Pondělí 8.3. Přejezd do Chiapas V půl osmé odjíždíme z hotelového parkoviště. Až jsme překvapeni, že je ocelová brána už otevřena, protože oficiálně začíná provozní doba v sedm hodin a my ani neodufali, že půl hodina by mohla být dostatečná rezerva.
Jeden placený úsek za druhým. Zbyňďa od jedné „caseta de cobro“ omylem odjel, aniž by mu úředník vrátil celou částku zpět. Parkujeme tedy hned za výběrčím místem a vracíme se pro peníze. Okamžitě poctivě vrací chybějících sto pesos a já při návratu k autu zjišťuji, že jsem nechala odemčená dvířka. S tím, kolik pochybných existencí kolem stálo a nic se neztratilo to s tím kradením možná zase nebude až tak horké. Krátká zastávka v Orizabě řeší hned oba naše problémy – uložení šeku do banky (budeme mít za co cestovat) i koupi zadní žárovky (bude nám svítit autíčko).
Dochází nám palivo a benzínka stále nikde. Nervozita pomalu roste. Konečně se před námi objevuje velká křižovatka, kde podle mapy leží jakési městečko. Sjíždíme, už je nejvyšší čas. Po velmi pěkné dálnici přichází tvrdý návrat do reality. Jedna velká díra uprostřed silnice končí ohnutým ráfkem a odchlípnutým diskem. Ještě, že zhruba 100 metrů odstud je „vulcanizadora“, kde lehce obtloustlý Mexičan s mohutnými svaly za 35 pesos kolo kladivem profesionálně vyklepe.
Co se týče Caňonu Sumidero, ten už neuvidíme. Po neplánované a dlouhé vyhlídkové jízdě po městě Tuxtla, kdy jsme podle místního značení nebyli schopni najít správnou cestu, přijíždíme po bloudění po dálnicích i pochybných ulicích před bránu, která pro dnešek za deset minut zavírá. Tolik k fungující logistice. Alespoň se před námi konečně objevuje obchod s potravinami, který už dva dny také marně hledáme. Nějaké zásoby na cestu je třeba doplnit.
San Cristobal. Teď už stačí jen najít místo, kam na noc složit hlavu. Protože náš atlas zůstal včera v pizzerii na židli, ve městě už teď můžeme spoléhat pouze na GPS v telefonu, která dnes vůbec nefunguje. Alespoň, že v průvodci je maličká mapa centra, ve které najít náš vyhlídnutý hostel je poměrně snadné. Kromě krásné zahrady, máme štěstí i na parkování. Hostel má k dispozici jedno místo, které jakoby na nás čekalo.
Mětečko je skutečně „pueblo magico“. Ale nás v tuhle chvíle zajímá spíše jídlo, než místní architektura (někdo musí být kulturní barbar). Ale místní stravovací stánky i restaurace krutě zklamaly. V půl desáté večer už se člověk nikde nenají. Ještě, že jsme si odpoledne koupili alespoň meloun.