bychom na zádech nikdy neodnesli.
Drobná chyba u mýtné brány nás stojí drahocenný čas. Protože jsme místo sjezdu na Tlachichuchu projeli pruhem vedoucím do Puebly a není kde se otočit (místní návrháři dálnic evidentně nepočítali s hloupými řidiči, kteří by se potřebovali vrátit), přijíždíme na určenou adresu asi o hodinu a půl později, než jsme počítali. Ještě, že tak. Jeep jel nahoru zhruba v 11 hodin. Nestihli bychom si do té doby sbalit a Servimont by byl těžko ochoten vypravit speciálně pro nás extra auto. Takhle máme čas si do půl páté vše důkladně připravit.
Servimont, společnost nabízející servis spojený s výstupem na nejvyšší horu Mexika, jsme kontaktovali zhruba dva měsíce před tímto dnem. Dopředu jsme si objednali odvoz k chatě ležící ve výšce 4260 metrů nad mořem, dva cepíny, dvě helmy a lano. Ale zdá se, že lano nebude potřeba a nebudeme se tedy muset táhnout ani se sedáky. Ledovec je prý relativně kompaktní a trhliny nejsou příliš časté.
Už jízda jeepem sama o sobě je značně adrenalinový zážitek. Cestu, jako je tohle, by auto s pohonem na dvě kola nezvládlo ani náhodou. Nehledě na to, že kdybychom se sem rozhodli jet sami třeba i se čtyřkolkou, ztratili bychom se na první křižovatce, tolik je tu různých cest. Auto skáče přes výmoly, a my vzadu na lavici bez pásů nadskakujeme skoro až ke stropu. Dvě hodiny vytřásání duší a jsme na chatě. Převýšení dvou kilometrů překonané během 120 minut je znát, i když už za sebou máme výstupy na La Malinche a částečně i Nevado de Toluca. Jsme rádi, že můžeme zalézt rovnou do spacáku.I když představa, že budu spát výše, než jsem kdy byla na jakékoli hoře v Evropě, je téměř neskutečná. Uvidíme, jak se s tím tělo vyrovná.
Pátek 19.3. Výraz, ráno se budím zcela rozlámaná, není zcela výstižný. Vlastně si nepamatuji, že bych vůbec usnula. Ne kvůli tvrdé dřevěné palandě, na které jsme spali (ještě, že nám Servimont půjčil místo lana karimatky...), ale kvůli zimě a zvláště bolesti hlavy. Výška je zatraceně znát. Jen do 4200 vystoupat, nebo tam spát, je něco docela jiného. Zbyňďa na rozdíl ode mě nejeví nejmenší známky únavy či problémů s výškou. Jsme na chatě sami. Jediní další dva obyvatelé, Mexičani z Monterrey – Miguel a Manuel, se dnes v jednu ránu vydali na vrchol. Jsme zvědaví, s čím se vrátí.
Půl jedenácté. Je pomalu na čase se vydat na krátkou aklimatizační procházku a prohlédnout si cestu na zítra. Vtipné je, když si člověk uvědomí, že se jde aklimatizačně projít na Mont Blanc. Zvláštní je, že jak stoupám výš, tlak na spánkách pomalu mizí. Jediné, co víme, že nejobávanější část, kde je orientace nejtěžší, je letos téměř celá pod sněhem. Ale to je vše. Cestu šotolinou snad trefíme bez problémů, na pochybných křižovatkách jsme si postavili šipky z kamení. Horší to bude, až se dostaneme na sníh. Ale doufáme, že cestička, na kterou jsme narazili, povede až nahoru. Protože se nechceme příliš vyčerpat, vracíme se dolů. Mexičani, už na chatě nejsou. Oba měli za sebou spousty vrcholů, jeden z nich dokonce vylezl Aconcaqua, a přece se otočili sto metrů pod vrcholem. Respekt z hory roste.
Celé odpoledne poleháváme. Zbyňďa se řídí heslem, co nesním teď, to už nedoženu, a láduje se instantními těstovinami, houskou s marmeládou, tuňákem i šunkou. Já jsem schopná pozřít pouze potravu v částečně tekutém stavu. To je instantní ovesná kaše, polévka a instantní těstoviny. Kromě toho už jen sladké tyčinky a sušenky. Nic víc. Neustále piju. Bolest hlavy je zpět. Začínám se bát, že se tělo nestihlo dostatečně aklimatizovat a snažím se co nejvíc odpočívat. Myslela jsem si, že si trošku zdřímnu, ale kdepak. Asi kolem druhé hodiny přijelo několik aut s průvodci a klienty a na klid a ticho můžu zapomenout. Všechna místa na dolních palandách a dokonce i v prvním patře jsou obsazena. Kuchaři najatí výpravami s průvodci, čarují s pomocí přenosných vařičů neuvěřitelné hody. Neumím si představit, že bych si teď dala kuřecí řízek, vajíčka nebo dokonce vepřové.
Stmívá se, je čas se vydat na kutě. Překontrolovat všechny věci nachystané na ráno - jestli se tedy jedna hodina dá vůbec nazvat ránem - batohy sbaleny, snídaně připravena, hůlky a cepíny také. Teď už zbývá jen nařídit budík a doufat, že počasí bude při nás.
Sobota Budík zvoní v půl jedné. Ale venku je zataženo. Dáváme tedy na radu Miguela a Manuela, kteří se museli vrátit převážně kvůli silnému a ledovému větru. Čím později vyjdeme, tím dříve nás cestou začne hřát slunce. V půl třetí se zdají být ideální podmínky. Probouzí se celá chata. Jdou dnes nahoru téměř všichni. My vyrážíme jako první.
Je zvláštní, jak cesta za tmy vždy utíká rychleji. Za chvíli jsme v místě, kde jsme se včera otáčeli. Odsud už pořádně nevíme, kudy kam. Cestička se pomalu ztrácí, ale za chvíli se objevuje nová. Jako naschvál dnes nesvítí měsíc. Terén osvěcují pouze paprsky od čelovek. Najednou je před námi stěna, na kterou jsme se včera zespoda dívali. Čas na trochu kolmého lezení a už zbývá jen kousek k ledovci. Svítá. Vrchol vypadá tak blízko a přece tak daleko. Po tom, jak jsem se včera cítila mizerně, jsem překvapená, jak snadno se mi dnes jde. Snadno samozřejmě v rámci možností, jak to jen ve výšce 5000 metrů nad mořem jde. Ale nebolí mě ani hlava a, světě div se, ani nohy. Následujeme dvojici, která nás v kolmém místě předešla. Průvodce, a náš starý známý Němec, s kterým jsme se poznali ještě dole v domě Servimonta. Počasí je dokonalé. Ani vítr není tak silný, jak jsme se báli. Ale se stoupající nadmořskou výškou je každý krok namáhavější. Vrcholová část je nejhorší, protože je nejprudší. Chybí nám asi 100 výškových metrů. Zbyňďa jde pár kroku přede mnou a podle chůze je vidět, že toho má dost. Zastavujeme u velké trhliny plné krápníků, první, co jsme tu potkali. Díváme se na sebe. Pokud chceme bezpečně sestoupit, měli bychom se otočit a vrátit. Vrchol je tak blízko, a přece tak daleko. Včera jsem nerozuměla, jak se mohli Miguel s Manuelem otočit 100 metrů pod vrcholem. Dnes už to chápu. Někdy příště. Je čas se vydat dolů.
Sestup je snad ještě horší než výstup. Sníh je rozbředlý. Slunce pálí. Za chvíli sestupuji pouze v tričku a „windstopperovce“. Oproti tričku, roláku, ještě jednomu svetru, „windtopperovce“ a vrchní větrovce při cestě nahoru, podstatný rozdíl. Zbyňďa teprve cestou dolů přiznává, že v noci moc dobře nespal a už při výstupu se necítil dobře. Měli jsme se otočit dříve.
Po době, která se mi zdála spíše věčností, konečně znovu vcházíme do chaty. Výraz „skácet se do postele“ je zcela přesný. Jediné, co chci, je pít, pít a pít. Než se vrátí dvojice vůdce s Němcem, která s námi bude vracet džípem dolů do města, máme čas. Jen ležíme a odpočíváme.
Dvouhodinová cesta džípem se zdá mnohem delší než cestou nahoru. Zvláštně kvůli neuvěřitelně upovídanému Němci, který nám, nebo lépe řečeno mě (Zbyňďa prozřetelně včas usnul) celou dobu vykládá, jak je úžasný a šikovný. Bohužel s ním musíme přetrpět i společnou večeři. Jídlo je vynikající, ale přece jen maso s omáčkou a brambory, je po téměř celodenním hladovění trošku těžší potrava, než bych uvítala.
Horká sprcha. Má spása. Obávám se, že bez ní bychom nebyli schopni se ještě teď, v osm večer, vydat na cestu do Tolucy. Ale co nám zbývá. Musíme. Jen doufáme, že v D.F. nebude velký provoz a projedeme bez problémů. Projeli jsme. Relativně bez problémů. Bloudili jsme jen asi hodinu. Různé nadjezdy a podjezdy GPS v mobilu neumí moc správně interpretovat, ale bez ní bychom byli ztraceni úplně. Půl jedné ráno. Jsme doma.