Úterý 9.3. Lagos de Montebello mě stále lákají. A protože máme v cestovním plánu jeden den rezervu, zde je prostor ji využít. Hostel kde bydlíme, nabízí mimo jiné právě "tours" k těmto jezerům. Jenže ouha. Ač nám včera řekli, že "tour" lze rezervovat až ráno, dnes už není místo. Na náměstí je naštěstí ještě jedna kancelář. Sice mají taky obsazeno, ale můžeme jet s jiným autobusem. Asi nějakým hotelovým. Jen budeme muset oželet jeskyně, které se nachází asi 10 minut jízdy od San Cristobal.
Cesta k El Chiflon je plná kulturních překvapení. Za prvé, dosud jsem ještě v Mexiku neviděla ani jeden hřbitov, až do teď. A světe div se, jako vše většina věcí v Mexiku, je barevný. Každý hrob má svůj kříž nebo malou kapličku, které přímo zaří barvami. A nepůsobí to nijak nepatřičně. K Mexiku prostě barvy patří.
Evidentně se dostáváme do podstatně chudších částí země. Zde už nejezdí ani staré autobusy, ale svoz i rozvoz lidí obstarávají kamiony s otevřenou korbou, kde vesničané stojí namačkáni jeden vedle druhého tak, že se téměř nemohou pohnout. A chudší části rovná se na pohled i nebezpečnější. Na jedné straně silnice tmavý Mexičan, na druhé straně jeho malý synek a těsně před minibusem, ve kterém jedeme, zvedají provaz s červeným praporkem uprostřed – pravděpodobně vybírají mýto za průjezd. Z křoví na vše dohlíží třetí Mexičan, ale se zamaskovanou tváří. Podobná scéna nevyvolává zrovna nejlepší pocity. Jsme rádi, že nejedeme vlastním autem. Kromě toho, odbočka ke kaskádě El Chiflon je tak dobře schovaná, že bychom ji s největší pravděpodobností s naším štěstím nikdy nenašli.
Kaskáda je nádherná. Pomalu postupujeme proti proudu cestičkou nahoru a obdivujeme blankytně modrou barvu i úžasné peřeje a vodopádky. Nahoře, i těch pár výškových metrů je ve vlhkém horku namáhavých, nás překvapivě čeká tirolský most. Bohužel čas nás tlačí a fronta čekajících je velká. Zároveň plán přejet po laně na druhou stranu a sestoupit po druhé straně nefunguje, neboť bychom museli jet obě cesty, tam i zpět, nejen jednu, jak bychom chtěli. Proto pouze obdivujeme vodopád z této strany a tirolský most vypouštíme. I tak máme z obrovského vodopádu skvělý zážitek.
První zastávka u Lagons de Montebello je převážně občerstvovací. Čtyři v podstatě úplně stejné „comedor“ nabízející stejné jídlo. Logika stejné nabídky nám trošku uniká. Řidič minibusu nám doporučil první okénko, ale protože je zcela obsazeno, usedáme ke stolu ve druhém. Objednáváme si "quesadillas con chorizo" a jsou naprosto vynikající. Na „lanchas“, lodičky vypadající spíše jako malé vory, se pouze díváme, ale na vodu se nevydáváme.
Ještě asi další dvě nebo tři zastávky u různých lagun, kde místo, abychom obdivovali především přírodní krásy, se podivujeme nad nesmírně chudými životními podmínkami místních obyvatel. Poprvé v životě si připadám na „druhé straně“. Až dosud, vždycky když jsme cestovali, kamkoli, se spaním v autě, stanováním ve volné přírodě nebo v kempech či spaním v nejlevnějších motelech či hostelech, jsme patřili k chudším cestovatelům. Nyní vystoupíme z klimatozaného autobusu, podíváme se na nějakou přírodní krásu a kolem nás se pohybují lidé, kteří nemají na jídlo. Pobíhají kolem nás děti, které místo aby chodili do školy, se vnucují, zda nechceme průvodce, a Mexičanky u stánků nás lákají, ať si jdeme koupit jejich vyšívané ubrusy, vyřezávané mísky, či jiné umělecké předměty. Není to dobrý pocit.
Náš minibus, je cestou zpět, stejně jako cestou sem, nejrychleji se pohybujícím dopravním prostředkem na silnici. Náš řidič by mohl jezdit Formuli 1. Vracíme se už za tmy a cestou míjíme několik vojenských kontrol. Jak jsme rádi, že zde nejedeme autem.
V San Cristobal vystupujeme v centru a vydáváme se rovnou na večeři. Z široké nabídky všech možných restaurací si vybíráme jednu hned na rohu v centru u náměstí. Po zkušenosti z pizzerie v Pueble si objednáváme jedno jídlo napůl, a i tak máme co dělat, abychom vše snědli. Masový talíř je vynikající. Uprostřed večeře přichází nějaká chudá Mexičanka, která se nám snaží prodat svou ručně tkanou deku. Z osmdesáti pesos je za chvíli padesát a nedokáže pochopit, že si ji nechceme koupit. Pro ni je jídlo za 100 pesos, které jsme si objednali, nepředstavitelná částka a luxus, který si nebude moci nikdy dovolit.
Středa 10.3. Moje představa, že ráno vyrazíme brzo a stihneme si ještě prohlédnout městečko San Cristobal se ukázala jako naprosto zcestná. Ale co, spát a odpočívat se také musí, a včera jsme viděli velkou část města při nabírání lidí na "tour".
Poučeni dřívějšími zkušenostmi, dobíráme před cestou benzin a vydáváme se vstříc zatáčkám. Chvíli jedeme sami, ale zanedlouho Zbyňďa dojíždí nějaké auto a držíme se spolu. Respektive Zbyňďa se přizpůsobuje rychlosti prvního. Přece jen, vědět, kdy řidič před námi brzdí kvůli „tope“, a také, jak mu to skočí, je neocenitelné. Jen cesta utíká pomalu, neustále jedeme maximálně 60. Projíždíme kolem polorozpadlých stavení, kde každý prodává, co má nebo co umí vyrobit. Zrovna tady třeba tvárnice. Zvláštní je, že na jednom místě prodává třeba šest nebo sedm domků úplně stejné zboží. Nechápeme, proč všichni nabízí to samé. Je to stejné jako včera, když vedle sebe byla úplně totožná okénka „comedor“. Kdyby se každé odlišovalo, určitě by měli víc zákazníků.
50 kilometrů, dvě hodiny. Vzhledem k pozdní hodině, kdy přijíždíme do městečka Ocosingo zvažujeme, zda se vydat na ruiny Toniná. Město, ktere přivedlo ke zkáze mnohem známější Palenque. Hod korunou rozhoduje, ano. Ale místní obyvatelé mají větší slovo. Silnice vedoucí k ruinám je najednou zablokována auty a přenosnými kamenými sloupky. Jeden z Mexičanů nám podává dlouhé povídání s poznámkou, že silnici otevřou na průjezd každých dvacet minut. Co tak rozumím náročnému textu, místní demonstrují tímto uzavřením silnic, aby dostali víc peněz. Prostě doprávní stávka v mexickém stylu. Doufáme, že projedeme alespoň přes centrum zpět na hlavní silnici. Také ne. Dole je silnice blokována úplně stejným způsobem a zároveň si všímáme, že ve vjezdech do všech postrannaích ulic stojí napříč taxíky, aby nikdo neprojel. Trošku znervózňujeme. Naší poslední únikovou cestou je vrátit se úplně zpátky na začátek města, když to půjde, a doufat, že hlavní silnice na Palenque bude průjezdná. Máme štěstí. Jsmě za městem. Hluboký nádech a tlukot srdce se pomalu uklidňuje. Neumím si představit, že bychom zůstali zablokováni uprostřed města, nebo že bychom se museli vrátit do San Cristobal a nějak tento úsek objet, protože v podstatě není kudy. Museli bychom se vrátit až úplně na sever na dálnici a to by nám zabralo pravděpodobně více než den.
Od Ococingo se užívám zatáčky já. Připadám si jako jezdec ralley. Je to jako projíždět vyasfaltované serpentiny devadesátkou. Předjíždět přes dvoujitou plnou čáru - v Mexiku běžná praxe. Držím se za nějakým autem, které jede o chlup rychleji, než bych chtěla, ale aspoň nám ubíhá cesta. Konečně. Odbočka na Agua Azul je před námi. Provaz přes cestu se zdá být místním oblíbeným prostředkem, jak vybrat mýtné. Skupína vesničanů posedává podél silnice a několik se jich střídá u lana. Vidí auto, napnou provaz, počkají, než řidič zaplatí a položí provaz. 10 pesos za osobu a můžeme jet dále. Vše vypadá zcela podle pravidel, cedulka říká „caseta de cobro“ a dokonce dostáváme lísteček. A úplně stejná situace se odehrává zhruba o 200 metrů níže. Jen s tím rozdílem, že cedulka říká „oficial caseta de cobro“. A na parkovišti k nám okamžitě utíká malý chlapec, že za 20 pesos nám bude hlídat auto. Nabídka přichází nejen ve španělštině, ale i v angličtině. Dívám se na něj a v duchu přemýšlím, kolik mu asi může být let. Je úterý a místo, aby byl ve škole tady pobíhá mezi auty.
Kaskáda Agua Azul je vskutku impozantní. Blankytně modrá řeka lemovaná exotickou zelení bere dech. Už chápu, proč sem zajíždí tolik autobusů. Cestička vzhůru podél vodopádu je lemována stánky se suvenýry a ovocem. Na cestu vzhůru si na posilnění kupuji kelímek s mangem (15 pesos) a cestou dolů se rozhlížíme po dárečkách. Tričko za 80 pesos. 70? 70. Malovaný mayský kalendář vypaloavný na kůži začíná na 130 pesos a končíme na 100 pesos. Neumím si představit, kolik by podobná ruční práce stála v Evropě.
Agua Clara je prý ještě hezčí než Agua Azul. Ale tu už neuvidíme. Místní značení je tak zmatené, že omylem sjíždíme na jinou silničku. Samozřejmě opět platíme za vjezd a tentokrát se cena zvedá. Myslíme si, že je to proto, že už sem nezajíždí autobusy s turisty, ale kaskádu vidět chceme. Proto nám požadovaných 40 pesos u horní „závory“ (provazu) a 20 u dolní líto není. Až do chvíle, kdy zjišťujeme, že vůbec nejsme tam, kde bychom chtěli být. Kaskáda nikde. Úžasně modrá řeka, to ano, ale vodopád nikde. A nikde ani jedno autíčko. Jsme tu úplně sami. Když se ptám několika vesničanů ležících na verandě jediné široko daleko stojící budovy, kudy ke kaskádě, nejdřív mám pocit, že mluvím arabsky, ne španělsky. Jen na mě všichni zírají. Opakuji počtvté větu: „Kudy ke kaskádě?“ a konečně se jeden z nich zvedá, aby mi řekl, že tu žádná kaskáda není. Jen místo na koupání. Zbyňďa neváhá a využívá tyrkysově modré vody k příjemnému osvěžení. Jak to mají ti muži jednoduché. Já si do vody ve spodním prádle s Mexičany kolem netroufám. Tohle byla drahá zastávka. A vracet se k Agua Clara už bohužel čas nemáme, jestli chceme dorazit do Palenque za světla. A ani nevíme, kde přesně jsme správnou odbočku minuli.
Misol-ha. Poslední z vodních krás na trase San Cristobal – Palenque. Voda ve spodním jezírku sice nemá tu úžasně modrou barvu, ale scenérie není o nic méně krásná. Máme štěstí na odpolední světlo, vodopád je nádherně nasvícený. Oproti Palenque, kde se za tragické záchody vybíralo 5 pesos, tu pro změnu nejsou toalety žádné. A ani obchody. Sem už asi také moc turistů nepřijede.
Pár posledních zatáček a jsme v Palenque. Ještě, že v průvodci je alespoň základní mapka centra každého turisticky zajímavého města. Jinak bychom cestovní agenturu prodávající "tours" v rozkopaných ulicích pravděpodobně nenašli. Platíme každý 550 pesos a těšíme se zítra na ruiny Yaxchilán a Bompark.
V El Panchán, oblasti, kde je v džungli jeden kemp za druhým, hledáme bydlení co nejblíže hlavní vstupní bráně, neboť minibus nás zítra vyzvedne právě tam. A před šestou hodinou ranní se nám nebude chtít šlapat po silnici příliš daleko. Cedulka Youth Hostel je nejbližší, která se před námi objevuje na levé straně silnice. Obsluha je sice maximálně nepříjemná, ale "cabaňa" je nejen hezká, ale i funkční (to znamená, že postele jsou vybaveny moskytierou). Bude se nám tu dobře spát.
Čtvrtek 11.3. Ach ta krušná rána a brzká vstávání. Je za deset minut šest, šlapeme po silnici k hlavní bráně, obklopuje nás pouze tma a řev zvířat, která nedokážu podle zvuků vůbec identifikovat, a už takhle brzy ráno je horko. Šest patnáct, šest třicet a mikrobus stále nikde. Začínáme se pomalu strachovat, zda jsme na správném místě. Už už držím v ruce mobil, když v tom u nás zastavuje bílé auto a řidič chce vědět, zda jsem Ivana a zda čekáme na „tour“. Po kladné odpovědi nás nakládá do auta a odváží k nějakému hotelu, kde teprve přestupujeme do mikrobusu, i když úplně jiného, než který slibovala fotka v katalogu.
Ačkoli zmatený odjezd na nás dojem neudělal, snídaně cestou v ceně ano. Nejenže jídlo je vynikající, a v nabídce je vše, co by mohl mlsný jazýček chtít - od vajíček, fazolí, jogurtů až po smažené banány, které jsou mimochodem naprosto vynikající, budu je muset někdy vyzkoušet udělat sama doma – ale kdo to má, aby při snídani mohl pozorovat i tři jasně zelené papoušky procházející se po stole, evidentně se předvádějící před turisty.
Konečně parkujeme. Řidič nás vede dolů k řece. Plavba bude trvat 40 minut tam, dvě hodiny máme na prohlídku ruin a hodinu popluje lodička proti proudu zpět, kde nás poté čeká oběd. Dostáváme každý i vstupenku. Ačkoli loďka na první pohled nevypadá úplně důvěryhodně - ve smyslu, že by měla uvézt celou naši skupinu – jen co nastartuje motor je nám jasné, že primitivní vzhled je jen prvotní dojem. Ale s tím, jaký je tu proud, nám dochází, že velký výkon je prostě nutností. Stříška z palmových listů chrání před sluncem a vítr ve tváři je příjemným osvěžením. Za zhruba tři čtvrtě hodiny skutečně zastavujeme u vchodu do Yaxchilán, „místa zelených kamenů“, jak uvádí nápis u vstupní brány. První budou, kterou musíme projít do celého areálu, je „Estructura 18“. Žádné obyvatele jsme nečekali, a proto nás překvapil poměrně hojný počet netopýrů visících na stropě každého temného místo. Když se jeden rozlétl, jen jsem zadoufala, že mi nepřistane ve vlasech. Naštěstí se pouze přesunul o výklenek vedle.
Ruiny jsou skutečně impozantní a prales také. Zdolat schody na „Acropolis Grande“ není ve velkém horku a za vysoké vlhkosti tak snadné, jak by se mohl zdát. Ale ještě namáhavější je pochod ke vzdálenějším budovám, kde jak zjišťujeme, jsme zcela sami, pouze s dělníky provádějícími nějakou údržbu. Žádný návštěvník. „Acropolis Pequeňa“ už spíše probíháme, než prohlížíme. Nechceme, aby loďka odplula bez nás. Dvě hodiny jsou tak tak akorát.
Cestou zpět už nám krokodýli neuniknou. Dva se vyhřívají na sluníčku na břehu, o kousek dál leží jeden přímo ve vodě. Náš lodivod se přibližuje víc, než by se mí líbilo. A krokodýlovi asi taky. Během vteřiny je pryč. Doslova. Jakoby mávnutím kouzelného proutku zůstává v místě, kde na nás ještě před chvíli vykukovaly studené oči, pouze rozčeřená hladina a krokodýl nikde. A ani není vidět nikde pod hladinou. V oblasti žaludku mě sevře nepříjemný pocit. Kolik těch krokodýlů pod námi vlastně je? Co jiného tam ještě plave?
Oběd o třech chodech je vynikající, ale kamenná, krásně vyzdobená restaurace působí uprostřed chudých dřevěných stavení nepatřičně. Opět se dostavuje nepříjemný pocit nezaslouženého luxusu oproti místním obyvatelům. Mikrobusem se přesunujeme znovu o kus dál. Ruiny Bonampak byly objeveny v džungli v roce 1946. Docela by nás zajímalo jak, protože jestli nám cesta k Yaxchilán připadala komplikovaná a navenek skrytá, prašná silnice po které jedeme teď (mimochodem museli jsme si na tento úsek i přestoupit z našeho klimatizovaného mikrobusu do mnohem horší mini dodávky) je plná děr, výmolů a vypadá, že vede přímo do středu džungle. Po stáncích se suvenýry není nikde ani památky, staré dřevěné konstrukce jsou všechny opuštěné. Na Bonampak ruinách jsou nejzajímavější skvěle zachovalé původní malby. Do každé ze tří hrobek s originálními freskami mohou najednou vstoupit pouze tři lidé, aby příliš nestoupala teplota, a fotit s bleskem je přísně zakázáno. Pohled na barevné bojovníky ve mě vyvolává touhu přečíst si ještě něco více o mayské kultuře. Pohled z vrcholu pyramidy na džungli je také úžasný, ale horko úmorné. Pouze už vyhledáváme stín a jsme rádi, že v maličkatém krámečku, kterého jsme si zprvu ani nevšimli, prodávají nekřesťansky drahé láhve s vodou. Jen žádné zvířátko jsme neviděli, což nás trošku mrzí, protože je prý naprosto běžné spatřit ve větvích stromů různé opičky. Škoda.
Cesta zpět je dlouhá a jsme nesmírně rádi, že se pouze vezeme a nemusíme řídit. Den zakončujeme ve stylové pizzerii v pralese, Don Mucho, na kterou jsme dostali tip od jednoho mexického kamaráda. Jídlo i obsluha nemají chybu a živá muzika je skvělá. I návrat zpět do našeho kempu probíhá bez problémů, naštěstí po nás nikdo nic podruhé nechce. Včera jsem byla lehce nervózní, když nám protivná bába nedala ani lísteček, že jsme zaplatili hned dvě noci najednou.
Pátek 12.3. Dnes ráno se nejprve obezřetně rozhlížím po zemi, židlích, stole i zdech. Nechtěla bych, aby se opakoval včerejší šok, kdy jsem v půl šesté, s očima ještě napůl zalepenýma spánkem, našla uprostřed stolu největšího pavouka, jakého jsem dosud viděla (když nepočítám Zoo). Dneska to vypadá, zdá se, že v dohledu žádná ošklivá zvířátka nejsou. Zato pohled ven z „cabaňa“ do ranních paprsků, které prosvítají skrz hustý prales, nám hned vyčaruje na tváři úsměv.
Přichází na řadu ruiny, od kterých jsme 15 minut jízdy autem. Protože se chceme vyhnout davům, vydáváme se k branám Palenque brzy. Až příliš. Otvírají až v osm hodin, to je za půl hodiny. Poprvé odmítám zaplatit za hlídání auta na parkovišti a doufáme, že nám do něj někdo naschvál nekopne nebo nepraští. Využíváme neplánovaně získaného času k posilnění ztvrdlými houskami a u jednoho stánku pořizujeme láhev vody, opět velmi draho. Nechápeme, jak může stát litr a půl obyčejné vody 25 pesos a ručně vyráběné náušnice s tyrkysem 50. Extrémní nepoměr.
Palenque je mnohem větší než oboje ruiny, které jsme viděli včera. Už od vstupní brány nám neustále někdo nabízí „tours“ v angličtině. Na veškeré nabídky odpovídám španělsky: „Ne, děkujeme.“ Ale když nám později uvnitř někdo neustále anglicky vnucuje výlet do pralesa, barevné korálky nebo historický výklad, uchyluje se k drobné lsti a odpovídám už pouze, že mluvíme pouze španělsky, ne anglicky. Na druhou stranu, prodavači, kteří mají své zboží rozložené podél cest mezi jednotlivými budovami, nás obtěžují méně, než jsem předpokládala. Asi nevypadáme v teplákách a lehce propocených tričkách jako atraktivní zákazníci, kteří by si něco koupili.
Nejen ruiny Palenque, ale i místní muzeum je skutečně impozantní. Zručnost původních obyvatel nelze než obdivovat. V muzeu se nachází kopie obrovské hrobky KOHO, která byla vyzvednuta z Pyramidy „Templo de las Inscripciones“. Originál je uložen v historickém muzeu v Mexico City, ale nikdo z nás by kopii od originálu nepoznal.
Loučíme se s Chiapas. Dnes ještě musíme dojet do Quintanna Roo. Posilňujeme se na to cestou v Burger King. Zdá se mi, že ceny jídel v řetězcích rychlého občerstvení mohou sloužit jako dobré měřítko vyspělosti země. Zatímco třeba v USA je hamburger za dolar v McDonnals jednou z nejlevnějších možností, jak se najíst, v Čechách nebo třeba právě v Mexiku stojí jídlo skoro tolik jako v běžné restauraci. Malí chlapci opření venku nosem a dlaněmi o sklo, mlsně koukající na nás a ostatní Mexičany, na kterých je vidět, že velmi často jedí právě tady, vyvolávají v člověku pouze pocit smutku.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu jezdit autem rychlostí 150 km za hodinu někde jinde než na německé dálnici, natožpak v Mexiku. Teď ale musím ubrat, před námi je vojenská kontrola. Není to úplně nejpříjemnější pocit vědět, že kulomety, které mají vojáci v rukou, jsou zcela určitě nabité ostrými náboji. Stačí si s nimi ovšem klidně popovídat, nechat je prohlédnout kufr a zavazadla a jedeme bez problémů dál.
Jsme překvapeni kvalitou silnic i místním systémem, který skutečně překvapivě funguje. Silnice je dvou-pruhová a široká. Skoro by se sem vešlo pruhů víc, čtyři ne, ale tři tak akorát. Proč? Za chvíli chápeme. Jakmile se zezadu blíží rychlé auto, řidič vepředu prostě uhne na krajnici, v protisměru také, a na silnici se pohodlně vejdou auta tři. Funguje to bezvadně a v obou směrech. Co na tom, že je uprostřed silnice dvojitá plná čára?
Becán, další mayské ruiny máme téměř sami pro sebe. Kromě jedné skupiny Američanů tu není absolutně nikdo. A rozlehlostí si třeba s Palenque ani tak moc nezadají. Poprvé si užíváme prohlídky v klidu, bez turistů i bez prodavačů. Až se necháváme unést a odjíždíme až po otevírací době. Musí pro nás extra odemknout bránu.
K Laguně Bacalar přijíždíme až za tmy. Což je větší problém, než se nám na první pohled zdálo. Máme tu z průvodce pouze dva typy na ubytování. Casita Carolina a hostel. Hledáme a hledáme, podél vody vede jen jedna ulice, ale Casita Carolina nikde. Vydáváme se tedy do centra a ptáme se místních. Každý nás někam pošle, ale hotel Carolina nikde. Až jeden mladík s kolem nás dovádí přímo k domu. Jsme mu velmi vděční. Tedy až do chvíle, kdy nám majitel, arogantní Američan z Washingtonu, který bez zeptání místo španělštiny mluví anglicky, oznamuje, že pokoj stojí 600 pesos. To tedy ne. Pokusíme se ještě najít hotel America, do kterého nás poslala slečna z krámku vedle hostelu, který se právě toto léto opravuje. Pokoj bez klimatizace 400 pesos. Konečně si můžeme odpočinout.