Neděle 7.3. Hora volá
Hora volá. Respektive La Malinche. Jenže kudy k hoře? Atlas za moc nestojí, podrobnou cestu v něm člověk nenajde. Ještě, že Zbyňkův mobil s GPS funguje. Po pekelné cestě přes „topes“ a drobným pochybnostech, který sjezd, že je ten správný, dojíždíme po klikaté cestičce k závoře. Co tady dělá závora? Měla by být až mnohem výš ... Nicméně, co by mělo být, je jedno, dál prostě nemůžeme. Balíme tu trošku jídla, co máme, tj. Dva krajíčky chleba, avokádo, tatranky a nějaké tyčinky, 4 litry vody a vydáváme se po lesní cestě směrem, kterým je tušit více než čtyřtisícový vulkán.
Cesta lesem je nekonečná. Doslova. Když se před námi konečně objevuje cedule, od které až teprve se měl výstup začínat, mám už toho docela dost. A to je teprve začátek. Když v prudkém úseku, kde sotva funím potkáváme skupinku skautek v sukních, bez problémů sbíhajících dolů, jak by se vraceli z nedělní procházky – což je mimochodem asi přesně to, co dělali, je to velmi demotivující. A protože jsme pořád v lese, není ani vidět, kam vlastně jdeme. Od chvíle, kdy nám skupinka jiných dětských skautů s rozesmátými obličeji oznámila, že ke sněhu nám už zbývá už jen půl hodinky, uběhla více než hodina a nás pořád obklopují stromy. |Konečně. Jakoby mávnutím kouzelného proutku stromy mizí a před námi se objevuje La Malinche v celé své kráse. A zdá se zatraceně daleko. Po cestě udupané v sopečném popelu se navíc hrozně špatně jde, co krok nahoru, to půl kroku sjede člověk zpátky. Zápasíme s dechem i vůlí. Ale hřeben se pomaličku blíží a s ním i vrchol.
Závěrečná pasáž přes kamení a jsme na nahoře. K vrcholu sice ještě pár kroků a asi nějakých 30 výškových metrů zbývá, ale jeden z průvodců nás upozornil, že poslední úsek je velmi nebezpečný a že tam před pár dny někoho sfoukl poryv větru a lépe je tam nelézt. Tak nelezeme. Užíváme se výhledy do kráteru a na Pico a Popo a chvíli se vyhříváme na sluníčku.
Cesta dolů už ubíhá rychle. Alespoň vrcholová část. Spodní úsek v lese se snad zdá ještě delší než ráno, protože při cestě tam jsme aspoň netušili, kam jdeme. Teď už bohužel víme, co nás čeká. Zvláštní je pozorovat, jak na nás lidé reagují. Protože stoupáme s hůlkami, lidé v nás okamžitě vidí Američany. Ale když je pozdravíme a začneme si povídat, hned se vše změní o 180 stupňů, a z mračících se vlastenců jsou normální usměvaví lidé.
Cesta zpět do Puebly je po tmě přes všechny ty zpomalovací prahy ještě horší než ve dne. Ale šťastně přijíždíme zpět do města i do vyhlídnuté pizzerie. Parkujeme na tu chvíli jen na ulici, ale hned je u nás nějaká Mexičanka, a že chce třicet pesos za hlídání auta. Platíme. Mexičan by ji asi poslal někam, ale my jen doufáme, že nedá někomu avízo: „Cizinci jsou tady!“ a nedá nám auto vykrást.
Pizza je výborná, ale účel posilnit nás na dlouhou cestu nesplnila. Oba jsme unaveni, a proto měníme plán a místo nočního přesunu do Chiapas míříme do postýlky do stejného hotelu, jako včera.